ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.843.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 843/2013-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2013 o dovolání, které podal obviněný O. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 3 To 243/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 141/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 12 T 141/2011, bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. Š., O. K. a S. K.. Obviněný O. K. byl uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“). Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250b odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), za nějž byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 2 T 9/2011, a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 5 T 117/2011, a za trestný čin ublížení na zdraví podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 1 T 162/2010, byl obviněnému O. K. podle §240 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Soud dále uložil obviněnému peněžitý trest podle §148 odst. 1 a §§67 odst. 2 písm. a), 68 odst. 1, 2, 3, 5 a 69 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře 100 denních sazeb po 500,- Kč (tj. celkem 500 000,- Kč). Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výroky o trestu z citovaných rozsudků, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, které vzhledem k této změně pozbyly podkladu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění M. Š. i O. K.. Krajský soud v Brně obě odvolání zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř., a to svým usnesením ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 3 To 243/2012.
Již dne 17. 12. 2012 podal obviněný O. K. dovolání (blanketní) prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Klimové proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu. Až dne 4. července 2013 byla obhájkyně vyzvána Městským soudem v Brně k doplnění náležitostí podaného dovolání, což učinila v zákonné pětidenní lhůtě. Svůj mimořádný opravný prostředek uplatnil obviněný z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho výhrady směřovaly proti rozhodnutí o vině s tím, že zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný vyslovil přesvědčení, že ze skutku popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nelze dovodit, že jednal v úmyslu, ať přímém či nepřímém, spáchat daňový zločin. Dále zpochybnil platnou judikaturu, aniž by však výslovně odkázal na konkrétní soudní rozhodnutí, podle níž není stanovena hranice mezi legálním snižováním daňového základu a již nedovoleným zkrácením daně ve smyslu citovaného trestného činu. Při vědomí respektovaného výkladu dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem, jež zásadně vychází ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, se domáhal přezkumu z důvodu existence „extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným důkazy, když skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení“. Stěžejní výhrady pak dovolatel vznesl proti způsobu, jakým soudy posoudily výpovědi svědků M. S., J. S., M. M. a V. H. Závěrem svého dovolání proto obviněný O. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyššímu soudu byl trestní spis předložen k rozhodnutí o dovolání dne 7. 8. 2013. Nejprve bylo zjištěno, že jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení. Obviněný podal své dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. ř.), včas, resp. své podání doplnil na výzvu soudu v zákonné lhůtě se všemi náležitostmi (§265e odst. 1 tr. ř. resp. §265h odst. 1 a §265f odst. 1 tr. ř.). Jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.].
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétní námitky, jimiž argumentoval na podporu tohoto dovolacího důvodu, však odpovídají jeho zákonnému vymezení pouze formálně a obsahově jej nemohly naplnit.
Jak sám dovolatel správně připomněl ve svém podání, je Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým stavem, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, a proto není oprávněn přezkoumávat způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy ani samotný rozsah procesu dokazování. Pokud obviněný odkázal na tzv. „extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a obsahem důkazů“, ten může být shledán v případech, kdy skutkový závěr soudů nemá oporu ve výsledcích dokazování. Jedná se o situace, kdy především Ústavní soud v rámci řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím vydaným v trestním řízení, přistupuje k výjimečnému zásahu proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí. O takový případ se však v dané trestní věci nejedná, a to ani z hledisek, která si Ústavní soud pro uvedený zásah do rozhodování obecných soudů vymezil. (Srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. 398/97, a ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04.)
Především je nutné zdůraznit, že obviněný ve svém dovolání prakticky zopakoval výhrady, které uplatnil již ve svém odvolání – řádném opravném prostředku. Odvolací soud velice důsledně reagoval na vše, co bylo v odvolání vytýkáno rozsudku i procesnímu postupu soudu prvního stupně. V odůvodnění napadeného usnesení je tak pečlivě a zcela srozumitelně vysvětleno, z jakých důvodů se soud druhého stupně nepřiklonil k tvrzením obviněného a naopak se ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Také v otázce hodnocení důkazů, která zásadně nemůže být předmětem přezkumu dovolacího soudu, krajský soud konkrétními odkazy na výsledky dokazování přesvědčivým způsobem doplnil úvahy Městského soudu v Brně, jimiž podpořil výrok o vině obviněného O. K.. Nejvyšší soud jen považuje za nutné doplnit, že výpovědi vyjmenovaných svědků, na něž dovolatel opakovaně odkazuje, neměly v podstatě žádný význam na zjištění o těch skutcích, jež jsou popsány ve výroku o vině, neboť v něm jsou zahrnuty jen faktury (fiktivní) od obchodních společností SIKES s. r. o., SOMAK spol. s r. o., DAC Group CZ s. r. o. Společnosti, za něž vystupovali M. S., J. S. a V. H., které měly být v obchodním styku se společností VELPA GOLD, s. r. o., nejsou uvedeny v odsuzujícím rozsudku jako vystavovatelé faktur, tj. subjekty, od nichž by obviněný přijímal nepravdivé doklady za účelem snížení daňové povinnosti společnosti VELPA GOLD, s. r. o. V rozporu s výrokem o vině proto není tvrzení obviněného, že svědci potvrdili vzájemné obchodování mezi společnostmi VELPA GOLD, s. r. o., a Brixton-stavitelství, s. r. o., Engineering Industry Group s. r. o., a Protection and Security s. r. o. Přesto se zejména soud prvního stupně podrobně zabýval obsahem tvrzení těchto svědků a hodnotil je ve vztahu k ostatním ve věci provedeným důkazům (viz str. 21-24 rozsudku, str. 4 usnesení krajského soudu).
Dovolání, v němž obviněný opakuje argumenty, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). V daném případě se však obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku snažil zahrnout čistě procesní otázky pod dovolací důvod, který slouží k nápravě pochybení soudů nižších stupňů při užití hmotného práva. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí, a to včetně otázky hodnocení důkazů, jak je upraveno v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podstatou nesouhlasu obviněného s odsuzujícím rozsudkem, který ponechal nedotčen odvolací soud, jsou výlučně výhrady, které směřují proti samotnému skutkovému základu, tj. zjištění soudů ohledně průběhu trestné činnosti, na níž se podíleli všichni obvinění. Z obsahu provedeného dokazování nepochybně vyplynulo, že to byl právě obviněný O. K., kdo opatřoval fiktivní doklady a kdo je předkládal odpovědné zaměstnankyni společnosti, aby je zařadila do účetnictví společnosti VELPA GOLD, s. r. o. Ačkoli tedy nebyl statutárním orgánem uvedeného subjektu daně, byl tou osobou, která určovala, které dokumenty budou součástí podkladů pro vyměření daňové povinnosti a také to byl právě obviněný O. K., kdo opatřil takové doklady, které v rozporu se skutečností měly vést správce daně ke snížení výše odvodu, než k jakému byla společnost VELPA GOLD, s. r. o. skutečně povinna. V této souvislosti jen Nejvyšší soud poukazuje na respektovaný výklad i soudní praxi týkající se pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž může být kdokoli, tudíž nejen subjekt daně, ale ten, kdo jedná úmyslně tak, aby jemu nebo jinému subjektu nebyla daň vyměřena vůbec nebo v nižší než zákonné výši a byla tak zkrácena ve větším rozsahu (srov. např. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu provedeného dokazování, jehož výsledky zejména soud prvního stupně zhodnotil zcela v souladu se všemi platnými zásadami trestního procesu, jednoznačně vyplynulo, že obviněný O. K. spáchal trestný čin, resp. pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Učinil tak jednáním spočívajícím ve zkrácení daně z přidané hodnoty tím, že v daňovém přiznání obchodní společnosti VELPA GOLD, s. r. o., nechal uvést záměrně zkreslené údaje v úmyslu snížit daňový základ předstíráním zdanitelného plnění. Nemohlo se tudíž jednat o „legální“ snižování daňového základu, jak obviněný tvrdil v dovolání, neboť obviněný jednal podvodným způsobem vůči správci daně, jemuž se snažil tvrdit údaje, které neodpovídaly skutečnosti a činil tak v úmyslu snížit daňovou povinnost. Skutkem, jak je popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, dovolatel naplnil jak objektivní tak i subjektivní stránku zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Soudy přitom postupovaly výrazně ve prospěch obviněného (také spoluobviněných), neboť posoudily skutek jako nedokonaný zločin ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli skutková zjištění dávají jednoznačný podklad pro kvalifikaci dokonaným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Podáním daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, do nichž byla zahrnuta neuskutečněná plnění subjektu daně za účelem snížení daňové povinnosti, obvinění totiž dokonali uvedený trestný čin, neboť v důsledku protiprávního jednání deklarovali povinnost platit daň v nižším rozsahu, než v jakém byl povinen subjekt daně platit. Jestliže příslušný finanční úřad zjistil nesrovnalosti v předložených podkladech a doměřil daň vyšší, postupoval již směrem k nápravě protiprávního stavu vyvolaného trestným činem obviněných. Takový postup lze přirovnat k náhradě škody, jež byla způsobena dokonaným trestným činem. Škodlivý následek předpokládaný předmětným daňovým deliktem byl totiž obviněnými již vyvolán a správce daně jej následně požadoval odstranit. Hmotně právní posouzení věci v daném případě tedy není správné, avšak zjištěná vada zvýhodňuje obviněné, její nápravě tak brání zásada zákazu změny k horšímu, neboť dovolání podal pouze obviněný O. K. (viz §§265p odst. 1 a 265s odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud ze stručně vysvětlených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) na podkladě obsahu trestního spisu dospěl k závěru, že obviněný O. K. podal dovolání z jiných než zákonem definovaných důvodů. V podstatě vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním, jež bylo podkladem odsuzujícího rozsudku, ale které vyplývá z obsahu provedeného dokazování. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová