ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.819.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 819/2013-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2013 o dovolání, které podal obviněný R. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 64/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný R. Z. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 80 T 64/2011, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterých se dopustil skutky obsaženými pod body I. a II./1. až II./10. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněnému uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků a 6 měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také peněžitý trest v počtu 300 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 500 Kč, tedy v celkové výměře 450 000 Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Motor Lučina, spol. s r. o., jako náhradu škody peněžní částku ve výši 3 524 545 Kč s příslušenstvím.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podali odvolání jednak obviněný R. Z., jednak v jeho neprospěch státní zástupce, který ho zaměřil proti výroku o trestu. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. řádu z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněného R. Z. vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a II./1. až II./10. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
Za to byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Motor Lučina, spol. s r. o., jako náhradu škody peněžní částku ve výši 3 325 839 Kč s příslušenstvím. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená obchodní společnost podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný R. Z. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily pojem podniku, který nemůže být věcí ve smyslu norem trestního práva. Proto je obviněný přesvědčen, že se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., resp. podle §206 tr. zákoníku, ale spáchané skutky mohou naplňovat toliko znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu §220 tr. zákoníku. Podle obviněného disponoval s majetkem obchodní společnosti s vědomím jejích společníků, což vylučuje jeho úmysl nakládat s věcí jako s vlastní. Obviněný vznesl své výhrady i proti výroku o trestu, přičemž podle jeho názoru soudy nesprávně použily ustanovení §42 písm. b) a l) tr. zákoníku, protože jeho čin nedosahoval intenzity ziskuchtivosti a nezískal jím vyšší prospěch. Obviněný je přesvědčen, že tyto přitěžující okolnosti se nesprávně promítly do výše uloženého trestu, který proto považuje za nepřiměřený a uložený v rozporu se zásadami individuální a generální prevence. Podle názoru obviněného neobstojí ani výrok o náhradě škody, neboť soudy nevzaly v úvahu spoluzavinění poškozeného. Závěrem svého dovolání tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby podle §265l tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný podal podnět ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu k odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. Z. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru naplňují stíhané skutky zákonné znaky trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Tvrzení obviněného, že pro účely trestného činu zpronevěry nelze za věc považovat podnik, pokládá státní zástupce za nedůvodné, neboť jde o věc hromadnou, která může být předmětem útoku i u tohoto trestného činu. Námitky obviněného, podle nichž měl k jednotlivým dispozicím souhlas jednatele a společníka obchodní společnosti Motor Lučina, spol. s r. o., nemohou podle státního zástupce zpochybnit jeho trestní odpovědnost za spáchané trestné činy, protože za situace, kdy jde o takové protiprávní jednání, které se hrubým způsobem příčí zájmu poškozené obchodní společnosti, nemůže ani jednatel obchodní společnosti platně udělit souhlas třetí osobě k jednání, jímž bude způsobena škoda této společnosti.
Pokud jde o námitky obviněného, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nejsou podle státního zástupce způsobilé naplnit tento dovolací důvod. Státní zástupce je totiž přesvědčen, že trest byl ukládán za skutek, jímž byla způsobena škoda významně přesahující hranici značné škody, která je v daném případě kvalifikačním znakem zločinu podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Byl-li za této situace uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, považuje státní zástupce tento trest za mírný a výchovný, a nikoli nepřiměřeně přísný.
Za nedůvodné pokládá státní zástupce i námitky obviněného zaměřené proti výroku o náhradě škody, protože odvolací soud přihlédl i k zápočtu pohledávky a uložil tak obviněnému povinnost k náhradě škody v menším rozsahu, než jak by vyplývalo ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce se odvolací soud zabýval i spoluzaviněním poškozeného a dospěl k závěru, že nejde o okolnost, která by mohla být (vzhledem k vázanosti skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) určující při formulaci výroku o náhradě škody.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. Z. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný R. Z. opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný R. Z. zpochybnil také správnost rozhodných skutkových zjištění a vytkl nedostatečný rozsah provedeného dokazování. V této souvislosti totiž obviněný poukázal na některé skutkové okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů podle jeho názoru náležitě nezabývaly, a ve vztahu k odvolacímu soudu namítl nedostatky v provedeném dokazování.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani případné vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže hodnotit správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Dovolací soud ovšem nemůže bez opětovného provedení důkazů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. Z., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu i z nedostatků v provedeném dokazování, resp. z jiného hodnocení opatřených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného R. Z. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný R. Z. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutků ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněného, jimiž vytkl způsob vyjádření subjektivní stránky posuzovaných trestných činů v popisu skutku. Námitky, které zpochybňují jen správnost popisu skutku ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu, totiž rovněž neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V návaznosti na uvedené okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného R. Z., v jejímž rámci vytkl soudům nižších stupňů vadné posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pokud jde o zákonný znak spočívající v přisvojení si cizí věci, jak je uveden ve skutkových podstatách citovaných trestných činů.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pachatel se dopustí trestného činu zpronevěry ve smyslu zmíněných ustanovení, jestliže si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, resp. škodu značnou. K trestní odpovědnosti za tyto trestné činy se vyžaduje úmyslné zavinění (§3 odst. 3, §4 tr. zák., §13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje škody nikoli malé ve smyslu §89 odst. 11 a §248 odst. 2 tr. zák., resp. škody značné ve smyslu §138 odst. 1 a §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (tj. škody ve výši nejméně 50 000 Kč, resp. 500 000 Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák., resp. §17 písm. a) tr. zákoníku].
Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného R. Z., která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný byl přinejmenším srozuměn [§4 písm. b) tr. zák., resp. §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] s možností způsobení alespoň škody nikoli nepatrné (§89 odst. 11, §248 odst. 1 tr. zák., §138 odst. 1, §206 odst. 1 tr. zákoníku) na majetku obchodní společnosti Motor Lučina, spol. s r. o., za kterou jednal jako oprávněná osoba. Ve vztahu k tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení škody nikoli malé, resp. značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §248 odst. 2 tr. zák., resp. §138 odst. 1 a §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pak postačuje podle §6 písm. a) tr. zák., resp. §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost [§5 písm. b) tr. zák., §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit škodu nikoli malou a značnou škodu, k naplnění subjektivní stránky trestných činů zpronevěry, jimiž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke škodě nikoli malé a značné škodě, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné.
Přitom oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků konkretizovaly, z jakých důkazů a skutečností dovodily naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty posuzovaných trestných činů, a to včetně jejich subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění obviněného R. Z. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky spáchaných trestných činů zpronevěry. Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení škody nikoli malé a značné škody [§89 odst. 11, §248 odst. 2 tr. zák. a §138 odst. 1, §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačovalo [§6 písm. a) tr. zák., resp. §17 písm. a) tr. zákoníku].
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §148 odst. 1, 2 tr. zák. a zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného R. Z. popsaného ve skutkových větách v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku obchodní společnosti Motor Lučina, spol. s r. o., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněného, v níž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, pro které byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.
Popis rozhodných skutkových okolností, obsažený v rozsudku odvolacího soudu, totiž jednoznačně svědčí o existenci úmyslného zavinění obviněného, odpovídá i požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu a nevykazuje žádné namítané pochybení. Příslušné skutkové věty obsahují úplné slovní vyjádření všech zákonných znaků spáchaných trestných činů a rozhodné skutkové okolnosti jsou rozvedeny v podrobném odůvodnění napadeného rozsudku, a to i s poukazem na obsah důkazů, z nichž vyplývají všechny skutkové závěry. Námitky obviněného tedy nejsou důvodné, protože nesvědčí o žádném nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud neakceptoval ani výhrady obviněného R. Z. zaměřené proti tomu, jak byl posouzen znak objektivní stránky citovaných trestných činů spočívající v přisvojení si cizí věci. Přitom obviněný založil i tyto námitky částečně na zpochybnění popisu skutku a na polemice se skutkovými zjištěními. Pro úplnost zde Nejvyšší soud připomíná, že přisvojením si cizí věci ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. a §206 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takové nakládání pachatele s cizí věcí, která mu byla svěřena, jehož cílem je trvalé vyloučení toho, kdo věc svěřil pachateli, z dispozice s ní. Jak vyplývá z popisu skutku v posuzované věci, obviněný neoprávněně vyvedl z bankovního účtu nebo z hotovostní pokladny obchodní společnosti Motor Lučina, spol. s r. o., peněžní částku v celkové výši 3 852 352,50 Kč, kterou si ponechal a použil blíže nezjištěným způsobem. K zastření uvedeného protiprávního jednání použil faktury, na jejichž podkladě měla jmenovaná obchodní společnost uhradit platby za neuskutečněné dodávky zboží a služeb. Takový popis skutkových okolností svědčí podle Nejvyššího soudu též o naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle citovaných ustanovení, který spočívá v přisvojení si cizí věci. Ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku o věcech (tj. i ustanovení §248 odst. 1 tr. zák. a §206 odst. 1 tr. zákoníku) se totiž vztahují též na peníze v hotovosti nebo na účtu (§89 odst. 13 tr. zák. a §134 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž jejich přisvojení obviněným vyjádřil odvolací soud formulací, že obviněný nechal proplatit příslušné fiktivní faktury různým subjektům a po vrácení peněžních prostředků těmito subjekty je použil ve svůj prospěch či ve prospěch jiných osob odlišných od poškozené obchodní společnosti.
V souvislosti s uvedenou námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil ani s názorem obviněného, že za věc ve smyslu zákonných znaků trestného činu zpronevěry nelze považovat podnik. K tomu Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že obviněný R. Z. nebyl odsouzen za neoprávněné nakládání s podnikem jako věcí, resp. za jeho přisvojení si. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný si neoprávněně přisvojil konkrétní majetkové hodnoty poškozené obchodní společnosti Motor Lučina, spol. s r. o., které mu byly z titulu jeho postavení v této společnosti svěřeny. Přitom zde není rozhodné, že tyto hodnoty byly součástí podniku ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zejména když podle §5 odst. 2 obchodního zákoníku i podnik samotný je věcí hromadnou. Jestliže tedy odvolací soud v napadeném rozsudku považuje za věc svěřenou obviněnému podnik v podobě obchodní společnosti Motor Lučina, spol. s r. o., není toto konstatování v rozporu se závěrem, že obviněný neoprávněně nakládal se svěřenými finančními prostředky jmenované obchodní společnosti, které si svévolně přisvojil jako samostatné věci ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. a §134 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na výše zmíněné argumenty proto Nejvyšší soud nepovažuje za správné ani tvrzení obviněného, že posuzovanými skutky mohl naplnit jen skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. V této souvislosti lze poukázat na dosavadní a nadále použitelnou judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.), podle které ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu §255 tr. zák. (nyní podle §220 tr. zákoníku) se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu je ustanovení §255 tr. zák. (nyní §220 tr. zákoníku) subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák. (nyní podle §206 tr. zákoníku). Jestliže si tedy pachatel přisvojil věc nebo jinou majetkovou hodnotu z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustil se trestného činu zpronevěry, a nikoli trestného činu porušení (resp. dříve porušování) povinnosti při správě cizího majetku. Právě o takovou situaci šlo i v trestní věci obviněného R. Z., takže právní kvalifikace jím spáchaných skutků jako trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je správná a odpovídající zákonu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, Nejvyšší soud k němu připomíná, že – jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu; jde např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Obviněnému R. Z. ovšem nebyl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest vyměřený mimo zákonem stanovené hranice a nedošlo ani k jinému hmotně právnímu pochybení v uvedeném smyslu, což ostatně ani sám netvrdí. Proto námitky obviněného, v nichž dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s poukazem na údajně nesprávné použití ustanovení §42 písm. b) a l) tr. zákoníku, neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
Přitom odvolací soud při určení druhu a výměry trestu uloženého obviněnému přihlédl k některým přitěžujícím okolnostem ve smyslu §42 tr. zákoníku, zejména pak k tomu, že obviněný spáchal trestné činy ze ziskuchtivosti [§42 písm. b) tr. zákoníku], ke spáchání trestných činů zneužil svého postavení [§42 písm. f) tr. zákoníku], trestným činem způsobil vyšší škodu [§42 písm. k) tr. zákoníku] a spáchal více trestných činů [§42 písm. n) tr. zákoníku]. Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval odvolací soud v souladu se zákonem, když v posuzované věci přihlédl ke zmíněným přitěžujícím okolnostem a respektoval též zákaz dvojího přičítání téže okolnosti ve smyslu §39 odst. 4 tr. zákoníku ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, kterou je u zločinu zpronevěry podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku značná škoda. Odvolací soud totiž správně použil přitěžující okolnost uvedenou v §42 písm. k) tr. zákoníku z hlediska intenzity naplnění uvedeného zákonného znaku, protože obviněný způsobil spáchaným zločinem škodu, která dosáhla sedminásobku značné škody ve smyslu §138 odst. 1 a §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného R. Z., jimiž zpochybnil výrok o náhradě škody obsažený v napadeném rozsudku odvolacího soudu. V této souvislosti obviněný zejména vytkl, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s otázkou spoluzavinění poškozeného. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů shledaly trestní odpovědnost toliko ve vztahu k obviněnému R. Z., jemuž bylo prokázáno způsobení škody ve výši uvedené ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o náhradu této škody, odvolací soud dospěl na podkladě dokazování provedeného soudem prvního stupně k závěru, podle něhož nebylo zjištěno spoluzavinění (resp. přesněji spoluúčast) poškozené obchodní společnosti Motor Lučina, spol. s r. o. Tento závěr považuje Nejvyšší soud za správný z níže rozvedených důvodů.
Nejvyšší soud zde především připomíná, že podle §133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „obch. zák.“), za situace, má-li společnost s ručením omezeným více jednatelů, je oprávněn jednat jménem této společnosti zásadně každý z nich samostatně. Společenská smlouva nebo stanovy však mohou stanovit jinak. Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění, která Nejvyšší soud v dovolacím řízení respektuje, obviněný R. Z. jednal protiprávně buď sám, anebo s vědomím jednoho z tehdejších jednatelů, což ovšem neznamená, že by tato okolnost mohla sama o sobě založit spoluzavinění poškozené obchodní společnosti, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání. Formulace, podle níž obviněný konal „s vědomím jednoho z jednatelů“ totiž ještě neznamená souhlas takového jednatele s počínáním obviněného a s jeho důsledky, tudíž ani nevyjadřuje podíl tohoto jednatele na způsobené škodě. Navíc, jak vyplývá ze způsobu jednání za obchodní společnosti Motor Lučina, spol. s r. o., v době spáchání posuzovaných činů v ní působili tři jednatelé, kteří mohli jednat jménem této společnosti samostatně a současně byli též jejími společníky. Nebyla zde ovšem prokázána vědomost všech jednatelů jmenované obchodní společnosti o protiprávním činu obviněného, což má podle názoru Nejvyššího soudu rozhodující význam pro závěr o neexistenci spoluzavinění (resp. spoluúčasti) poškozené obchodní společnosti na způsobené škodě ve smyslu §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (obdobně podle §376 a §382 obch. zák.). Jestliže tedy některý z více jednatelů (resp. členů statutárního orgánu obchodní společnosti) oprávněných jednat jménem společnosti s ručením omezeným samostatně konal v rozporu s oprávněnými zájmy této obchodní společnosti bez souhlasu a vědomí jiného jednatele (resp. člena statutárního orgánu obchodní společnosti), nelze zde bez dalšího dovodit existenci spoluzavinění poškozené společnosti.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. Z. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanoveních, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného R. Z., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 9. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František Púry