ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.397.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 397/2013-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný K. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. 3 To 92/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 2 T 10/2011, bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných K. V., V. K., J. K. a J. D. K. V. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Za to byl obviněný K. V. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný K. V. a Vrchní soud v Praze jej usnesením ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. 3 To 92/2012, jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný K. V. dovoláním z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání zpracovali dva obhájci obviněného JUDr. Ing. Tomáš Matoušek a JUDr. Milan Jelínek.
Zásadní hmotně právní vadou napadeného výroku o vině je podle obviněného K. V. nesprávná interpretace příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty (zákon č. 235/2009 Sb.). Zařazením fiktivních tuzemských dodavatelů kovového odpadu do řetězce plátců včetně společnosti ALBA, spol. s r. o., totiž fakticky nemohlo umožnit neoprávněné nároky na odpočet daně na vstupu, neboť v případě pořízení této suroviny z jiného členského státu by jmenované společnosti rovněž vznikl nárok na vrácení daně z přidané hodnoty, jíž by uhradila cizozemskému dodavateli za kovový odpad. Ani Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí necitoval žádné ustanovení zákona, podle něhož by v případě dovozu zboží z jiných členských států neměl být přiznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Zpracované kovové odpady společnost ALBA spol. s r. o., dále dodávala jak do jiných členských států tak i tuzemským odběratelům a v průběhu trestního řízení se nepodařilo prokázat, že by právě odpad pořizovaný od M. K. byl vyvezen. Bez tohoto zjištění nelze shledávat protiprávnost v uplatnění daňového odpočtu, přičemž obviněný odmítl úvahu odvolacího soudu, že v tomto směru bylo dokazování dostatečné, neboť je nutné vycházet z toho, že na samém začátku obchodování nebyla daň z přidané hodnoty uhrazena. Připomenutím judikatury k výkladu pojmu „vylákání daňové výhody“ obviněný také odmítl, že by předstíral skutečnosti, z nichž by státu vyplynula povinnost poskytnout společnosti ALBA spol. s r. o., neoprávněné plnění. Zdůraznil, že jednotlivým dodavatelům byla uhrazena daň z přidané hodnoty, tj. na vstupu, a dále byla pak přijata na výstupu buď od tuzemských odběratelů, nebo od státu při vývozu do jiných členských států EU. Pokud spoluobvinění přijaté peníze vybírali a předávali M. K., S. K., event. S. C. S., pak je nepochybné, že krácení daně z přidané hodnoty se dopustili oni, nikoli dovolatel. Vzhledem k tomu, že jmenované osoby vystupovaly v předmětném trestním řízení v procesním postavení svědků, ačkoli se evidentně podíleli na trestné činnosti, považoval obviněný K. V. za nespravedlivé, pokud je proti nim vedeno trestní stíhání samostatně. Byl tím zkrácen na svých obhajovacích právech, neboť nemá přehled o důkazech opatřených v odděleném trestním řízení, ačkoli by jich třeba mohl využít ve svůj prospěch. V další části svého dovolání obviněný zmínil konkrétní zjištění týkající se způsobu spáchání protiprávního jednání, které sice soudy vzaly za prokázané, ale podle jeho názoru nesprávně bez důkazního podkladu. Popřel, že by jakkoli organizoval činnost spoluobviněných, že by tudíž participoval na jejich protiprávním jednání, o čemž svědčí také to, že orgány činné v přípravném řízení nezajistily u něho majetek, který by si mohl opatřit trestnou činností na rozdíl od S. K. Závěrem tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný K. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod dispozici normy hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákoníku. V rámci tohoto hmotně právního posouzení skutku nelze zohlednit otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjištění skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Případná vadná aplikace těchto procesních norem není obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je tedy skutek v té podobě, v jaké byl zjištěn a popsán soudem. Proto v dovolání podaném z citovaného důvodu nelze namítat vady samotných skutkových zjištění soudů nižšího stupně, vady hodnocení důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Pokud jde o námitky obviněného uplatněné u tohoto dovolacího důvodu, lze o nich obecně konstatovat, že z převážné části mají vyloženě skutkový charakter. Podstatou nesouhlasu obviněného s odsuzujícím rozsudkem, který ponechal nedotčen odvolací soud, jsou totiž výhrady, které směřují proti samotnému skutkovému základu, tj. zjištění soudů ohledně průběhu trestné činnosti, na níž se podíleli nejen všichni obvinění v této trestní věci, ale též další osoby. Obviněný prakticky zopakoval svou obhajobu, již uplatňoval od počátku trestního stíhání, že on, resp. společnost ALBA spol. s r. o., za níž v obchodních jednáních, které jsou předmětem obžaloby, vystupoval (jediným společníkem byl otec obviněného stejného jména), platila řádně za dodané zboží a po jeho dalším prodeji oprávněně od státu požadovala vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.
Pro snadnější vyjádření podstaty věci Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomene zjištění soudů, která se stala podkladem odsuzujícího výroku o vině mj. také obviněného K. V. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jmenovaný obviněný uzavřel dohodu s osobou vystupující pod jménem M. K., občanem Rumunska, na dovoz kovového odpadu, s nímž obchodovala společnost ALBA spol. s r. o. V zájmu naplnění úmyslu neoprávněného vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty však zastírali skutečný původ zboží (Rumunsko) a po dohodě se spoluobviněnými V. K., J. K. a J. D. (postupně) jimi nechali vystavit faktury na dodávky odpadu, odpovídající zásilce, kterou v určitou dobu vždy dovezl M. K. Tyto fiktivní faktury pak obviněný K. V. zahrnul do účetnictví společnosti ALBA spol. s r. o., které dále vykazovala dodání kovového odpadu do jiného členského státu EU, přičemž následně požadovala odpočet daně od příslušného finančního úřadu v rámci svého pravidelného přiznání k dani z přidané hodnoty. Celkem tak K. V. od dubna 2009 do ledna 2010 vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 19.595.180,- Kč, který byl skutečně vyplacen, dále se pokusil vylákat částku ve výši 6.028.582,- Kč.
Uvedený stručný popis průběhu protiprávního jednání především jasně svědčí o přítomnosti dohody mezi obviněným K. V. a nejméně osobou M. K., který kovový odpad v Rumunsku obstarával a přivážel do České republiky, jednání mezi nimi probíhala často za účasti tlumočníka, v řízení vystupujícího v postavení svědka – S. C. S., dále svědka S. K., který domluvil spoluúčast obviněných J. a V. K. a J. D. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat na námitku obviněného K. V. ohledně jmenovaných svědků, která sice není hmotně právní povahy, proto neodpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohradil se totiž právě proti jejich roli svědků, kterou mají v daném trestním stíhání, ačkoli se na trestné činnosti evidentně rovněž podíleli, a mělo být tudíž vedeno společné trestní stíhání všech spoluobviněných podle §20 odst. 1 tr. ř. Jedná se především o zásadu trestního procesu, která mj. upřednostňuje konání společného řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, pokud tomu nebrání důležité důvody. Současně je však trestní řízení ovládáno zásadou obžalovací zakotvenou v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., a soudy tak mohou rozhodovat výlučně jen o těch osobách, na které státní zástupce podá obžalobu. Soudu tak ani v podstatě není známo, z jakých důvodů není v určitých případech konáno společné řízení, ačkoli je evidentní, že na spáchání skutku se podílely i osoby rozdílné od obžalovaných. Také v posuzované trestní věci již soud prvního stupně vyslovil podezření, že S. K., popř. též S. K. S., participovali na protiprávním jednání v souvislosti s fingovaným nákupem kovového odpadu a také z tohoto důvodu velice citlivě a obezřetně hodnotil obsah jejich svědeckých výpovědí (viz str. 33 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové). Současně byli oba tito svědci řádně poučení o své právu odepřít výpověď v souvislosti s možným vlastním trestním stíháním, přesto jej nevyužili a vypovídali. Skutečnost, že nebylo vedeno trestní řízení proti všem osobám, jež se podílely na protiprávním obchodování s kovovým odpadem z Rumunska, nijak neovlivnilo spravedlivý průběh procesu dokazování, neboť nalézací soud nezaložil svůj výrok o vině výhradně na výpovědích těchto uvedených svědků, nýbrž měl k dispozici celou řadu dalších zejména listinných důkazů.
Jak již bylo naznačeno, smyslem zapojení spoluobviněných do obchodování mezi společností ALBA spol. s r. o., a M. K., bylo zastřít, že zboží pochází z Rumunska a především, že jeho legální dovoz není možný bez příslušných dokumentů. Teprve z nich by bylo totiž možné zjistit, zda je odpad rumunským podnikatelem prodáván s daní z přidané hodnoty, jež je odváděna v tomto jiném členském státě EU, nebo nikoliv, a tudíž nastává povinnost dovozci daň odvést teprve v České republice. Právě z důvodu naplnění účelu získat neoprávněně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, byly vystavovány fiktivní faktury spoluobviněnými K. V., a to jménem buď nekontaktních (VIVANDIO) nebo vůbec neexistujících právnických osob (WARGRAVE, VALLYS a NANDRODA) tak, aby z nich vyplynula (fingovaná) úhrada této daně kupujícím tj. na vstupu, přičemž následně byl uskutečněn či jen předstírán vývoz tohoto odpadu do jiného členského státu EU. Tímto způsobem obchodní společnost ALBA spol. s r. o., vylákala od státu nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty při vývozu, ačkoli v okamžiku jeho pořízení stát neobdržel za nakoupený odpad tento druh daně, což se jí z velké části obchodů podařilo (v rozsahu téměř dvaceti milionů Kč).
Zjištěné okolnosti uzavírání obchodních transakcí, kdy obviněný K. V. věděl o pravém původu zboží, neboť on dohadoval cenu na dodaný kovový odpad s jeho dovozcem M. K., určená cena pak byla spoluobviněnými jménem uvedených firem fakturována společnosti ALBA spol. s r. o., která ji skutečně zaplatila, přičemž ihned došlo k výběru těchto peněz a dostali se zpět k dovozci – M. K. Je naprosto samozřejmé, že tento svědek nevozil zboží zadarmo, muselo se mu dostat úhrady a fakticky ji poskytovala právě společnost zastupovaná obviněným K. V., byť deklarovala nákup od tuzemských dodavatelů. Jedině touto cestou mohla na vstupu „ušetřit“ za daň z přidané hodnoty, která nebyla vůbec odváděna zjevně právě ani v Rumunsku. Částky zasílané tuzemským dodavatelům odpovídaly evidentně ceně, na níž se M. K. a K. V. předem dohodli a její součástí nebyla daň z přidané hodnoty. Přesto, tudíž neoprávněně, společnost ALBA spol. s r. o., vylákala od státu nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, když v příslušných daňových přiznáních deklarovala vývoz odpadu do jiného členského státu EU (ve smyslu §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění účinném v rozhodném období). Uvedený mechanismus, jakým společnost ALBA spol. s r. o., jejímž jménem obchody uzavíral obviněný K. V., vylákala od státu daňovou výhodu v uvedeném rozsahu, nedává jakoukoli pochybnost o naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze se tudíž ztotožnit s tvrzením dovolatele, že zkrácení daně z přidané hodnoty se dopustili výlučně jeho spoluobvinění v rámci podnikatelských subjektů, jejichž jménem vystavovali příslušné faktury společnosti ALBA spol. s r. o. Jednalo se o předem dohodnutý scénář obchodování, do něhož byli všichni zúčastnění zapojeni, ale který byl uskutečňován v rozporu s příslušnými zákonnými předpisy s cílem se neoprávněně obohatit u každého z nich. M. K. obdržel za dodávky kovového odpadu, který si zjevně neopatřoval se všemi potřebnými doklady, minimálně při dovozu do České republiky, obvinění bratři K. a J. D. za úplatu vystavili falešné doklady – faktury o pořízení zboží a jeho prodeji společnosti ALBA spol. s r. o., aby samozřejmě neodváděli žádnou daň na vstupu (viz uvedené nekontaktní či smyšlené obchodní společnosti), o čemž samozřejmě věděl i spoluobviněný K. V., který úhradou faktur předstíral zaplacení daně z přidané hodnoty, ačkoli si byl vědom, že nebude uhrazena resp. odvedena státu. Nakonec deklaroval vývoz právě proto, aby mohl vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.
Úvaze odvolacího soudu, jíž vysvětloval na str. 15 napadeného usnesení trestnost počínání obviněných, proto nelze vytknout žádnou vadu, jen snad malý důraz na souvislost faktického neuhrazení daně na počátku obchodování právě díky jednání zástupce společnosti ALBA spol. s r. o., obviněného K. V., jenž mj. i proto musel být jednou z hlavních osob při zosnování tohoto způsobu páchání předmětného poškození fiskálních zájmů České republiky. V podstatě soudy obou stupňů poměrně důkladně zhodnotily obsah jednotlivých důkazů, jak již bylo naznačeno, řádně se vypořádaly i s možnými osobními zájmy vyslýchaných svědků, včetně zaměstnanců společnosti ALBA spol. s r. o., i s listinnými důkazy. Zcela dostatečným a přesvědčivým způsobem také vysvětlily, proč nepovažují za nutné doplňovat dokazování ve smyslu návrhů obviněného K. V. Je vyjádřením zásady nezávislosti soudů (viz čl. 82 Ústavy České republiky), zvážit, které z navržených a vyhledaných důkazů provedou, či zda opatří z vlastní iniciativy důkazy jiné tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (viz §2 odst. 5 tr. ř.). Zásada spravedlivého procesu pro obviněné nebyla porušena ani tím, že by se soudy návrhy na doplnění dokazování nezabývaly vůbec, naopak dostatečně vysvětlily, proč nepovažovaly za potřebné důkazy provést. Procesní námitka obviněného K. V. však ani není zcela pravdivá, neboť odvolací soud mu zčásti vyhověl jeho návrhu a provedl důkaz znaleckým posudkem předloženým tímto obviněným u veřejného zasedání. Smyslem jeho jednání však bylo právě obohatit sebe, resp. společnost ALBA spol. s r. o., získáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na výstupu od státu, kterému nebyla příslušná částka odpovídající dani na vstupu zaplacena. O tom dovolatel věděl, neboť mu byly známy zásadní okolnosti pohybu peněz, které jménem společnosti zasílal spoluobviněným rovněž s vědomím, že teprve jimi bude skutečně zaplacena cena skutečnému dodavateli kovového odpadu.
Správné hmotně právní posouzení zjištěných okolností nemůže nijak zvrátit ani případné vyjádření příslušného finančního úřadu ohledně existence daňového nedoplatku, neboť otázku zkrácení daně, resp. výše vylákané výhody na dani musí soud vždy posoudit samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.), proto orgány činné v trestním řízení nejsou vázány ani případným pravomocným rozhodnutím příslušného správce daně o vyměření daně v určité výši, resp. o doměření jejího nedoplatku. Vyjádření finančního úřadu soud vždy hodnotí jako jiný důkaz ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 27/1979 Sb. rozh. tr.). V dané věci již soud nalézací učinil vše potřebné pro náležité objasnění otázky výše rozsahu, v jakém došlo k neoprávněnému vylákání výhody na dani a jedním z podkladů mohlo být „odborné vyjádření“ Finančního úřadu v Pardubicích na č. l. 520-531 trestního spisu. Podkladem této zprávy jsou totiž příslušné daňové dokumenty, jež tvořily součást účetnictví společnosti ALBA spol. s r. o., jejichž obsah je dostatečně čitelný a srozumitelný a jež byly v rámci listinných důkazů u hlavního líčení provedeny. Tzv. odborné vyjádření tak v podstatě nelze posuzovat jinak, než jako pouze aritmetickou činnost tohoto správce daně, kterou bylo možné provést i bez „odborné“ pomoci tohoto úřadu.
Správnost právního posouzení nemůže zpochybnit ani tvrzení obviněného K. V. o nenalezení majetku, který by si opatřil z trestné činnosti, poukazoval přitom na zvyšující se majetek svědka S. K. Jak již bylo opakováno, obsah trestního spisu nasvědčuje spolupráci tohoto svědka s obviněnými i dalšími osobami, a je také zřejmé, že trestní stíhání je proti němu vedeno, byť samostatně. Výrok o vině dovolatele je založen na výsledcích provedeného dokazování, jeho obhajoba uplatňovaná od počátku byla vyvrácena, role, jíž zastával v popsaném řetězci obchodování s kovovými odpady, jasně svědčí, že byl seznámen s těmi okolnostmi, které byly významné pro právní posouzení věci tak, jak rozhodl již soud prvního stupně. Odvolací soud se snažil vyhovět obviněnému K.V., doplnil dokazování, přičemž jeho výsledek nevedl k žádné změně odsuzujícího výroku soudu nalézacího.
Nejvyšší soud tak na podkladě obsahu trestního spisu dospěl k závěru, že obviněný K. V. podal dovolání proti rozhodnutí, jež není zatíženo vadou hmotně právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení. Převážná část jeho dovolacích argumentů má svůj původ v jeho nesouhlasu se skutkovým zjištěním, jež bylo podkladem odsuzujícího rozsudku, ale které vyplývá z obsahu provedeného dokazování. Přesto Nejvyšší soud uznal část námitek odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak neshledal je opodstatněnými. Navíc shodnými výhradami se zabýval částečně již vrchní soud a dostatečně se s nimi vypořádal. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová