ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1195.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1195/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 10. 2013 o dovolání obviněného L. F. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 7 To 120/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 5 T 70/2012 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 5 T 70/2012, byl obviněný L. F. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky s tím, že pro výkon trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 7 To 120/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Namítl, že Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání, které konal v jeho nepřítomnosti, ačkoli svou nepřítomnost omluvil a doložil lékařským potvrzením o pracovní neschopnosti. Uvedl, že měl „eminentní zájem“ zúčastnit se veřejného zasedání, v němž chtěl uvést nové skutečnosti. Poukázal na to, že Krajský soud v Plzni považoval jeho účast za nutnou, což dal najevo tím, že ho předvolal k veřejnému zasedání pod sankcí uložení pořádkové pokuty. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Obviněný sice vytkl, že Krajský soud v Plzni konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, avšak neuvedl, které nebo která ustanovení tím měla být podle jeho názoru porušena.
Přítomnost osob při veřejném zasedání je obecně upravena v §234 odst. 1, 2 tr. ř. Z těchto ustanovení nevyplývá nic ve vztahu k otázce přítomnosti obviněného. Přítomnost osob při veřejném zasedání odvolacího soudu je upravena v §263 odst. 2, 3, 4 tr. ř. K přítomnosti obviněného se ale vztahuje jen ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., z něhož vyplývá, že veřejné zasedání odvolacího soudu nelze konat v nepřítomnosti obviněného, jestliže je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ledaže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Aplikace tohoto ustanovení nepřicházela v posuzované věci v úvahu, protože v době konání veřejného zasedání obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody.
Jestliže jsou splněny obecné podmínky konání veřejného zasedání potud, že obviněný byl k veřejnému zasedání řádně a včas předvolán, resp. o něm vyrozuměn (§233 odst. 1, 2 tr. ř.), a zároveň nejde o případ, kdy obviněný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, pak žádné ustanovení trestního řádu nebrání tomu, aby odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Důvod nepřítomnosti obviněného ani okolnost, zda se obviněný omluvil a zda nějak doložil důvod nepřítomnosti, nemají v tomto ohledu žádný význam. Z hlediska trestního řádu nejde o zákonná kritéria konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
K veřejnému zasedání konanému dne 30. 5. 2013 byl obviněný řádně a včas předvolán, neboť předvolání mu bylo dne 17. 5. 2013 doručeno do vlastních rukou. Tím byly splněny podmínky, za nichž Krajský soud v Plzni mohl konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Pokud takto Krajský soud v Plzni postupoval, neporušil žádné ustanovení trestního řádu. Nic na tom nemění okolnost, že obviněnému bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání, a nikoli jen vyrozumění o veřejném zasedání. Obecné ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. rozlišuje tyto dva způsoby obeslání osob k veřejnému zasedání podle hlediska, zda jejich osobní účast je či není nutná, avšak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob při veřejném zasedání odvolacího soudu již na tuto diferenciaci nijak nenavazují a otázku přítomnosti či nepřítomnosti obviněného upravují jednotně, tj. způsobem, který se vztahuje jak k předvolání, tak k vyrozumění. Ze samotné skutečnosti, že Krajský soud v Plzni doručil obviněnému předvolání k veřejnému zasedání, tedy nelze vyvozovat nemožnost konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Za tohoto stavu vyvstává jen otázka, zda konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nebylo porušením ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V posuzované věci ovšem k ničemu takovému nedošlo.
O porušení uvedeného práva by šlo zejména za předpokladu, že by obviněný měl přijatelný vážný důvod k nepřítomnosti ve veřejném zasedání, že by tento důvod věrohodně doložil a že by dal jasně najevo, že se chce veřejného zasedání zúčastnit.
Obviněný dne 29. 5. 2013 ve 13,45 hodin do podatelny Krajského soudu v Plzni odevzdal, resp. nechal odevzdat listinu adresovanou tomuto soudu s textem „Omluva z jednání na den 30. 5. 2013 č. j. 7 To 120/2013“ a s podpisem. K tomu byla jako příloha připojena kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, které bylo vystaveno dne 29. 5. 2013 a podle kterého byl obviněný neschopen práce od 27. 5. 2013 s tím, že příští ošetření nebo kontrola byla stanovena na 5. 6. 2013. Obsah těchto písemností lze interpretovat jen tak, že obviněný jimi omluvil svou nepřítomnost při veřejném zasedání. Rozhodně však z nich nevyplývá, že obviněný se fakticky nemohl dostavit k veřejnému zasedání a že se ho chtěl zúčastnit.
Krajský soud v Plzni měl pochybnost o důvodnosti omluvy obviněného, neboť ten postupoval v podstatě stejně již po prvním nařízení veřejného zasedání na 2. 5. 2013 od 13,40 hodin. Tohoto dne v 9,00 hodin obviněný rovněž odevzdal do podatelny Krajského soudu v Plzni listinu adresovanou tomuto soudu ke sp. zn. 7 To 120/2013 s textem „Omluva z jednání 2. 5. 2013 F. L.“ a s přílohou, kterou představovala kopie rozhodnutí dočasné pracovní neschopnosti vystaveného dne 2. 5. 2013. Nápadné bylo to, že každé z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavila jiná praktická lékařka. Krajský soud v Plzni dotazem na praktickou lékařku, která dne 2. 5. 2013 vystavila první rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, zjistil, že obviněný se nedostavil ke kontrole, místo něho přišla jiná osoba, která lékařce sdělila, že obviněný nemůže chodit a že leží doma, a proto se lékařka sama dostavila dne 13. 5. 2013 a dne 14. 5. 2013 na dvě adresy bydliště obviněného, avšak nezastihla ho, vyhodnotila to jako porušení léčebného režimu, ukončila mu pracovní neschopnost a zrušila jeho registraci. Dotazem na praktickou lékařku, která dne 29. 5. 2013 vystavila druhé rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, Krajský soud v Plzni zjistil, že obviněný se u ní nechal nově registrovat a že lékařka „nemůže vyloučit, že (obviněný) není schopen dostavit se k veřejnému zasedání“. Nato si Krajský soud v Plzni ověřil dotazem u Centrální evidence vězňů, že obviněný není ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a dotazem na příslušná obvodní oddělení Policie České republiky, že obviněný se nezdržuje na žádné z uváděných adres svého bydliště, zejména ne na adrese uvedené v rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Tato zjištění Krajský soud v Plzni vyhodnotil tak, že ze strany obviněného jde o snahu zmařit konání veřejného zasedání, přikročil ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného a vysvětlil tento postup v odůvodnění napadeného usnesení.
Krajskému soudu v Plzni rozhodně nelze vytknout, že by svým postupem odňal obviněnému možnost zúčastnit se veřejného zasedání. Zjištěné skutečnosti jasně ukazují na to, že nepřítomnost obviněného při veřejném zasedání vyplývala výlučně z rozhodnutí samotného obviněného. Lze jen dodat, že právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti neznamená, že obviněný musí být fyzicky přítomen všem úkonům prováděným v rámci řízení. Z tohoto hlediska je významné, že obviněný se zúčastnil hlavního líčení, v němž mu bylo umožněno prezentovat vlastní stanovisko k projednávané věci, vyjádřit se ke skutečnostem, které se mu kladly za vinu, i k důkazům a uplatnit příslušné návrhy. Ve stádiu odvolacího řízení nešlo o to, že by obviněný byl zbaven přístupu k soudu a možnosti vystupovat před soudem. Jeho právu na projednání věci ve vlastní přítomnosti bylo učiněno zadost tím, že mu účast při veřejném zasedání byla umožněna řádným a včasným obesláním. Ve veřejném zasedání byl proveden důkaz opisem z evidence Rejstříku trestů a jinak nebyly prováděny žádné nové důkazy nad rámec dokazování provedeného v hlavním líčení ani opakovány důkazy provedené předtím v hlavním líčení (přitom opis z evidence Rejstříku trestů nedoznal ve svém obsahu žádných změn oproti hlavnímu líčení).
Z toho vyplývá, že postup Krajského soudu v Plzni spočívající v konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nebyl porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec