ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.118.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 118/2013-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 2. 2013 o dovolání, které podal obviněný P. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 3 To 29/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 12/2011, takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 50 T 12/2011, byl obviněný P. D. uznán vinným v bodě 1 zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. l tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. l tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. l tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. l tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 12 T 36/2011, byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), a to 639,51 g sušené rostlinné hmoty marihuany, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu Brno - venkov a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání, která podali obviněný P. D. proti všem výrokům a poškozená Ing. A. U. proti jí se týkajícímu výroku o náhradě škody, byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 3 To 29/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), l) tr. ř. Ve vztahu k bodu 1 výroku o vině namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako zločin těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť jeho úmysl nesměřoval k ublížení na zdraví, natož pak k těžké újmě na zdraví, a že nebylo dáno jeho zavinění ve vztahu ke smrtelnému následku jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Vyjádřil názor, že skutek uvedený v bodě 1 výroku o vině měl být posouzen podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Ve vztahu k bodu 2 výroku o vině namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. l tr. zákoníku, protože vzniklý následek nelze považovat za ublížení na zdraví. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
K výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví, způsobí-1i uvedeným činem smrt. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl pachatele ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví a s ohledem na ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost pachatele ve vztahu ke způsobení smrtelného následku. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku poškození důležitého orgánu.
Skutek posouzený jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Vrchní soud v Olomouci, v podstatě v tom, že obviněný dne 24. 10. 2010 kolem 14,15 hodin v B., L. ul., na nástupním ostrůvku tramvajové zastávky A. ve směru do centra poté, co svým vozidlem prudce zastavil u přechodu pro chodce, po němž přecházel poškozený L. R., a co do jeho vozidla zezadu narazilo další vozidlo, vyběhl za poškozeným, který se při chůzi opíral o hůl, při běhu do něho zezadu záměrně strčil tak prudce a intenzívně, že poškozený narazil horní částí těla a hlavou na zábradlí nástupního ostrůvku, čímž utrpěl zlomeninu temenní kosti, krvácení nad a pod tvrdou plenu mozkovou, krvácení pod měkkou plenu mozkovou, zhmoždění na rozhraní čelního a temenního laloku vpravo, zhmoždění spodiny pravého čelního laloku s následným otokem mozku a krvácením pod obaly mozkové, v důsledku čehož poškozený dne 16. 11. 2010 během hospitalizace zemřel. Podle zjištění Krajského soudu v Brně obviněný jednal s vědomím, že poškozeného může vážně zranit, a s lhostejným přístupem k následku.
Uvedený skutek evidentně vykazuje znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky.
O tom, že zranění poškozeného bylo těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, není pochyb a obviněný v tomto ohledu nic ani nenamítal. Základním rysem těžké újmy na zdraví je podle citovaného ustanovení to, že se jedná o vážnou poruchu zdraví. Závěr soudů, že úmysl obviněného směřoval k takovému následku, je správný. I když to obviněný, popírá, lze tento závěr spolehlivě opřít o široký okruh objektivně zjištěných okolností. Útok obviněného směřoval proti poškozenému, který očividně byl osobou vysokého věku (86 let), obtížně se pohyboval za pomoci hole a nebyl schopen žádné obranné reakce ani kontroly pádu svého těla. Obviněný napadl poškozeného neočekávaným a překvapivým útokem s rozběhem zezadu. Pro obviněného bylo za této situace snadno seznatelné, že byť se jednalo o strčení, postačovalo to k nevyhnutelnému a nekontrolovanému pádu poškozeného a k jeho nárazu hlavou na tvrdou překážku, kterou představovalo zábradlí a dlažba nástupního ostrůvku tramvajové zastávky. Obviněný jednal pod vlivem momentální vyhroceně negativní emoce vůči poškozenému, jemuž přičítal to, že kvůli němu musel náhle zastavit, což vedlo k nárazu jiného vozidla do zadní části vozidla obviněného. Jestliže soudy konstatovaly lhostejnost obviněného k těžkému zranění poškozeného, vyplývá z uvedených okolností závěr, že šlo o lhostejnost, která je výrazem kladného vztahu obviněného k tomuto následku, odpovídá srozumění obviněného s tímto následkem a zakládá u obviněného k tomuto následku nepřímý úmysl podle §15 odst. l písm. b) tr. zákoníku.
Ohledně zavinění ve vztahu k těžšímu následku (§145 odst. 3 tr. zákoníku) je významná jednoznačná předvídatelnost toho, že pokud těžké zranění v oblasti hlavy v důsledku nárazu na tvrdou překážku utrpí poškozený vysokého věku, u něhož je zřejmá neschopnost jakékoli obranné reakce, může to vést až k jeho smrti. Obviněnému byly známy všechny relevantní okolnosti, z nichž tato možnost reálně vyplývala. Pokud obviněný předpokládal, že smrtelný následek nemůže nastat a že nenastane, spoléhal na to bez přiměřených důvodů. Závěr soudů, že smrtelný následek je zahrnut nedbalostí obviněného podle §16 odst. l písm. a) tr. zákoníku je plně akceptovatelný.
Na adresu té části dovolání, v níž obviněný uvedl, že odpovídající právní kvalifikací je kvalifikace podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, je třeba především poznamenat, že základní podmínkou této kvalifikace by musel být závěr, že zranění, které obviněný způsobil poškozenému, bylo jen ublížením na zdraví podle §122 odst. l tr. zákoníku, a nikoli těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Takový závěr však je v totálním rozporu se zjištěním o povaze, rozsahu a závažnosti zranění poškozeného. Kromě toho lze dodat, že znakem kvalifikace, které se obviněný dožadoval v dovolání, je nedbalost ke smrtelnému následku. Tím obviněný v podstatě připustil své zavinění ve vztahu ke smrti poškozeného.
K výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle 146 odst. l tr. zákoníku
Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se podle §122 odst. l tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Skutek posouzený mimo jiné jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. l tr. zákoníku spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Vrchní soud v Olomouci, v podstatě v tom, že obviněný dne 16. 6. 2010 kolem 15,09 hodin v B. – M. na komunikaci vedoucí od obchodního centra Olympia po předchozí dopravní kolizi s poškozenou Ing. A. U., poté, co oba vystoupili ze svých vozidel, do poškozené strčil natolik silně, že ji narazil zády na dveře zavazadlového prostoru jejího vozidla zn. Škoda Octavia, za nímž stála, čímž jí způsobil zhmoždění zad s poúrazovým bolestivým stavem hrudní části páteře a s odpovědí vegetativního nervového systému, takže od 17. 6. do 30. 6. 2010 byla omezena v hybnosti pro bolestivost hrudní páteře, a to s bolestí při dýchání, s příznaky závratí, s pocity na zvracení a s bolestmi hlavy.
Uvedené zranění poškozené soudy důvodně považovaly za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. l tr. zákoníku. Námitky obviněného proti tomuto závěru vycházely z toho, že zranění bylo diagnostikováno jen na podkladě subjektivních údajů poškozené. Namítaná okolnost nic nemění na správnosti závěru soudů, že šlo o ublížení na zdraví. Pokud se zranění poškozené demonstrovalo jen bolestivostí a dalšími příznaky, které se nepromítly do nějakých viditelných vnějších stop na jejím těle, je to plně slučitelné s mechanismem vzniku zranění. Poškozená v důsledku strčení ze strany obviněného spadla zády na dveře zavazadlového prostoru vozidla. O síle nárazu svědčí zjištění, že v místě kontaktu těla poškozené s vozidlem se v důsledku tohoto kontaktu objevila viditelná deformace na vozidle. Je tudíž přijatelná úvaha soudů, že porucha normálních tělesných funkcí znesnadňující po dobu dvou týdnů obvyklý způsob života poškozené a vyžadující lékařské ošetření, které poškozená vyhledala, nemusela být nutně spojena s nějakými viditelnými vnějšími stopami na těle poškozené.
Celkově k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, je zřejmé, že je v souladu se zákonem jak právní posouzení skutku uvedeného v bodě 1 výroku o vině jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. l, 3 tr. zákoníku, tak právní posouzení skutku uvedeného v bodě 2 výroku o vině mimo jiné jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. l tr. zákoníku. Rozsudek Krajského soudu v Brně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu ustanovení §265b odst. l písm. l) tr. ř.
V souladu s tím, jak je konstruován dovolací důvod uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení obou skutků zabýval ve vztahu ke skutkovému stavu, tak jak ho zjistil Krajský soud v Brně a jak z něho v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci. Nejvyšší soud nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními nižších soudů. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, resp. proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, stojí mimo dovolací důvod. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená v obou bodech výroku o vině mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech, jimiž byly spolehlivě objasněny všechny rozhodné okolnosti, ať již se týkaly jednání obviněného, vzniklého následku a příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem, anebo zavinění obviněného, případně dalších významných okolností. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry a aby se tak stavěl do role běžné třetí instance, která přezkoumává skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně vzaly za podklad odsuzujícího výroku skutková zjištění, ke kterým dospěly takovým hodnocením důkazů, při kterém hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a při kterém se nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V tomto rámci soudy zaznamenaly také rozpory, které ohledně některých skutkových okolností vyvstaly mezi důkazy, a přijatelně je překlenuly s odpovídajícím zdůvodněním, proč uvěřily tomu či onomu důkazu a neopíraly se o jiný důkaz, který vyzníval odlišně. Za tohoto stavu není dovolacím důvodem to, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec