ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1305.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1305/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 o dovolání obviněného Z. M ., podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 6 To 233/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 143/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Z. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 T 143/2011, byl obviněný Z. M. uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku.
Těch se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
„v období od září 2009 v P., ve společném bytě a na dalších místech, kde společně bydleli, až do doby zadržení dne 22. 5. 2011 týral svou manželku M. M., tak, že ji vulgárními výrazy hrubě urážel, a to i s rasovým podtextem, vyhrožoval jí zabitím, a to i s nožem v ruce, přičemž uváděl, že ji rozpárá jako konzervu, dával jí facky, bil ji pěstmi do obličeje i do těla, tahal ji za vlasy, přerazil jí i nos, ze kterého i z úst jí tekla krev, odmítal ji pouštět z bytu a stýkat se s dalšími lidmi, neboť chorobně žárlil, nesměla na ulici, když šla s ním, zdravit své kamarády, když přesto pozdravila, byla jím fyzicky napadena, naopak, když ji pozdravil její kamarád, napadl obžalovaný fyzicky jeho, zakazoval jí nosit sukně a krátké kalhoty, kousl ji i do ramene, poškozená byla pod stálým psychickým tlakem, takto ji napadal i v Belgii, kde byli na návštěvě u jeho bratra, zde ji krom dalšího zbil i golfovou holí, podobným způsobem ji napadl i v Anglii na návštěvě u kamaráda obžalovaného, poškozená v mnoha případech utrpěla různá zranění, a to rozbití hlavy, rozražení rtů zevnitř i zvenku, zlomeninu nosu, pohmoždění žeber, v jednom případě jí způsobil i bodnou ránu levé ruky, také jí lámal prsty a v jednom případě jí vykloubil palec, opakovaně ji během výše uvedeného období násilím donutil k souloži, poškozená vzhledem k jeho fyzické síle se tomuto neubránila, donutil ji i k orálnímu sexu, škrtil ji rukama i ručníkem a utěrkou, které jí dal kolem krku a zezadu překřížil, poškozená často křičela z okna o pomoc a sousedé zavolali policii, v důsledku toho poškozená několikrát vyhledala lékařské ošetření a proti obžalovanému zasahovala i městská či státní policie, výše uvedené násilnické jednání obžalovaného zanechalo na poškozené významné psychické následky, tato trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která se rozvinula jako následek prožitého traumatu a jedná se o těžkou újmu na zdraví, zčásti se výše uvedeného jednání dopouštěl i před nezletilými syny poškozené“.
Za to mu byl uložen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 6 To 233/2012, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Z. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání , jež opřel o ust. §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. řádu s tím, že podle jeho názoru ve věci rozhodl vyloučený senát , dále byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a konečně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu byl podle obviněného naplněn tím, že senát soudu prvního stupně nemohl rozhodovat nestranně a měl proto rozhodnout o svém vyloučení podle §30 odst. 1 tr. řádu. Dne 11. 1. 2012 u hlavního líčení obviněný pronesl vůči předsedkyni senátu urážlivé výroky, které jsou zaznamenány na zvukovém záznamu z hlavního líčení. Dovolatel uvedl, že tyto výroky pronesl emotivně, když byl předsedkyní senátu podle jeho názoru nedůvodně upozorněn, že se má chovat v jednací síni řádně a nevstupovat do výslechu svědkyně. Zdůraznil, že během hlavního líčení byl neustále upozorňován na nevhodné chování, což bylo podle něj „uměle“ zveličováno. Proto také vznesl vůči senátu námitku podjatosti. Senát ovšem rozhodl, že se necítí být vyloučen, proti čemuž podal ihned stížnost, která byla odvolacím soudem zamítnuta s tím, že předsedkyně senátu neučinila žádné kroky směřující k trestnímu stíhání obviněného pro výše uvedené výroky. Ovšem dne 20. 4. 2012 bylo obviněnému sděleno obvinění pro přečin pohrdání soudem a dne 10. 5. 2012 na něj v této věci byla podána obžaloba. Zdůraznil, že námitku podjatosti senátu nalézacího soudu uplatnil i v rámci odvolacího řízení, přičemž se závěry odvolacího soudu ve vztahu k této námitce nesouhlasí. Má za to, že existence nestrannosti musí být posuzována nejen podle subjektivního testu, tedy na základě osobního přesvědčení osob, vůči nimž námitka směřuje, ale také podle objektivního testu, kterým je zjištění, zda tyto osoby nabízejí dostatečné záruky, že budou rozhodovat nestranně. Je přesvědčen, že v jeho trestní věci nebyly vyloučeny objektivní pochybnosti, když předsedkyně senátu okresního soudu na něj účelově podala trestní oznámení pro přečin pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku až po vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, obviněný namítá porušení ust. §202 odst. 4, §209 odst. 1, §215 odst. 1, odst. 2 tr. řádu, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jež upravují práva obviněného a jeho přítomnost u hlavního líčení. Domnívá se, že k porušení jeho práv došlo vyloučením jeho osoby z hlavního líčení, když výslechy svědků P. F., D. P. a J. H. byly uskutečněny za jeho nepřítomnosti, aniž by byly splněny podmínky uvedené v §209 tr. řádu. Uvedl, že z hlavního líčení byl vyloučen před výslechem svědka P. F. dne 21. 12. 2011, aniž by z protokolu o jednání vyplynul důvod jeho vyloučení. Z hlavního líčení dne 28. 3. 2012, při kterém byla vyslýchána D. P., byl obviněný vyloučen jen proto, že svědkyně o to před jednáním požádala s tím, že má z obviněného strach, aniž by toto tvrzení blíže vysvětlila. Zdůraznil, že jmenovaná byla jeho přítelkyní po dobu několika let a nikdy ji nijak neohrožoval. Ze stejného důvodu nemohl být přítomen výslechu svědkyně J. H. konanému dne 11. 4. 2012. Ani ta důvodnost tohoto tvrzení nijak neosvědčila. Obviněný má za to, že byl vyloučen z hlavního líčení v době, kdy probíhaly výslechy svědků, kteří měli vypovídat v jeho neprospěch, bez jakéhokoliv zákonného důvodu. Zdůraznil, že ve spise není žádný důkaz, že by uvedené osoby mohl jakkoli ohrozit nebo že by jim z jeho strany hrozilo jakékoliv vážné nebezpečí.
Argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opřel obviněný o své přesvědčení, že hmotně právní posouzení skutku neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Podle něj mu nebyl jednoznačně prokázán úmysl spáchat zločin znásilnění a rovněž nebylo prokázáno použití jakékoliv formy násilí či pohrůžky násilí vůči poškozené M. Zdůraznil, že při rozhodování o vině soudy vycházel z pouhého tvrzení poškozené, které nebylo podpořeno žádnými (ani nepřímými) důkazy. Svědci, kteří vypovídali, měli znát relevantní skutečnosti pouze z doslechu od samotné poškozené, nevnímali je tudíž svými smysly. Žádný ze svědků nebyl osobně přítomen jednání, jež by mohlo být posuzováno jako znásilnění. Obviněný naopak poukázal na výpověď svědkyně P., která s obviněným a poškozenou nějaký čas žila ve společné domácnosti, podle které soužití obžalovaného s poškozenou bylo bezproblémové a ze strany poškozené zcela dobrovolné. Stejně tak dovolatel nesouhlasí s posouzením jeho jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť má za to, že mu nebyl jednoznačně prokázán úmysl zločin spáchat či to, že poškozené způsobil těžkou újmu a že tak činil po delší dobu. V daném případě namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Podle mínění obviněného soudy svá skutková zjištění odvodily především z tvrzení poškozené, tedy jediného usvědčujícího důkazu, který však byl obsahově protichůdný k jeho tvrzením. Je rovněž přesvědčen, že z jediného fyzického útoku, jehož se dopustil vůči kamarádovi poškozené, nelze dovozovat jakékoliv soustavné a dlouhodobě trvající týrání vůči ní. Má za to, že stejně mohlo být posouzeno jednání poškozené, když jej napadla na policejní služebně v přítomnosti dvou policistů. Stejnou úvahou by soud mohl dospět k opačnému závěru, že obviněný byl naopak psychicky týrán poškozenou. Na základě provedených důkazů tedy podle názoru obviněného nelze dospět k závěru, že by naplnil skutkovou podstatu uvedených zločinů.
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání
a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.
Nejvyšší státní zástupce v úvodu svého vyjádření podle §265h odst. 2 tr. řádu zdůraznil, že námitky obviněného je třeba nejprve posoudit z obsahového hlediska, zda jimi naplnil deklarované dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je možné dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Obviněný v posuzované trestní věci zpochybňuje rozhodnutí soudců v jeho věci s tím, že při hodnocení důkazů měli být ovlivněni svým postojem k němu. Ten podle něj vyplývá z faktu, že po vydání odsuzujícího rozsudku na něj bylo podáno trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku. Uvedenou námitkou podle nejvyššího státního zástupce obviněný dostál zákonnému předpokladu jejího přezkumu v dovolacím řízení.
V této souvislosti nejvyšší státní zástupce konstatuje, že v průběhu řízení před nalézacím soudem podal obviněný námitku podjatosti dvakrát, a to vůči celému senátu. O první námitce rozhodl Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 21. 12. 2011
tak, že není v trestní věci obviněného vyloučen. Podruhé vznesl obviněný námitku podjatosti v rámci hlavního líčení dne 11. 1. 2012. Předcházelo jí nevhodné chování obviněného v jednací síni vůči předsedkyni senátu. I přesto bylo rozhodnuto tak, že podle §31 odst. 1 tr. řádu senát není vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu. Stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 2. 2012 zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že v rámci hlavního líčení dne 11. 1. 2011 obviněný opakovaně bezdůvodně vystupoval proti senátu a své jednání stupňoval. Krajský soud dospěl k závěru, že toto jednání obviněného nese známky účelovosti ve snaze dosáhnout změny ve složení senátu. Krajský soud vyslovil názor, že soudci rozhodují pouze na základě ustanovení trestního řádu a excesy v chování účastníků řízení nemohou, zejména s ohledem na profesionální a osobní zkušenosti soudců s obdobnými případy, jejich rozhodování ovlivnit. Předmětné rozhodnutí opřel stížnostní soud o argument, že předsedkyně senátu neučinila žádné kroky směřující k trestnímu stíhání obviněného pro výroky, které vůči soudu dne 11. 1. 2012 pronesl. Protože obviněný námitku podjatosti senátu soudu prvého stupně vznesl i ve svém odvolání, Krajský soud v Ústí nad Labem se musel vyrovnat se změnou situace, neboť v uvedené době již proti obviněnému bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku. K tomu odvolací soud uvedl, že ani tato skutečnost nemůže zpochybnit fakt, že senát Okresního soudu v Lounech rozhodoval nestranně, neboť postupoval v intencích zákona a v jeho postupu nebylo možné vysledovat žádné okolnosti, z nichž by obviněný mohl na podjatost senátu usuzovat.
S právním názorem krajského soudu vyslovil nejvyšší státní zástupce souhlas. Zdůraznil, že rozhodnutí o vyloučení soudce podle §30 tr. řádu představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Právní teorie i soudní praxe proto v uvedeném smyslu vycházejí z restriktivního výkladu ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu založeného
na oprávněném požadavku profesionality soudce, který je povinen nepřihlížet
ke skutečnosti, že obviněný vystupuje při jednání soudu nevhodně, případně
se nevhodně vyjadřuje k osobě předsedy senátu nebo všech soudců účastnících se projednávání jeho trestní věci. Případné vyloučení soudců by podle názoru nejvyššího státního zástupce mohlo připadat v úvahu až v trestní věci, kde by byl obviněný stíhán pro přečin pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku spočívajícím v jejich urážce. V posuzované trestní věci obviněného je podle něj irelevantní, kdy bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro přečin pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku, i to, zda podnět k trestnímu stíhání obviněného zavdal soud nebo státní zástupce. Jednání obviněného spočívající v dehonestujícím vyjádření vůči předsedkyni senátu a soudcům přísedícím nemohlo podle jeho názoru způsobit jejich podjatost. Poměr soudců k obviněnému v důsledku jeho jednání nenabyl osobního charakteru, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudců přistupovat k trestní věci obviněného objektivně.
Další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tj. že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, naplnil dovolatel tvrzením, že soud provedl výslech některých svědků podle §209 odst. 1 věta druhá tr. řádu v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce vyslovuje názor, že k vyloučení přítomnosti obviněného může soud přistoupit vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II ÚS 104/96). V kolizi tak vždy stojí na straně jedné zájem na ochraně svědka a na druhé straně zájem na právech obhajoby.
Obviněný při hlavním líčení, které bylo konáno u Okresního soudu v Lounech, nebyl přítomen při výslechu svědkyň D. P., J. H. a při výslechu nezletilého P. F. U všech tří svědků shledává nejvyšší státní zástupce splněny podmínky pro postup podle §209 odst. 1 tr. řádu.
Z projednávané věci podle nejvyššího státního zástupce vyplynulo, že obviněný je schopen dalším osobám fyzicky ublížit a nerozpakoval se agresivně vystupovat i vůči soudu. Svědkové, kteří odmítli vypovídat v přítomnosti obviněného, tedy měli podle něj opodstatněné důvody k tomu, aby iniciovali výjimečný postup soudu podle §209 odst. 1 tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nejvyšší státní zástupce uvedl, že jej nemohou naplnit námitky skutkové, tedy takové námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, než jak je hodnotily soudy, a tím prosadit odlišnou verzi skutkového stavu, kterou sám nabízí.
Podle mínění nejvyššího státního zástupce obviněný vytýká soudům, že v procesu hodnocení důkazů vyšly z tvrzení poškozené, neboť sám její výpověď hodnotí jako nevěrohodnou a nepravdivou. Za námitku právní nelze považovat ani další námitku obviněného, že jak v případě posouzení jeho jednání jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, tak v případě posouzení jeho jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku mu nebyl prokázán úmysl tyto zločiny spáchat. Z provedeného dokazování podle nejvyššího státního zástupce naopak jednoznačně vyplynul úmysl obviněného týrat svoji manželku M. M., stejně tak jako neřídit se její vůlí v intimní oblasti. V žádném případě podle něj nelze dospět k závěru, že by se mohlo jednat o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy obviněný podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce na rozdíl od dvou dříve zmíněných dovolacích důvodů neuplatnil právně relevantními námitkami.
Závěrem svého vyjádření nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a současně, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Poté se zaměřil na to, zda námitky obsažené v dovolání obviněného Z. M. skutečně obsahově naplňují jím deklarované dovolací důvody a je tedy namístě věcný přezkum napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. řádu. K jednotlivým dovolacím důvodům pak Nejvyšší soud zaujal následující stanovisko:
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán . Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla dovolateli v původním řízení známa a nebyla jím namítnuta před rozhodnutím orgánu druhého stupně. K úspěšnému naplnění uvedeného důvodu je dále nutné, aby tento vyloučený orgán vydal meritorní rozhodnutí, které je napadáno předmětným dovoláním.
Obviněný M. dovozuje, že v posuzovaném případě byli především předsedkyně senátu okresního soudu Mgr. Blanka Šišová, ale i přísedící Josef Žáčik a Věra Najmanová vyloučeni z rozhodování ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu, neboť rozsudek v jeho věci vynesli poté, co se vůči nim dopustil nevhodných námitek, takže museli být podjatí. To podle názoru obviněného vyplývá i z toho, že po vynesení rozsudku bylo proti němu pro tyto výroky zahájeno trestní stíhání pro přečin pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku.
Podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle citovaného ustanovení je průlomem do významné zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Z obsahu protokolů o hlavním líčení je zřejmé, že obviněný Z. M. se od jeho počátku choval nedisciplinovaně, přičemž intenzita jeho nevhodného chování se stupňovala. V úvodní části prvého dne hlavního líčení obviněný, aniž by mu bylo uděleno slovo, zasahoval do jeho průběhu nevhodnými projevy. Například přehrávání zvukového záznamu výpovědi poškozené M. M. přerušoval komentáři typu „tsss“ a „no jasně“, takže musel být předsedkyní senátu opakovaně usměrňován (viz č. l. 221 p. v.).
V další části hlavního líčení obviněný opakovaně skákal do řeči předsedkyni senátu a aniž by mu bylo uděleno slovo, pronášel nevhodné připomínky (viz č. l. 245 p. v.).
V následujícím hlavním líčení dne 11. 1. 2012 obviněný hlasitými projevy nesouhlasu zasahoval do výslechu svědkyně V. D. Poté, co jej předsedkyně senátu vyzvala, aby do výslechu svědkyně nevstupoval, dopustil se vůči ní vulgárních výroků a výhrůžek („ty chcípneš, ty kundo, ty svině zkurvená“ atd. - viz čl. 263 spisu). Další nevhodné výroky vůči předsedkyni senátu pronesl opětovně v závěru hlavního líčení (viz č. l. 264 p. v.). V průběhu tohoto hlavního líčení také obviněný vznesl námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu i přísedícím, o níž tito rozhodli negativně, tj. že ve smyslu §30 tr. řádu vyloučeni z vykonávání úkonů v předmětné věci nejsou. V odůvodnění písemného vyhotovení tohoto usnesení (viz č. l. 272 p. v.) se uvádí, že urážky obviněného hodnotí jako neslušné a dotýkající se v obecné rovině soudcovského stavu, nicméně jich osobně se nedotkly s tím, že je považují za účelové. Důvod k vyloučení předsedkyně senátu a přísedících neshledal ani senát krajského soudu, který uvedené usnesení přezkoumal z podnětu stížnosti obviněného (viz č. l. 278).
Obrat v jednání obviněného lze vysledovat v jeho závěrečné řeči před vyhlášením rozsudku, kdy se předsedkyni senátu za své chování omluvil s tím, že udělal chybu.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že trestní řád stanoví, jak postupovat v případě, kdy se některá z osob, které se účastní trestního řízení a hlavního líčení jako jeho stěžejní části, chová nevhodně. Ustanovení §203 odst. 2 tr. řádu ukládá předsedovi senátu povinnost dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání. K udržení důstojnosti a vážnosti soudního jednání mu pak dává potřebné prostředky od napomenutí, přes pořádkovou pokutu až po vykázání z jednací síně, v případě osoby, která je ve vazbě, i možnost přenechání řediteli věznice k uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání (§66 tr. řádu, §204 tr. řádu). Předsedkyně senátu Mgr. Blanka Šišová reagovala na každé z jednotlivých jednání obviněného adekvátně a v souladu s trestním řádem. Nejvyšší soud na základě přezkumu protokolu o hlavním líčení a obsahu spisu nezjistil žádný náznak toho, že by předsedkyně senátu anebo přísedící reagovali na nevhodné chování obviněného či jeho urážky neadekvátně, ani že by z jejich postojů v hlavním líčení, ze způsobu vedení řízení, i z postupných procesních i konečného rozhodnutí ve věci bylo možno usoudit na to, že se jich chování obviněného dotklo natolik, že k projednání jeho věci přistupovali vůči němu zaujatě.
I když urážlivé výroky obviněného a jeho nedisciplinované chování u nich logicky nemohlo vzbuzovat sympatie, je nutno současně předpokládat, že takové výroky nebudou brát osobně, neboť trestní řízení s sebou nutně přináší emotivně velmi vypjaté momenty. Těmi se však soudci a přísedící nesmějí nechat ovlivnit, ani pod jejich vlivem rozhodovat zaujatě. Pokud by však dospěli k závěru, že se chováním obviněného cítí dotčeni a uvědomují si, že by to mělo negativní vliv na nestrannost jejich rozhodování, jsou povinni podle §31 odst. 1 tr. řádu tuto skutečnost sdělit a rozhodnout i bez návrhu stran o svém vyloučení z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení. V posuzovaném případě však jak předsedkyně senátu, tak oba přísedící k námitce podjatosti vznesené obviněným vzápětí po pronesení vulgárních urážek rozhodli tak, že vyloučeni nejsou, podjati se necítí, když obviněným pronesené urážky se jich nedotkly a považují je za účelové. Tento postoj pak Nejvyšší soud shledává konzistentní s tím, jak se předsedkyně senátu a přísedící projevovali v průběhu celého hlavního líčení a při vyhlášení rozsudku. Jak již bylo řečeno výše, Nejvyšší soud u nich v žádném stadiu řízení nezaznamenal tendenci postupovat vůči obviněnému zaujatě, uškodit mu, omezit ho na jeho právech či rozhodnout účelově v jeho neprospěch. Nelze přitom pomíjet ani to, že obviněný projevil před vyhlášením rozsudku schopnost sebekritiky a předsedkyni senátu a přísedícím se za své chování omluvil. Na věci nic nemění, že po vyhlášení rozsudku na něj byla podána obžaloba pro přečin pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku. Nebylo zjištěno, že by předsedkyně senátu či přísedící toto trestní stíhání iniciovali. Lze důvodně dovozovat, že jej inicioval státní zástupce, v jehož přítomnosti byly vulgární urážky obviněným proneseny, neboť je to v souladu s jeho zákonnou povinností podle §2 odst. 3 tr. řádu stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví.
Nejvyšší soud považuje za významné vyzdvihnout, že urážka soudců výroky pronesenými obviněným nemůže automaticky znamenat, že tím jsou bez dalšího okamžitě vyloučeni z vykonávání úkonů v předmětném trestním řízení. To by totiž znamenalo, že obviněný by tak v rozporu se zásadou zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny mohl sám podle vlastní libovůle dosáhnout změny složení senátu ze zcela nepřípustných důvodů (např. se záměrem ovlivnit tak složení senátu podle svých představ anebo se záměrem obstrukčně protahovat trestní řízení). Jak již bylo řečeno výše (a shodně se k tomuto problému staví i konstantní judikatura), součástí profesionálního přístupu soudce musí být i schopnost přenést se přes proti němu vznesené invektivy, které nepřesáhnou únosnou míru, tak, aby to neovlivnilo nestrannost jeho postupu ve věci, jejíž projednání a rozhodnutí mu bylo svěřeno. Podstatné přitom je, že v posuzované věci předsedkyně senátu a přísedící se v důsledku chování obviněného necítili subjektivně podjati, ale že tu nebyl ani žádný objektivní důvod, který by zavdával pochybnosti o jejich nestrannosti.
Tuto námitku proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou .
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu:
Tento dovolací důvod je dán tehdy, došlo-li k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání . Obsahově jej lze naplnit námitkou, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, čímž došlo k porušení jeho práva
na spravedlivý proces podle článku 38 Listiny základních práv a svobod.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval obviněný M. v tom, že výslechy svědků P. F., D. P. a J. H. v hlavním líčení byly provedeny v jeho nepřítomnosti, ač pro to podle přesvědčení obviněného nebyly splněny zákonné podmínky.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že okresní soud skutečně ve třech shora uvedených případech vyslechl jmenované svědky v nepřítomnosti obviněného, kterého po dobu konání výslechu z jednací síně vykázal. Tento postup byl založen na aplikaci ust. §209 odst. 1 tr. řádu, které jej umožňuje v případě, že je dána obava, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu. Toto ustanovení zároveň soudu ukládá, aby obviněného po návratu do jednací síně seznámil s obsahem výpovědi svědka, umožnil mu vyjádřit se k ní a aniž by se se svědkem setkal, položil mu prostřednictvím předsedy senátu otázky. Nejvyšší soud současně konstatoval, že okresní soud postupoval plně v souladu se zněním i účelem uvedeného ustanovení.
Použití ustanovení §209 odst. 1 tr. řádu bude třeba v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, neboť zde dochází ke konfliktu zájmu na ochraně svědka se zájmem na řádném zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i zájmem na plném šetření práva obviněného na obhajobu. V souladu s respektovanou judikaturou (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II ÚS 104/96) je na soudu, aby splnění podmínek aplikace ust. §209 odst. 1 tr. řádu hodnotil s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávaného případu, zohlednil přitom povahu stíhaného trestného činu, osobní vlastnosti obviněného, vzájemné vztahy svědka a obžalovaného, jejich eventuální předchozí kontakty, jakož i charakter okolností, o nichž má svědek vypovídat.
Nejvyšší soud tedy ve světle těchto kritérií zkoumal výslechy tří následujících svědků:
Svědek P. F. (v době výslechu v hlavním líčení dne 21. 12. 2011 se jednalo o osobu mladší 15 let ) byl vyslýchán s vyloučením osoby obviněného, neboť šlo o syna poškozené, který s ní a obviněným žil ve společné domácnosti. Z tohoto důvodu měl být přítomen celé řadě konfliktních situací mezi obviněným a poškozenou, které pociťoval jako výrazné trauma. Byla zde proto dána obava, že oživování událostí, o kterých měl vypovídat, navíc v přítomnosti obviněného, z něhož měl strach, by působilo negativně na jeho psychiku a tím i na věrohodnost jeho výpovědi. Tato obava se ostatně projevila i při provedení výslechu nezletilého v nepřítomnosti obviněného, když v jeho průběhu svědek při vybavování si konfliktních situací, jimž byl přítomen, zkolaboval. Jeho výslech musel být přerušen a nezletilý byl převezen k lékařskému ošetření do nemocnice. Jeho další výslech, byť bez přítomnosti obviněného, nebyl pro riziko dalšího traumatu lékaři doporučen, takže důkaz výpovědí tohoto svědka byl nakonec proveden čtením jeho výpovědí z přípravného řízení za souhlasu stran podle §211 odst. 1 věta prvá tr. řádu. Uvedený postup shledává Nejvyšší soud plně v souladu s trestním řádem. Ten navíc umožňuje vzhledem k tomu, že svědek v době podání výpovědi v hlavním líčení nedosáhl věku patnácti let, provést důkaz jeho výpovědí z přípravného řízení jejím přečtením i podle ust. §102 odst. 2 tr. řádu.
Svědkyně D. P. , bývalá družka obviněného, sama požádala, aby byla vyslýchána v nepřítomnosti obviněného s tím, že z něj má strach. O totéž žádala i svědkyně J. H. , u níž obviněný společně s poškozenou bydleli v roce 2010. Obě jmenované vyjádřily strach z reakce obviněného na obsah jejich výpovědi s tím, že obviněného znají jako osobu se sklony k afektivním reakcím a násilnému jednání, o kterém slyšely, nebo mu byly i osobně přítomny. Nejvyšší soud shledává závěr okresního soudu o existenci důvodné obavy, že obě jmenované svědkyně by z obavy z obviněného nevypověděly v jeho přítomnosti pravdu, jako dostatečně podložený. To, že obviněný má sklony reagovat velice popudlivě, vyplynulo nejen z výpovědí těchto dvou svědkyň, ale i z výpovědí dalších svědků (viz např. výpověď svědkyně R. F. nebo výpověď svědka J. A.). Ostatně to potvrdilo i opakované neukázněné a impulzivní chování obviněného v průběhu hlavního líčení.
Současně Nejvyšší soud konstatoval, že (jak to plyne z protokolu o hlavním líčení) okresní soud po vykázání obviněného z jednací síně postupoval důsledně v souladu s ust. §209 odst. 1 tr. řádu, tj. vždy jej vzápětí seznámil s obsahem výpovědí, které svědkyně v jeho nepřítomnosti podaly, a dal mu možnost, aby jim prostřednictvím obhájce položil otázky, čehož obviněný také využil. Poté dostal rovněž možnost se k výpovědím v souladu s ust. §214 tr. řádu vyjádřit. Jeho právo na obhajobu nebylo tedy při výslechu těchto dvou svědkyň v žádném ohledu zkráceno.
Dovolání obviněného tvrdící naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu proto Nejvyšší soud shledal i v tomto ohledu zjevně neopodstatněným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu:
Obviněným citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tudíž namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Na rozdíl od dvou shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný sice formálně deklaroval , ale konkrétně uplatněnými námitkami jej obsahově nenaplnil . Obviněný nevytkl soudům, jež v jeho věci rozhodovaly, žádnou chybu týkající se právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Zpochybňoval pouze skutková zjištění, k nimž okresní soud na podkladě důkazů před ním provedených postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu dospěl. Nesouhlasil především s hodnocením výpovědi poškozené M. M. s tím, že tato podle jeho názoru není věrohodná a navíc není potvrzována dalšími důkazy. Nebylo proto podle něho prokázáno, že by se dopustil jejího týrání, že by si takto počínal dlouhodobě a že by měl vůbec úmysl takový následek způsobit. Mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry soudů existoval podle přesvědčení dovolatele extrémní rozpor . Ani tyto námitky však Nejvyšší soud neshledal důvodnými. Okresní soud, vědom si významu výpovědi poškozené M. pro rozhodnutí o vině obviněného, věnoval jejímu hodnocení odpovídající pozornost. Důvodně přitom dospěl k závěru, že jde o výpověď věrohodnou, když v jejím obsahu neshledal žádné zásadní rozpory. Tento závěr opřel také o znalecký posudek o vyšetření duševního stavu poškozené, jakož i o výpovědi svědků D. P., J. H. a P. F., ale i další důkazy, které s výpovědí poškozené korespondovaly (blíže viz odůvodnění rozsudku na str. 13 - 14). Obdobně i krajský soud se námitkami obviněného, které byly v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné před soudem prvého stupně, zevrubně zabýval (viz str. 3 - 5 jeho usnesení) a důvodně dospěl k závěru, že vina obviněného žalovaným skutkem byla provedenými důkazy spolehlivě a jednoznačně prokázána. Nejvyšší soud tak v posuzované věci neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu tvrzeného dovolatelem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, sp. zn. III. ÚS 2110/07), a rovněž nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07).
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného Z. M. jako zjevně neopodstatněné, a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr