ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.449.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 449/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. Z. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 7 To 411/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 64/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Z. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 2 T 64/2008, byl obviněný Ing. Z. J. uznán vinným trestným činem porušení (v rozsudku nesprávně uvedeno „porušování“) povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a odsouzen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozená společnost Česká rýžová společnost, a. s., se sídlem Lovosice, U Zdymadel 827/1, byla podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a poškozená Česká rýžová společnost, a. s., o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 7 To 411/2011, tak, že z podnětu odvolání poškozené společnosti podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit České rýžové společnosti, a. s., náhradu škody ve výši 1.703.003,80 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 29. 11. 2007 do zaplacení. Dále podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného Ing. Z. J. jako nedůvodné.
Obviněný Ing. Z. J. napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Doležala. Tento mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., tedy, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění prvního z dovolacích důvodů spatřoval dovolatel v tom, že ve věci rozhodoval soudce, který byl z rozhodování vyloučený. Připomněl, že JUDr. Josef Knotek, který jeho věc rozhodoval v prvním stupni, je v současnosti trestně stíhán pro přijímání úplatku a zneužití pravomoci úřední osoby, kterých se měl dopustit v souvislosti se svou činností soudce. Tím měl podle názoru obviněného ztratit „bezúhonnost, jako základní předpoklad pro výkon soudce“. Stejnou námitku uplatnil obviněný již v odvolacím řízení, odvolací soud ji odmítl s tím, že trestní bezúhonnost JUDr. Josefa Knotka zůstala zachována ve vztahu k trestní věci obviněného Ing. Z. J. , neboť v souvislosti s ní není podezřelý ze spáchání žádného trestného činu. Dovolatel nesouhlasil s tímto argumentem, odkázal přitom na nízkou prokazatelnost korupčního jednání a dovodil tak neschopnost jmenovaného vykonávat soudcovskou funkci ve všech případech. Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočíval podle obviněného v nesprávném „vymezení majetku“, jehož prodejem měl spáchat trestný čin, pro který byl odsouzen. Poukázal na charakter předmětné technologie, která tvoří základ technického zařízení rýžového mlýna, tudíž se nejedná o příslušenství věci, ale o součást věci a tedy „není způsobilým předmětem práv a povinností“. Za „absurdní“ tak označil skutečnost, že je trestně stíhán za prodej věci, která ani věcí být nemůže. Závěrem obviněný - zjevně omylem - navrhl, aby Vrchní soud (správně Nejvyšší soud) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 7 To 411/2011, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 5. 5011, sp. zn. 2 T 64/2008, a vrátil věc tomuto soudu „k dalšímu řízení“.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery. K prvnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že samosoudce JUDr. Josef Knotek není stíhán pro trestnou činnost související s případem obviněného Ing. Z. J. , tudíž nemohou být dány důvody pro jeho vyloučení ve smyslu §30 tr. ř. Navíc v době konání řízení v této trestní věci před soudem prvního stupně nebyl jmenovaný soudce ani trestně stíhán pro skutek spáchaný v souvislosti s jinou věcí vedenou u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Ani argumentace obviněného, kterou použil na podporu naplnění druhého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obstát. Pochybnosti spočívající ve vymezení předmětu kupní smlouvy totiž nemají hmotně právní povahu, jde o skutkové výhrady, které nespadají pod citovaný důvod dovolání. Vzhledem k uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. Z. J. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možné podat dovolání proto, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž jej lze použít jen v případech, kdy tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně uplatněna.
Obviněný podřadil tomuto dovolacímu důvodu námitku, že soudce soudu prvního stupně JUDr. Josef Knotek, který v jeho věci rozhodoval jako samosoudce, je v současnosti trestně stíhán. Tato skutečnost podle obviněného zbavuje jmenovaného soudce bezúhonnosti a tudíž schopnosti vykonávat soudcovskou činnost. Nepřímo, odkazem na „zákony statistiky“, dovodil, že jmenovaný soudce se mohl dopustit korupčního jednání i v jiných věcech, než pro které je proti němu vedeno trestní řízení.
Procesní podmínka pro aplikaci uvedeného dovolacího důvodu byla v dané věci naplněna, neboť námitku týkající se trestního stíhání soudce JUDr. Josefa Knotka vznesl obviněný již v průběhu konání veřejného zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 12. 1. 2012. Odvolací soud se s ní vypořádal na straně 5 napadeného rozsudku s tím, že předmětem stíhání soudce JUDr. Josefa Knotka není trestná činnost, jež by měla jakýkoli vztah k projednávané trestní věci, proto obecné „tvrzení absence podmínky bezúhonnosti rozhodujícího soudce nelze posoudit tak, že by veškerá rozhodnutí dotyčného soudce byla zpětně označená jako nezákonně učiněná osobou nedisponující potřebnými vlastnostmi, když opak je pravdou.“
Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit jinak správné rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí pochybností o nepodjatosti soudce rozhodujícího v prvním stupni. Především je pro dovolací řízení rozhodující, že v daném případě není naplněna druhá z kumulativně stanovených podmínek důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kterou je vada spočívající v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Takovou vlastnost má samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení ve smyslu §31 tr. ř. Také judikatura jasně vykládá pojem „vyloučený orgán“ odkazem na taxativně vymezené důvody §30 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Žádný z případů, jak je předpokládá citované ustanovení o podjatosti, však ani sám obviněný ve svém dovolání neoznačil. Jeho zpochybnění osoby JUDr. Josefa Knotka je založeno na ztrátě bezúhonnosti tohoto soudce z důvodu probíhajícího trestního stíhání. Dovolatel tak spíše než podjatost dovodil absenci jednoho z předpokladů pro funkci soudce, mezi které řadí zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), mj. v ustanovení §60 odst. 1 „bezúhonnost“. Tuto vlastnost nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jestliže se na něj podle zvláštního právního předpisu nebo rozhodnutí prezidenta republiky nehledí, jako by nebyl odsouzen (§60 odst. 2 citovaného zákona o soudech a soudcích). Zákon o soudech a soudcích také upravuje případy, za nichž soudce ztrácí způsobilost k výkonu funkce, a to v §91 a násl.
Zásadní skutečností, která vyloučila pochybnosti o nepodjatosti JUDr. Josefa Knotka, je, že v době rozhodování trestní věci obviněného Ing. Z. J. nebyl trestně stíhán ani v souvislosti se soudcovskou činností v jiné věci. Sám obviněný neuvedl jediný argument, jímž by mohl podpořit své obecné konstatování „o stavu korupce v Čechách“ a zejména její latenci. Odkazem na podmínku „bezúhonnosti“, kterou podle jeho přesvědčení JUDr. Josef Knotek přestal splňovat okamžikem zahájení jeho trestního stíhání, se snažil zpochybnit všechna rozhodnutí, která jmenovaný soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem do té doby učinil, přinejmenším snad právě rozhodnutí věci obviněného Ing. Z. J. Takový přístup však odmítl již odvolací soud, a Nejvyšší soud v jeho úvahách neshledal žádná pochybení. Jak bylo citováno, zákon o soudech a soudcích váže ztrátu bezúhonnosti na okamžik pravomocného odsouzení za trestný čin, pokud není zahlazeno. Ke ztrátě uvedeného předpokladu pro funkci soudce proto u JUDr. Josefa Knotka v době rozhodování věci dovolatele nemohlo dojít, tím spíše není naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Navíc Nejvyšší soud připomíná další zásadní skutečnost, která přispívá k vyvrácení pochyb o spravedlivém a zákonném posouzení věci, neboť důvodností podané obžaloby i výsledky dokazování se zabýval také senát Krajského soudu v Ústí nad Labem, k jehož obsazení nevznesl obviněný žádné výhrady a v meritorním rozhodování dospěl ke shodným závěrům jako soud prvního stupně. V této části proto Nejvyšší soud posoudil dovolání jako zjevně neopodstatněné.
Druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod dispozici normy hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákoníku. V rámci tohoto hmotně právního posouzení skutku nelze přezkoumávat otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjištění skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Případná vadná aplikace těchto procesních norem není obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je tedy skutek v té podobě, v jaké byl zjištěn a popsán soudem. Proto v dovolání podaném z citovaného důvodu nelze namítat vady samotných skutkových zjištění soudů nižšího stupně, vady hodnocení důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Námitky obviněného, jimiž se snažil zvrátit právní posouzení věci, však neodpovídají uvedenému výkladu tohoto dovolacího důvodu, neboť mají skutkový charakter. Obviněný nesouhlasí s posouzením předmětu dispozice s majetkem, kterou provedl. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že obviněný byl odsouzen pro spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit ve stručnosti tím, že jako předseda představenstva společnosti Česká rýžová společnost, a. s., uzavřel kupní smlouvu se společností TECLADA, a. s., na základě které jí prodal stroje a zařízení tehdy tvořící výrobní linku ke zpracování rýže za částku 1.041.130,- Kč (853.385,25 Kč bez DPH), ačkoliv v případě prodeje zařízení by cena obvyklá činila 7.047.732,60 Kč (5.776.830,- Kč bez DPH) a cena pro prodej v tísni by činila 2.744.133,80 Kč (2.249.290,- Kč bez DPH) a tímto jednáním způsobil společnosti Česká rýžová společnost, a. s., škodu ve výši nejméně 1.703.003,80 Kč.
Obviněný svou výhradou „proti předmětu majetku“, s nímž měl ke škodě obchodní společnosti disponovat, v podstatě popírá vlastní jednání, proti jeho tvrzení stojí nezvratné důkazy v podobě listin (zejména kupní smlouva a předávací protokol na č. l. 66 až 71 trestního spisu). Předmětem koupě a prodeje byly ve smlouvě označené movité věci, které v souhrnu tvořily výrobní linku. To však vůbec neznamená, že by nemohly být převáděny, jak se snaží dovolatel prosadit. Nakonec převod uskutečněný smlouvou z 30. 3. 2002 takovou úvahu vyvrací, navíc je vždy spíše na kupujícím, zda investuje své prostředky do koupi věci, jež se následně stane jeho majetkem. O tom, že předmětné movité věci byly způsobilé k prodeji svědčí také následně uzavřená kupní smlouva, kterou uzavřela společnost TECLADA, a. s., s Ing. J. H. dne 25. 1. 2003 (viz č. l. 81-83 trestního spisu). Pokud jde o ocenění předmětu prodeje v rozhodné době, soudy vycházely z opravdu nejnižší ceny stanovené znalcem Ing. V. P. , který sám označil „cenu v tísni“ za pojem, který není v praxi užíván a vyjadřuje hodnotu věci v okamžiku, kdy její dosavadní vlastník má naléhavý zájem na jejím prodeji a bývá tomu tak za pro něj nevýhodných podmínek. Soudy proto zcela respektovaly zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“ a obviněnému kladly za vinu způsobení škody v nejnižší možné výši.
Nakonec považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že argumentace obviněného charakterem či povahou věcí, jež podle jeho názoru nemohly být převoditelné, směřuje spíše v jeho vlastní neprospěch. Součást věci ve smyslu občanského práva (viz §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) tvoří vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím tzv. hlavní věc znehodnotila. Neoddělitelnost může být nejen fyzická ale i funkční, jak měl možná obviněný na mysli, avšak při oddělení součásti dochází k poškození věci považované za hlavní. Jestli bychom přijali úvahu dovolatele, pak nutně musíme dospět k závěru, že prodejem součásti věci znehodnotil její celek, (dokonce odkazuje na nemovitost, v níž byla technologická linka zabudována). Za této situace by ovšem došlo ke způsobení výrazně vyšší škody, než jakou byl uznán vinným napadenými rozhodnutími. K takovému závěru evidentně obviněný svými námitkami nesměřoval, a Nejvyšší soud k nim tudíž nepřihlížel. Navíc, jak již bylo řečeno, uvedenou výhradou obviněný překročil rámec dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného Ing. Z. J. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová