ECLI:CZ:NS:2013:5.TZ.94.2012.2
sp. zn. 5 Tz 94/2012-36
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 23. 1. 2013 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D., a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných Ing. M. K. , a J. K. , proti usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu takto:
Usneseními státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, byl v neprospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. , rozené P. , p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §146 odst. 2 písm. a) a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Citovaná usnesení se zrušují v celém rozsahu.
Zrušují se také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Praha venkov – západ, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. KRPS-38464-82/TČ-2011-011681-JAK, bylo zahájeno trestní stíhání obviněného Ing. M. K. pro trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a obviněné J. K. pro trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se měli obvinění dopustit jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku skutkem podrobně popsaným ve výrokové části citovaného usnesení. Právní účinky zmíněného usnesení nastaly ve vztahu k obviněnému Ing. M. K. dne 10. 5. 2012 a k obviněné J. K. dne 24. 5. 2012.
Toto usnesení napadli oba obvinění stížnostmi, o kterých rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ usneseními ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl obě stížnosti jako nedůvodné.
Proti citovaným usnesením státního zástupce podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. stížnost pro porušení zákona. Spatřuje v ní porušení zákona, k němuž mělo dojít v neprospěch obviněných, a to v ustanoveních §2 odst. 1, §2 odst. 5 a 6, §11 odst. 1 písm. i), §100 odst. 2, §146 odst. 2 písm. a), §148 odst. 1 písm. c) a §163 odst. 1 tr. řádu. Především podle názoru ministra spravedlnosti byl nutný souhlas bývalé manželky obviněného – poškozené Ing. O. K. s trestním stíháním obou obviněných, protože vzhledem ke společným dětem, které se narodily v manželství jmenované s obviněným Ing. M. K. , by zde mohl existovat důvod pro odepření výpovědi Ing. O. K. podle §100 odst. 2 tr. řádu, jakož i její právo disponovat s trestním řízením ve smyslu §163 odst. 1 tr. řádu. V této souvislosti ministr spravedlnosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tz 68/98 a na rozhodnutí publikované pod č. 52/1986 Sb. rozh. tr. Podle jeho názoru dozorující státní zástupce nepřihlédl ke zmíněnému rodinnému poměru, čímž měl porušit zejména ustanovení §11 odst. 1 písm. j), §100 odst. 2 a §163 odst. 1 tr. řádu. V druhém okruhu námitek vyslovil ministr spravedlnosti svůj nesouhlas s postupem státního zástupce při rozhodování o stížnostech obou obviněných podaných proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejich trestního stíhání. Ministr spravedlnosti je přesvědčen, že dozorující státní zástupce při prověrce spisu vydal policejnímu orgánu pokyn k zahájení trestního stíhání obou obviněných ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, byť jeho vyjádření nebylo takto výslovně označeno, proto poté již nebyl týž státní zástupce oprávněn rozhodnout o zmíněných stížnostech obviněných. V takovém případě byl totiž státní zástupce povinen předložit věc nadřízenému státnímu zástupci. Ministr spravedlnosti i zde odkázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu (jde o rozhodnutí nyní publikovaná pod č. 7/2010 a č. 8/2013 Sb. rozh. tr.), která se týká podobné otázky a lze ji přiměřeně použít i v posuzovaném případě.
Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadená usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a aby zrušil též další rozhodnutí obsahově navazující na tato usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jejich zrušením, pozbudou podkladu. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby poté Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství a obviněným Ing. M. K. a J. K. s tím, aby se mohli vyjádřit k podané stížnosti pro porušení zákona, ale nikdo z nich nevyužil tohoto práva.
Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud přezkoumal v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §267 odst. 3, 5 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroků napadených usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ, jakož i příslušnou část řízení, které jim předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. , ovšem jen v některých ustanoveních, na něž ministr spravedlnosti poukázal.
Nejvyšší soud především akceptoval námitku ministra spravedlnosti, v níž vytkl porušení zákona v ustanoveních §146 odst. 2 písm. a) a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, protože stížnosti obviněných podané proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejich trestního stíhání zamítl jako nedůvodné nepříslušný státní zástupce, ačkoli o nich měl rozhodovat nadřízený státní zástupce. Tuto námitku opírá ministr spravedlnosti o výsledek prověrky trestního spisu policejního orgánu provedené státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Praha – západ a o jeho vyjádření ze dne 23. 3. 2012.
Jak přitom vyplývá ze spisových podkladů zařazených na nečíslované straně trestního spisu vedeného u shora konkretizovaného policejního orgánu a označené písmenem „F“, dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ v přípise ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 1 ZN 3067/2011, po prověrce spisu k dalšímu postupu policejního orgánu výslovně uvedl, že „… neshledává žádné zvláštní okolnosti, které by bránily v postupu podle §160 odst. 1 tr. ř., neboť základní otázky jsou vyřešeny spolehlivě.“ Ministr spravedlnosti spatřuje v citovaném vyjádření státního zástupce pokyn policejnímu orgánu, aby zahájil trestní stíhání obviněných Ing. M. K. a J. K. , s tím, že takový pokyn měl být důvodem, aby o stížnosti proti následně vydanému usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných rozhodoval nadřízený státní zástupce, tj. státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Za „pokyn“ ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu sice lze zpravidla považovat nejen pokyn vydaný podle §12d odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (viz k tomu přiměřeně i rozhodnutí pod č. 8/2013 Sb. rozh. tr.), o nějž v nyní projednávané věci nešlo, nebo pokyn podle §174 odst. 2 písm. a) a d) tr. řádu, ale též jiné akty a úkony státního zástupce výslovně neoznačené jako pokyn, které ovšem vyjadřují jednoznačný názor státního zástupce na určitou otázku, jejíž řešení je významné pro danou věc, pokud jsou obsažené třeba jen v odůvodnění jeho usnesení (viz rozhodnutí pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr.) nebo v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozoru státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (§157 odst. 2, §174 tr. řádu). Shora citované vyjádření státního zástupce státního zastupitelství Praha – západ, jímž po prověrce spisu policejního orgánu „neshledal překážky k zahájení trestního stíhání“, však nelze považovat za pokyn policejnímu orgánu, aby zahájil trestní stíhání obviněných Ing. M. K. a J. K. , jak tvrdí ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, protože jeho formulace nesvědčí o tom, že by chtěl státní zástupce prosadit svůj právní názor na věc a autoritativně ho uplatnit vůči policejnímu orgánu, ale spíše vyznívá jako reakce dozorujícího státního zástupce na již existující záměr policejního orgánu zahájit trestní stíhání obviněných, resp. na jeho postup k tomu směřující.
Proto Nejvyšší soud pokládá takové vyjádření státního zástupce za jeho předchozí souhlas s rozhodnutím policejního orgánu ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, tj. za souhlas s usnesením o zahájení trestního stíhání. Státní zástupce zde totiž projevil svůj právní názor, kterým v podstatě sdělil policejnímu orgánu, že může zahájit trestní stíhání obou obviněných podle §160 odst. 1 tr. řádu, takže pokud tak policejní orgán učiní, nebude to proti vůli státního zástupce, který ovšem výslovně a přímo nezavázal policejní orgán k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, jak by tomu bylo v případě pokynu, jehož se týká zmíněná judikatura (rozhodnutí publikované pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr.). Zároveň jsou ve výše uvedené písemnosti ze dne 23. 3. 2012 obsaženy další úvahy dozorujícího státního zástupce k dosavadnímu průběhu trestního řízení i k jeho pokračování. Ostatně státní zástupce je oprávněn v rámci dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení usměrňovat činnost policejního orgánu a v rámci tohoto oprávnění také vyjádřit právní názor na posuzovanou věc. Nejvyšší soud dále v této souvislosti připomíná, že za „souhlas“ ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu lze považovat nejen úkon státního zástupce takto výslovně označený a vyžadovaný (např. podle §76 odst. 1, §79 odst. 1, §79a odst. 1, §79c odst. 2, §79e odst. 1, §83b odst. 1 tr. řádu a dalších ustanovení), ale podobně, jak bylo již shora zdůrazněno ohledně pojmu „příkaz“, též další úkony státního zástupce, jimiž vyjadřuje své kladné stanovisko ke konkrétnímu rozhodnutí policejního orgánu. Takový souhlas pak může být rovněž obsažen i v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozoru státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (§157 odst. 2, §174 tr. řádu), jak bylo učiněno i v této trestní věci.
Navíc v trestní věci obviněných Ing. M. K. a J. K. je třeba vzít v úvahu, že podnět k prověření skutečností, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, dalo podle §158 odst. 1 tr. řádu dozorující Okresní státní zastupitelství Praha – západ. Třebaže uvedený podnět podal jiný státní zástupce téhož státního zastupitelství než ten, který následně vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, i z tohoto důvodu bylo vhodné a nezbytné, aby o stížnostech obviněných podaných proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejich trestního stíhání rozhodoval jako věcně a funkčně příslušný státní zástupce vyššího státního zastupitelství, tj. v daném případě Krajského státního zastupitelství v Praze. Jestliže se tak nestalo a napadená rozhodnutí přesto vydal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ, jde o postup, který je v rozporu se zákonem, jak důvodně shledal ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona.
Pokud jde o námitku ministra spravedlnosti, v níž policejnímu orgánu vytkl, že zahájil a vedl trestní stíhání obviněných Ing. M. K. a J. K. , aniž by k tomu měl souhlas poškozené Ing. O. K. , Nejvyšší soud považuje za poněkud předčasné vyjadřovat se k takové otázce za situace, když o stížnostech obviněných proti usnesení o zahájení jejich trestního stíhání rozhodl nepříslušný státní zástupce. S jejím řešením se totiž bude muset vypořádat státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, jemuž Nejvyšší soud přikázal věc jako státnímu zástupci příslušnému k rozhodnutí o stížnostech obviněných.
Nejvyšší soud k tomu jen připomíná, že podle §163 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání pro trestné činy zde vyjmenované, mimo jiné i pro trestný čin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obou obviněných, proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. řádu), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Podle §100 odst. 2 tr. řádu má svědek právo odepřít svědeckou výpověď, pokud by jí přivodil trestní stíhání sobě či zde vyjmenovaným osobám nebo jiným osobám v poměru rodinném či obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Jak vyplývá z trestního spisu vedeného u policejního orgánu pod sp. zn. KRPS-38464-82/TČ-2011-011681-JAK, mezi dosud shromážděnými podklady je zařazen i úřední záznam o podaném vysvětlení Ing. O. K. , bývalé manželky obviněného Ing. M. K. , ze dne 29. 11. 2011, v němž se jmenovaná po zákonném poučení odmítla k věci vyjádřit, přičemž neuvedla důvody tohoto odmítnutí (viz č. l. 11 a 12 spisu). Dále je ze spisu patrné (viz č. l. 145), že manželství Ing. M. K. a Ing. O. K. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 C 314/2008, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2009. Uvedenému rozsudku předcházelo řízení o popření otcovství vedené na podkladě návrhu Ing. O. K. u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 202/2008, které vyústilo ve vyhlášení rozsudku ze dne 5. 12. 2008 (účinky právní moci vznikly dne 16. 2. 2009). Ve zmíněném návrhu Ing. O. K. mimo jiné uvedla, že manželství s Ing. M. K. je dlouhodobě hluboce a trvale rozvráceno a že s manželem nevede společnou domácnost; k tomuto tvrzení se připojil též Ing. M. K. Takové skutečnosti by tedy podle názoru Nejvyššího soudu mohly zpochybnit nutnost souhlasu poškozené s trestním stíháním obou obviněných podle §163 odst. 1 tr. řádu s ohledem na ustanovení §100 odst. 2 tr. řádu. Ani následný postup svědkyně Ing. O. K. , uplatněný v řízení před civilními soudy, nesvědčí o tom, že by újmu obviněného Ing. M. K. , která mu může vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním, pociťovala jako újmu vlastní a že by mohla využít práva odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. řádu. Na č. l. 146 trestního spisu je totiž zařazena žaloba svědkyně ze dne 25. 11. 2011, v níž se domáhá určení neplatnosti části smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení po dobu po rozvodu a dodatečného vypořádání společného jmění manželů. V této žalobě přitom výslovně upozornila na jednání obviněných, které je předmětem jejich trestního stíhání v nyní posuzované věci. Na druhé straně nelze přehlédnout ani skutečnosti, které se týkají dvou společných dětí obviněného Ing. M. K. a poškozené Ing. O. K. a které by za určitých okolností mohly založit právo poškozené odepřít svědeckou výpověď, jak na to poukázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. V tomto směru však prozatím nebylo zjištěno, zda a jaké citové vazby mají oba obvinění ke společným dětem obviněného Ing. M. K. a poškozené Ing. O. K. , protože orgány činné v přípravném řízení se touto skutečností blíže nezabývaly. Proto v nynějším stadiu trestního řízení nelze konstatovat, zda byly v posuzované věci splněny podmínky uvedené v §100 odst. 2 a §163 odst. 1 tr. řádu, takže Nejvyšší soud nemohl vyslovit namítané porušení zákona v citovaných ustanoveních, jak se toho domáhal ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona. Orgány činné v přípravném řízení se otázkou použití ustanovení §100 odst. 2 a §163 odst. 1 tr. řádu opakovaně zabývaly (viz č. l. 1 a písemnost označená písmenem „D“ v trestním spise), avšak v rámci prověrky spisu dozorující státní zástupce neshledal důvody k použití těchto ustanovení s ohledem na „dostatečné a nezpochybnitelné podklady“ (viz nečíslovaná strana trestního spisu a označená písmenem „F“).
Pokud jde o obviněnou J. K. , bývalou tchyni svědkyně Ing. O. K. a babičku obou dětí, Nejvyšší soud konstatuje, že výše uvedené závěry se přiměřeně uplatní také ve vztahu k této obviněné. Orgány činné v přípravném řízení se ani v jejím případě blíže nezabývaly vztahem obviněné k vlastním vnoučatům, která se narodila z manželství jejího syna se svědkyní Ing. O. K. Tuto skutečnost bude třeba v přípravném řízení podrobněji objasnit, a poté lze učinit závěr o rozsahu použití ustanovení §100 odst. 2 a §163 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, shledal podanou stížnost pro porušení zákona jako částečně důvodnou. Proto podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocnými usneseními státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, byl porušen zákon v ustanoveních §146 odst. 2 písm. a) a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a to v neprospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. Porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněných, je zřejmé z toho, že dozorující státní zástupce nepředložil stížnost proti usnesení policejního orgánu nadřízenému státnímu zástupci a v důsledku takového pochybení rozhodl věcně (funkčně) nepříslušný státní zástupce.
Nejvyšší soud pak s ohledem na vyslovené porušení zákona v neprospěch obviněných podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadená usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově na ně navazujících, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl a aby se v rámci toho náležitě vypořádal s odůvodněním stížností obou obviněných i s argumenty uplatněnými ve stížnosti pro porušení zákona ohledně nutnosti souhlasu poškozené Ing. O. K. s trestním stíháním obou obviněných.
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle §270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y