ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.3.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 3/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2013 o dovolání, které podal obviněný R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 3 To 329/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 18/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 74 T 18/2010, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákon“). Tohoto trestného činu se podle zjištění soudů dopustil tak, že dne 19. 10. 2009 v době kolem 03.10 hodin v O. – Z., na ulici U H. …, v herně Assen, kde si nejprve objednal u obsluhujícího číšníka F. Z. nealkoholické pivo zn. Radegast Birell, z jehož hrdla lahve se napil, a cigarety zn. Marlboro, následně požadoval po obsluze rozměnit na drobné, pak vyměnit bankovku v hodnotě 200,- Kč, přičemž viděl číšníka F. Z. odložit „číšnický flek“ do trezoru umístěného pod barovým pultem, který číšník zamkl a klíč držel v ruce, načež obviněný obešel bar a s vysunutým ostřím zlamovacího nože v ruce, který stále držel před obličejem F. Z., jej zatlačil do prostoru baru a požadoval po něm vydání peněžní hotovosti s tím, že je pod vlivem drog, a že pokud mu peníze nevydá, bodne jej, F. Z. hlasitě odmítl, což přilákalo do místnosti herny číšníka z vedlejší pivnice H. V., čehož se obviněný zalekl a z místa utekl, aniž by zaplatil útratu, čímž způsobil majiteli herny P. K. škodu v celkové výši 103,- Kč.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona, a §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, za trestný čin krádeže dílem dokonaný podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona, dále za trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 74 T 275/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 3 To 104/2010, mu byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. 3 To 104/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 3 To 329/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. S. dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Evy Vaňkové. Svůj mimořádný opravný prostředek směřoval proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a opřel jej o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle obviněného je soudy zjištěný skutkový stav v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a proto je nesprávná jeho právní kvalifikace, navíc nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“. Dovolatel shrnul provedené dokazování, připomněl důvody, pro něž odvolací soud dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, a jeho poslední, dovoláním napadené usnesení označil za nepřesvědčivé. Podle obviněného se ani v doplněném dokazování nepodařilo odstranit pochybnosti o osobě pachatele, proto neměl být v dané věci uznán vinným. Závěrem svého dovolání obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně uložil Nejvyššímu soudu vykládat dovolací důvody v souladu s ústavními právy včetně možnosti zasáhnout do skutkových zjištění, pokud jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, právě jako v dané trestní věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 3 To 329/2012, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není zásadně možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání v podstatě vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy nižších stupňů tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. ř. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], nikoli důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje znovu za nutné připomenout, že námitka extrémního nesouladu mezi právními závěry, a skutkovými zjištěními soudu, resp. přesněji mezi skutkem a výsledky provedeného dokazování, neodpovídá hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu. Tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Zcela nad rámec dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že v daném případě bylo ze strany soudů obou stupňů provedeno maximum pro to, aby bylo možné dospět k závěru o jednoznačné identifikaci osoby pachatele. Existující pochybnosti, které byly ze strany obviněného v průběhu celého trestního řízení namítány, se soudům podařilo odstranit. Přestože se přes snahu soudu nepodařilo opatřit výsledek znaleckého zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, na základě fotografie pachatele z kamery umístěné na místě činu, také již nebylo možné konat rekognici svědka F. Z. s obviněným, ostatní provedené důkazy dostatečnou měrou jednoznačně vedly k usvědčení obviněného jako pachatele loupeže. Za stěžejní důkaz lze označit genetickou expertízu DNA, jež v souladu s výpovědí jak poškozeného F. Z., tak svědkyně S. V. potvrdila přítomnost obviněného na místě činu v rozhodnou dobu těsně před napadením poškozeného. Námitkám obviněného o nepřesvědčivosti tohoto důkazu nelze přisvědčit. Jak vyplývá z fotografií obsažených v trestním spisu, předmětná láhev od piva Birell, na které byly zjištěny biologické stopy obsahující shodný profil DNA s DNA obviněného, byla zajištěna v poloprázdné pivní přepravce, z čehož lze usuzovat pouze dočasné uložení lahví před jejich konečným roztříděním, ke kterému posléze zjevně nedošlo, což potvrdila ve své výpovědi i svědkyně S. V., která přebírala v herně Assen směnu po poškozeném F. Z.. Taktéž lze vycházet z materiálu pořízeného bezpečností kamerou umístěnou v herně, který i přes svoji nízkou kvalitu má určitou vypovídací hodnotu a je možné jej využít jako podpůrný důkaz k určení „typu“ pachatele. Je také nutné zdůraznit jednoznačně vyvrácenou obhajobu obviněného, který tvrdil, že v čase spáchání trestného činu, tedy 19. 10. 2009 kolem 03.10 hod, nebyl v herně Assen vůbec přítomen, ale spal u svého kamaráda A. F.. Tento svědek nepotvrdil alibi obviněného, vypověděl, že mu dne 19. 10. 2009 obviněný ráno pouze volal, společně pak ale čas trávili až večer a v noci z 19. 10. na 20. 10. 2009.
Závěr soudů obou stupňů o vině obviněného R. S. je podepřen řadou důkazů, jejich obsah byl soudy náležitě interpretován a existující řetězec nepřímých důkazů dává jasný obraz o pachatelství obviněného. V uvedeném případě soudy učinily maximální snahu doplnit dokazování, aby byly vyvráceny veškeré pochybnosti a bylo možné dopět k jednoznačnému rozhodnutí, které tak nemohlo být zvráceno opakujícími se argumenty obviněného. Ten se dovolacími námitkami, na které ale v průběhu trestního řízení soudy náležitě reagovaly a vytýkané pochybnosti odstranily, snažil vytvořit jiný průběh skutkových okolností, který by vyústil v jeho nevinu. Nejvyšší soud tak nezjistil důvod zvrátit názor soudů obou stupňů, že obviněný se dopustil protiprávního jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to i se všemi v napadených rozhodnutích uvedenými argumenty. Nesprávné právní posouzení, které předpokládá dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dané věci nebyl shledán, resp. nebyl ani řádně uplatněn, byť se Nejvyšší soud nad rámec svého dovolacího přezkumu zabýval tvrzeným zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného R. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě jako nedůvodné. Jeho dovolací námitky neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, proto je musel Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. února 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová