ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.385.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 385/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 3 To 550/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 222/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 3 To 550/2012.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích
p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 32 T 222/2011, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
dne 20. 2. 2011 kolem 16.50 hodin v Č. B. v N. U. , na chodbě domu, po slovním ověření totožnosti poškozené L. S. , tuto udeřil nejméně otevřenou dlaní do pravé části obličeje, čímž jí srazil z očí brýle, poté jí předložil oznámení o postoupení pohledávky vůči společnosti PLM Reklama s.r.o., se sídlem Žerotínova 483/1, České Budějovice, ve výši 145.540,- Kč, společnosti SPEDIT trans kt s.r.o., se sídlem Klatovy, K Letišti 688, jeho osobě, a vyzval ji k vyplacení peněz, když to odmítla s tím, že ona mu peníze nedluží, že dlužníkem je společnost a uvedená pohledávka bude připojena do insolventního řízení, požadoval, aby došla do svého bytu pro veškerou hotovost, po sdělení poškození, že doma žádné peníze nemá, jí oznámil, že pro peníze přijede příští týden a bude to podstatně horší, načež oběma rukama uchopil křídlo vstupních dveří, kterým jí přirazil ke zdi, a tak jí způsobil jednak škodu poškozením optických brýlí zn. Armani ve výši nejméně 1. 360,- Kč, jednak podkožní krevní výron na obličeji vpravo a na hřbetu pravé ruky na místě základ.
Obviněný byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit poškozené L. S. škodu ve výši 2.400,- Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku okresního soudu podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích . Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 3 To 550/2012 , napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nedotčeném výroku o vině obviněnému podle §175 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle §80 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Ve výroku o vině a náhradě škody zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal dovolání v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce (dále jen „státní zástupce“, příp. „dovolatel“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedl, že krajský soud se v otázce právní kvalifikace plně ztotožnil se závěrem okresního soudu, nevyhověl odvolání státního zástupce, který popsaný skutek kvalifikoval jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud považoval právní posouzení skutku jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za správné. S touto právní kvalifikací jednání obviněného však státní zástupce nesouhlasí.
Poté, co citoval zákonná ustanovení zločinu loupeže v ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, poukázal státní zástupce na to, že otázka vzájemného poměru těchto dvou trestných činů byla již judikaturou opakovaně řešena (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 44/80 nebo sp. zn. 3 Tdo 35/2011). Ačkoli se touto judikaturou zabývaly i soudy obou stupňů, podle názoru dovolatele se chybně přiklonily k právnímu posouzení skutku jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupce má za to, že tomuto právnímu závěru neodpovídají skutková zjištění, která se v dané věci opírají především o výpověď poškozené L. S. Konstatoval, že poškozená vypovídala jako svědkyně v průběhu trestního řízení třikrát, přičemž všechny její výpovědi jsou obsahově shodné. Věrohodnost těchto výpovědí nebyla nijak zpochybněna. Nejobsažnější a nejpřesnější popis celé události je zachycen ve druhé svědecké výpovědi v přípravném řízení ze dne 9. 11. 2011, z níž dovolatel citoval podstatné údaje svědkyně. V návaznosti na to zdůraznil, že je zřejmé, že obviněný poté, co užil vůči poškozené hrubého násilí, požadoval od ní okamžité předání peněz, přičemž byl srozuměn i s tím, že mu poškozená ihned zaplatí jen tolik peněz, kolik má doma. Tato skutečnost činí bezpředmětnou argumentaci obou soudů, že s okamžitým předáním tak vysoké částky nemohl obviněný počítat. Podle státního zástupce pohrůžka bezprostředního násilí, tedy že obviněný bude pokračovat v dříve započatém násilném jednání vůči poškozené, nepochybně směřovala k zaplacení jakékoliv peněžní částky, kterou měla poškozená v místě bydliště k dispozici.
Z výpovědi poškozené podle státního zástupce vyplývá, že jednání obviněného lze rozdělit na dvě části. V první obviněný požadoval okamžité vydání peněz a to v jakékoliv částce (toto napadení lze posoudit jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku). Teprve po sdělení poškozené, že nemá peníze v hotovosti k dispozici, omezil obviněný v další fázi napadení svůj požadavek na předání peněz v budoucnosti. V této fázi lze jednání obviněného posoudit jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel však sdílí názor, že přečin vydírání je fakticky konzumován předchozím zločinem loupeže.
Dle státního zástupce nelze akceptovat, aby vymahač dluhů byl při právním posouzení činu zvýhodněn jen proto, že v průběhu napadení v důsledku reakce poškozené slevil z původního požadavku na okamžité předání peněz a spokojil se s odkladem platby. Jednání obviněného proto mělo být posouzeno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedeného státní zástupce v petitu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a všechna rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že předmětné dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1
tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání státního zástupce je důvodné .
Státní zástupce soudům nižších stupňů oprávněně vytýká pochybení při právním posouzení skutku, který na základě provedeného dokazování, zejména pak s oporou o usvědčující výpověď poškozené L. S. , vzaly za prokázaný a vyjádřily ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Byť se popis skutku v rozsudku okresního soudu částečně liší od jeho vyjádření v žalobním návrhu (oproti úderu pěstí učinil uvedený soud skutkové zjištění, že obviněný poškozenou „ udeřil nejméně otevřenou dlaní “, dále v popisu skutku vypustil údaj o tom, že obviněný vyzval poškozenou k „ okamžitému “ vyplacení peněz), přesto je možno, a to i s přihlédnutím k údajům obsaženým v odůvodnění rozsudku, dospět k poznatku, že nalézací soud učinil ve své podstatě stejná skutková zjištění, z jakých vycházel státní zástupce při podání obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Tímto tvrzením o shodném skutkovém základu věci Nejvyšší soud míní to, že i rozsudek okresního soudu, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil soud odvolací, vyjádřil skutek, jímž byl obviněný uznán vinným způsobem, který odůvodňuje jeho jiné právní posouzení.
Podstata skutku, jímž oba soudy uznaly obviněného vinným, spočívá v tom, že obviněný v souvislosti s užitím násilí vůči poškozené (udeření poškozené otevřenou dlaní do její pravé tváře) po této požadoval vydání peněz (ve vztahu k jeho osobě „ cizí věci “), a to neodkladně. Tato časová a místní souvislost mezi užitím násilí ze strany obviněného a jeho požadavkem na vydání peněz poškozenou je ostatně v popisu skutku (i při vypuštění slova „ okamžitému “) dostatečně vyjádřena údaji „ vyzval ji k vyplacení peněz, když to odmítla s tím, že ona mu peníze nedluží, že dlužníkem je společnost a uvedená pohledávka bude připojena do insolventního řízení, požadoval, aby došla do svého bytu pro veškerou hotovost “. Již z tohoto popisu skutku je zřejmé, že - a takto to nepochybně vnímala i samotná poškozená, která celé jednání obviněného vnímala jako „ strašně rychlé a neočekávané “ (č. l. 88), proto „ se ani na nic nezmohla“ (č. l. 89) - obviněný se domáhal vyplacení peněz ihned , tj. již dne 20. 2. 2011 v prostorách domu č. 1973/42, a že v tomto směru působil na vůli poškozené. Takové skutkové zjištění ostatně explicitně vyjádřil i sám soud prvního stupně na str. 8 svého rozsudku, kde uvedl, že obviněný „ … ji vyzval k okamžitému vyplacení peněz na základě postoupení pohledávky.“
Od tohoto skutkového zjištění se měly odvíjet právní závěry soudů o kvalifikaci činu obviněného, neboť jejich další úvahy, které promítl jak soud nalézací, tak posléze i soud odvolací do odůvodnění svých rozhodnutí, jsou z hlediska právního posouzení skutku nerozhodné, resp. i nesprávné.
Soudy nižších stupňů měly především uvážit, že trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku, pro který státní zástupce na obviněného podal obžalobu, je z hlediska teoretického vnímání řazen mezi tzv. delikty předčasně dokonané. K naplnění jeho zákonných znaků a tím i k dokonání trestného činu dostačuje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil, bylo podřaditelné pod zákonné znaky jeho skutkové podstaty, které z hlediska stránky objektivní vyjadřuje zákon dikcí „ proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Jinými slovy řečeno, zákon nepožaduje, aby se pachatel při svém činu cizí věci skutečně zmocnil (ať již tak, že by mu ji poškozený pod vlivem násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vydal či tak, že by ji pachatel poškozenému sám za těchto podmínek odňal). Kvalifikaci činu jako trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku (a to v podobě činu dokonaného) zákon takovou skutkovou okolností, resp. skutkovým zjištěním soudu, ani nepodmiňuje. Získání dispozice nad cizí věcí pachatelem totiž v případě trestného činu loupeže již vyjadřuje stadium tzv. dokončení činu, tj. fázi, která následuje po stadiu dokonání. K dokonání činu, jak již uvedeno, dochází tím, že pachatel v úmyslu se cizí věci zmocnit vůči poškozenému násilí či pohrůžky bezprostředního násilí užije.
Skutková zjištění, která na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů učinily, vyznívají tak, že svědčí o bezprostřední časové souvztažnosti mezi jednáním obviněného, tzn. z jeho strany realizovaného násilí, a působením na vůli poškozené v tom směru, aby se tato ihned podřídila jím uplatňovanému požadavku na úhradu dlužné pohledávky („ .. požadoval, aby došla do svého bytu pro veškerou hotovost “). Z takto zjišťovaného faktu proto měly soud nalézací, příp. i na podkladě odvolání státního zástupce rozhodující soud odvolací, vycházet při právní kvalifikaci skutku obviněného. Citované skutkové zjištění soudů totiž nelze interpretovat než tak, že obviněný za užití násilí přistoupil k vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky. Na tomto místě je pak nezbytné poukázat na to, že „ Vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo hrozby bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku“ (srov. R 33/1991-I.) .
Nejvyšší soud proto shledává právní úvahy nalézacího soudu, s nimiž se posléze ztotožnil soud odvolací, které jsou budovány na tvrzení, že obviněný neočekával úhradu veškeré částky, kterou na podkladě postoupení pohledávky přišel po poškozené vymáhat, dne 20. 2. 2011 a že tudíž jeho požadavek na úhradu částky 145.540,- Kč směřoval do budoucna, nepřípadnými. Z hlediska posouzení činu jako trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku je totiž zcela nerozhodné, zda se pachateli podaří zrealizovat jeho představu stran výše majetkového obohacení či nikoli. I když se mu v průběhu činu nepodaří poškozenému nic odejmout, nemění to nic na faktu, že v daném směru na jeho vůli působil. I v takovém případě již pachatel naplnil veškeré zákonné znaky vyjádřené skutkovou podstatou uvedeného trestného činu. Dodat je třeba to, že uvedené plně platí ve vztahu k tzv. základní skutkové podstatě uvedeného trestného činu, neboť ve vztahu ke kvalifikovaným skutkovým podstatám, jejichž znakem je způsobení škody příslušných kategorií (tj. značné, velkého rozsahu ), získání či nezískání cizí věci pachatelem, a tím způsobení či nezpůsobení škody dané kategorie, rozhoduje o závěru stran naplnění toho či onoho vývojového stádia tohoto trestného činu.
V důsledku tohoto konstatování je nutno uvést, že pokud odvolací soud - poté, co shrnul právní argumentaci soudu nalézacího (str. 4, odstavec druhý) - uvedl v odůvodnění svého rozsudku, že ta je dle něj „ logickým zobecněním skutkových zjištění ve vztahu ke znakům skutkové podstaty přečinu vydírání “ a že „ kvalifikace podle §175 odst. 1 tr. zákoníku přiléhavěji vyjadřuje skutkové zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku o vině“ , a proto se s použitou právní kvalifikací ztotožňuje, pak takové hodnocení posuzované věci dovolací soud nesdílí. Ve shodě s tím, co ve svém dovolání uvedl státní zástupce, musí Nejvyšší soud konstatovat, že skutková zjištění soudů nižších stupňů, jak byla konkrétně citována výše, odůvodňovala posouzení činu obviněného v podobě zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. V podobě této právní kvalifikace, která je ve vztahu k ustanovení o trestném činu vydírání podle §175 tr. zákoníku v poměru speciality, měl být skutek popsaný ve výroku rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích posouzen. Je tomu tak proto, že i podle skutkových zjištění obou soudů směřoval úmysl obviněného k tomu, aby od poškozené L. S. získal částku 145.540,- Kč, přičemž jednal způsobem ve výroku popsaným, tj. požadoval po ní její peníze, tj. ve vztahu ke své osobě „ cizí věc “ a tuto po ní požadoval tak, že ji neočekávaně fyzicky napadl („ tuto udeřil nejméně otevřenou dlaní do pravé části obličeje“ ). Tím ve smyslu znaku objektivní stránky trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku „užil proti jinému násilí“ , a to „v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Ve shora vyjádřeném popisu jednání obviněného došlo k naplnění veškerých zákonných znaků, které aplikaci ustanovení §173 tr. zákoníku podmiňují.
Jestliže součástí jednání obviněného byla i výhrůžka násilím do budoucna spojená s opakovaně vzneseným požadavkem na úhradu uplatňované pohledávky („ .. jí oznámil, že pro peníze přijede příští týden a bude to podstatně horší“ ), pak její vyjádření v podobě samostatné právní kvalifikace podle §175 tr. zákoníku není odůvodněno. V důsledku vzájemného vztahu obou skutkových podstat a zásad uplatňujících se při vyloučení tzv. jednočinného souběhu je pro právní posouzení celého jednání obviněného ze dne 20. 2. 2011 dostačující aplikace ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku, jíž se v posuzované věci dovolatel domáhá.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že požadavek státního zástupce na zrušení rozsudku soudu druhého stupně je důvodný. Právní závěr krajského soudu vyslovený v posuzované věci je nesprávný. Odvolací soud pochybil, pokud se ztotožnil se soudem nalézacím v právním posouzení jednání obviněného jako přečinu vydírání podle §175 tr. zákoníku. Soudem prvního stupně zjištěný skutek, vyjádřený ve skutkové větě jeho rozsudku, aplikaci ustanovení §175 tr. zákoníku neodůvodňuje. Toto konstatování má za následek, že Nejvyšší soud přisvědčil státnímu zástupci v jeho názoru, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku. Dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byl v posuzované věci naplněn.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 3 To 550/2012. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadeného rozsudku je povinností odvolacího soudu znovu jednání obviněného právně posoudit a rozhodnout. Krajský soud v Českých Budějovicích je přitom vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v kasačním rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil