ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1102.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1102/2013 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 10. 2013 o dovolání obviněného J. F. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 14 To 26/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 35/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 2 T 35/2010, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon trestu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovena na dvě léta.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Pardubicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný od začátku roku 2007 do 12. 11. 2008 v P. , P. , okr. P. , opakovaně fyzicky a psychicky týral svoji dceru S. F. , několikrát do týdne ji bil za drobná porušení svých příkazů, v některých případech při tom použil vařečku, kterou ji mlátil na zadek, dával jí rány rukama přes hlavu a další části těla, čímž jí vícekrát způsobil podlitiny na různých částech těla, vyhrožoval jí, že pokud nesplní jeho příkazy, tak ji opět zmlátí, zakazoval jí stýkat se s její babičkou K. H. , dne 29. 10. 2008 ji nutil jíst žampiony, přestože se jí po houbách dělalo špatně, přičemž ji několikrát udeřil do hlavy, přiškrtil ji, a když se kryla rukama, vyrazil jí z rukou mobilní telefon, který se rozbil.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 14 To 26/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů namítl, že „jeho jednání ... nenaplňuje zákonné znaky týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák.“ K tomu dodal, že chtěl jen dosáhnout toho, aby si dcera zlepšila prospěch ve škole a aby dosáhla vyššího než jen základního vzdělání, a vyjádřil názor, že jeho výchovná opatření nenesou znaky týrání svěřené osoby. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
„Týráním“ ve smyslu §215 odst. 1 tr. zák. se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, přičemž toto jednání se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti, určitým trváním a tím, že osoba vystavená tomuto jednání je pociťuje jako těžké příkoří. Může jít i o trestání svěřené osoby za porušování různých příkazů či zákazů, za neplnění povinností apod., a to za předpokladu, že takové trestání je výrazně nepřiměřené, ponižující, surové či jinak vážně zasahující do psychické a fyzické integrity svěřené osoby.
Skutková zjištění, jimiž bylo ve výroku o vině vymezeno posuzované jednání obviněného, evidentně odpovídají zákonnému znaku „týrání“ podle §215 odst. 1 tr. zák. I když lze připustit, že obviněný byl k tomuto jednání motivován zájmem na zlepšení prospěchu dcery ve škole, je třeba konstatovat, že k tomu volil zcela nepřiměřené a vyloženě autoritářské způsoby uplatňování svého vlivu a že jeho záměry ve zmíněném ohledu nekorespondovaly s limity, které pro jeho dceru objektivně vyplývaly z jejích schopností. Pravidelně se opakující mlácení (někdy i za použití vařečky či řemenu), údery rukou do hlavy a dalších částí těla, zastrašující vyhrožování tím, že tyto tresty budou pokračovat, a zákaz kontaktů s babičkou jako členem rodiny, u něhož dcera nacházela oporu a pochopení, se při soustavnosti a dlouhodobosti takového jednání a zároveň při malichernosti důvodů, které k němu vedly, jeví v souhrnu jako jasné týrání ve smyslu §215 odst. 1 tr. zák. Zjištění, že posuzované jednání obviněného spadalo do doby od začátku roku 2007 do 12. 11. 2008 a že tedy zahrnovalo dobu zhruba jednoho a tří čtvrtin roku, odpovídá tomu, že obviněný pokračoval v páchání činu „po delší dobu“ ve smyslu §215 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Soudy rozhodovaly ve věci znovu poté, co jejich předcházející odsuzující rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1558/2011. Vady, které byly tímto usnesením vytknuty, soudy odstranily tím, že při novém rozhodování nebyly do výroku o vině obviněného zahrnuty takové formy jednání, které nevybočovaly z mezí přiměřených výchovných opatření a které nedosahovaly takové intenzity, aby je bylo možné pokládat za týrání (stanovení denního režimu, při kterém se dcera musela zdržovat převážně doma, zákaz zábavných aktivit, zamezení kontaktů s přítelem, kontrola dodržování těchto opatření, pohrůžka umístěním do dětského domova apod.). Nový výrok o vině tak zahrnuje pouze takové formy jednání, které evidentně odpovídají zákonnému znaku „týrání“.
Okresní soud v Pardubicích nijak nepochybil, pokud zjištěný skutek posoudil jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a jeho rozsudek tudíž není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Mimo meze deklarovaných dovolacích důvodů obviněný uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1558/2011, bylo vyloženo, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a že jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je nutno dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
V posuzované věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy rozhodně není. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve svědecké výpovědi poškozené S. F. Pokud soudy považovaly tuto výpověď za věrohodnou, měly pro to přijatelné důvody, které náležitě vysvětlily. Skutkové námitky obviněného se odvíjely od jeho obhajoby, že s výjimkou incidentu, ke kterému došlo dne 29. 10. 2008, dceru nikdy fyzicky nenapadal, a že pokud ve své výpovědi uváděla něco jiného, nebylo to nijak prokázáno. S touto obhajobou se soudy dostatečně vypořádaly v rámci úvah vyznívajících v závěr o tom, že svědecká výpověď poškozené je pravdivá. Namítanou nepravdivost uvedené výpovědi nelze bez dalšího dovozovat z omezeného okruhu důkazů, které by jí přímo potvrzovaly. S ohledem na povahu věci je jen logické, že může jít spíše jen o nepřímé důkazy. Z nich celou důkazní situaci nejlépe vystihuje např. výpověď svědkyně D. H. , spolužačky, která ve škole seděla s poškozenou v jedné lavici. Tato svědkyně potvrdila, že viděla, jak obviněný uhodil poškozenou páskem za to, že nevynesla koš. Zároveň svědkyně vypověděla, že poškozená se nechtěla svlékat před ostatními děvčaty, že několikrát na ní viděla modřiny, o kterých poškozená uvedla, že je má od otce, ale styděla se a nerada o tom mluvila. Svědkyně K. H. (babička poškozené) uvedla, že se jí vnučka svěřovala s tím, že ji obviněný bije, a potvrdila, že na ní viděla známky toho, že byla bita. Logice věci se nijak nevymyká to, že kromě svědecké výpovědi poškozené bylo násilné jednání obviněného nepřímo prokazováno důkazy omezenými na svědecké výpovědi osob, k nimž měla poškozená relativně nejblíže a jimž důvěřovala, a že většina svědeckých výpovědí osob, které jinak přicházely s poškozenou do styku, neobsahuje nic o násilném jednání obviněného. Tyto výpovědi není možné hodnotit tak, že vyvracejí tvrzení poškozené, ale nanejvýš jen tak, že jsou ve vztahu k otázce násilného jednání obviněného proti poškozené indiferentní. Svědeckou výpověď poškozené soudy oprávněně hodnotily jako věrohodnou i vzhledem k závěrům znaleckého posudku z oboru školství a kultury, odvětví psychologie. Tímto znaleckým posudkem byla osobnost poškozené objasněna jak z toho hlediska, že její vlastnosti zaručují pravdivost jejích tvrzení, tak z toho hlediska, že jde o dítě, které bylo „s vysokou pravděpodobností“ dlouhodobě (po dobu až několika let) vystaveno psychickému a částečně i fyzickému týrání. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně svým hodnocením důkazů dodržely rámec zásady volného hodnocení důkazů, jak je vymezen v §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný se neztotožňuje s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a v návaznosti na to ani s tím, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2013
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec