ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1355.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1355/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. ledna 2013 v neveřejném zasedání k dovolání obviněného V. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2012, sp. zn. 6 To 287/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 32/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2012, sp. zn. 6 To 287/2012, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 2 T 32/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 2 T 32/2012, byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 5. 11. 2011 v době kolem 14:40 hodin v M., okr. F.-M., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ ...., po silnici č. ...... ve směru na F. n. O., přičemž při odbočování vlevo z této komunikace na místo ležící mimo komunikaci nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu tov. zn. Kawasaki KMX 125, RZ ....., V. V., jedoucího za ním rychlostí nejméně 57 km/h, neboť zahájil odbočování v době, kdy již byl uvedeným motocyklem předjížděn a vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky, v důsledku čehož došlo k nárazu motocyklu do levé přední poloviny osobního motorového vozidla Škoda Octavia a k vymrštění jeho řidiče přes kapotu vozidla Škoda Octavia a zábradlí můstku do potoka, když přitom utrpěl V. V. zranění spočívající v otřesu mozku s tržnou ránou v týlní krajině, hluboké tržné ráně na pravém stehně s následnou infekcí a natržením vazů levého hlezna s omezením v běžném způsobu života po dobu delší 6 týdnů.
Za uvedený přečin byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 7. 2012, sp. zn. 6 To 287/2012, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Vedle námitky, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, a nebyla jednoznačně vyvrácena jeho obhajoba, že levé směrové světlo zapnul ještě v době, kdy nebyl předjížděn poškozeným, považuje za zásadní nedostatek chybnou interpretaci předmětných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. (dále jen zákon o silničním provozu). Zejména jeho ustanovení §17 a §21, přičemž oba soudy nesprávně posoudily podstatný okamžik celého nehodového děje, a to počátek jeho odbočovacího manévru, který zahájil tím, že se podíval do zpětných zrcátek, zda není předjížděn. Když předjížděn nebyl, dal znamení o změně směru jízdy vlevo, poté najel ke středové čáře a dále svou pozornost upřel k provozu v protisměru a přejetí mostu vedoucího k jeho bydlišti. Nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že počátkem odbočovacího manévru je až započetí samotného odbočování, tedy přejetí z pravého do levého protisměrného jízdního pruhu, který je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 10/2008) i Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 613/2000), když podle Nejvyššího soudu nelze po řidiči vozidla požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval co se děje ve směru jeho jízdy. Vozidla jedoucí za odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu směru jízdy, si mají počínat tak, aby na tuto změnu za normálních okolností stihly včas zareagovat. S poukazem na ustanovení §17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu, které řidiči zakazuje předjíždění, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo, je obviněný toho názoru, že mu nelze klást za vinu porušení jeho povinností podle uvedeného zákona, ale jde o porušení povinností řidiče ze strany poškozeného. Ten měl podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu přizpůsobit svou jízdu situaci, kdy před ním jedoucí vozidlo jelo velmi malou rychlostí, při levém okraji vozovky, se zapnutým levým ukazatelem změny směru jízdy a rozsvícenými brzdovými světly.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a sám jej zprostil obžaloby, nebo aby tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že podstatnou okolností dané dopravní nehody je zjištění, zda obviněný před svým odbočovacím manévrem vlevo, při kterém došlo ke střetu, dával znamení o změně směru jízdy vlevo. Pokud by toto znamení dával a včas, nesměl poškozený předjíždět podle §17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu. Soud I. stupně učinil zjevně nesprávný závěr, že odbočovací manévr vozidla nezapočíná zapnutím levého ukazatele změny směru jízdy, ale až započetím samotného odbočování vlevo, tedy přejetím vozidla z pravého do levého protisměrného jízdního pruhu, a proto je třeba veškeré povinnosti řidiče vztahovat k tomuto okamžiku. Z výše uvedeného ustanovení zákona naopak vyplývá, že odbočovací manévr začíná v době, kdy řidič dává znamení o změně směru jízdy vlevo, neboť k tomuto okamžiku je vázán zákaz předjíždění. Státní zástupkyně rovněž nesouhlasí se závěrem soudu, že z pohybu vozidla řízeného obviněným nebylo zřejmé, že bude odbočovat vlevo, neboť přímo z výpovědi poškozeného (pozn. omylem uvedeno „obviněného“) vyplynulo, že před ním jedoucí vozidlo obviněného zastavovalo a mělo zapnutá brzdová světla.
Podle státní zástupkyně soudy obou stupňů podcenily okolnost, zda obviněný dával znamení o změně směru jízdy vlevo, neboť o této otázce neučinily žádné vlastní skutkové zjištění. Zaznamenaly pouze protichůdné výpovědi obviněného a poškozeného k této otázce, ale dál se jí již nezabývaly a neřešily ji. Pokud ale soud nemohl dospět k jednoznačnému závěru o tom, zda obviněný dal či nedal znamení o změně směru jízdy vlevo, měl se řídit zásadou „in dubio pro reo“. Protože soud neměl skutkově podložen závěr o tom, zda obviněný měl či neměl zapnutý levý směrový ukazatel, nelze tvrdit, že začal odbočovat v době, kdy byl předjížděn, neboť tento moment nelze vztahovat pouze k samotnému technickému způsobu odbočování, a nelze tak dospět ani k závěru, zda je obviněný výlučným viníkem dopravní nehody.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a soudu I. stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud předně zjistil, že námitky obviněného se týkají tzv. jiného nesprávného právního posouzení a odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci obviněný založil i další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Po přezkoumání napadeného usnesení a předcházejícího řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se obviněný jako řidič motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia dopustil daného přečinu v podstatě tím, že při odbočování vlevo zahájil odbočování v době, kdy již byl předjížděn motocyklem řízeným poškozeným a vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky, v důsledku čehož došlo k nárazu motocyklu do levé přední poloviny osobního motorového vozidla a zranění poškozeného.
Podstata obhajoby obviněného spočívá v tvrzení, že dával znamení o změně směru jízdy vlevo, a to po dostatečně dlouhou dobu. Poškozený naopak vypověděl, že po celou dobu předjížděcího manévru na vozidle obviněného nebyly zapnuty směrovky, a proto pokračoval v předjíždění. Zjištění, zda obviněný dával znamení o změně směru jízdy vlevo je podstatnou okolností pro řádné posouzení dané dopravní nehody, protože se od něj odvíjí také posouzení otázky, jaká povinnost vyplývající ze zákona o silničním provozu byla některým z účastníků dopravní nehody porušena, kdo z nich tedy dopravní nehodu zavinil, resp. spoluzavinil a do jaké míry.
Z hlediska poškozeného je v uvedeném směru významné ustanovení §17 zákona o silničním provozu, upravujícím předjíždění a z hlediska obviněného ustanovení §21 téhož zákona, upravující odbočování.
Podle §17 odst. 1 uvedeného zákona se předjíždí vlevo. Vpravo se předjíždí vozidlo, které mění směr jízdy vlevo a není-li již pochybnosti o dalším směru jeho jízdy (další část tohoto ustanovení je pro tuto trestní věc bez významu).
Podle §17 odst. 5 písm. e) uvedeného zákona řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo…(další část tohoto ustanovení je pro tuto trestní věc bez významu).
Podle §21 odst. 1 uvedeného zákona při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.
Soud I. stupně ohledně podstatné okolnosti spočívající v tom, zda obviněný dával či nedával znamení o změně směru jízdy vlevo neučinil žádné jednoznačné zjištění. Přes tvrzení obviněného se spokojil se závěrem, že tuto okolnost nelze zjistit a svědecké výpovědi se různí. K tomu je předně nutno uvést, že obecně v trestním řízení platí pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývající ze zásady presumpce neviny upravené v ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. Toto pravidlo znamená, že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. To ostatně uvedl i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008, v obdobné trestní věci, na které také obviněný poukázal již v odvolání. Soud I. stupně tak v podstatě rezignoval na řádné objasnění významné skutkové otázky pro rozhodnutí, s poukazem na různost svědeckých výpovědí, přičemž ale výpověď obviněného, poškozeného a dalších svědků nehodnotil postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k této významné skutkové otázce ohledně znamení o změně směru jízdy. Nelze přitom v tomto směru souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že subjektivní postoj obviněného k otázce vlastního zavinění byl rozporuplný, protože u hlavního líčení označil skutečnosti popsané v návrhu na potrestání za pravdivé a v přípravném řízení, že se plně doznal. V návrhu na potrestání není totiž žádná zmínka o tom, zda obviněný dával či nedával znamení o změně směru jízdy vlevo, a jako podezřelý V. H. naopak již tehdy uváděl, že po projetí zatáčkou „začal zpomalovat, zapnul směrovku, ověřil si zrcátka,…pak začal brzdit“. Závěr o zavinění je závěrem právním, který musí učinit soud na základě zhodnocení provedených důkazů, takže původní názor obviněného o jeho zavinění dopravní nehody je bez významu.
Pokud soud I. stupně argumentoval v odůvodnění rozsudku závěry znalce z oboru silniční dopravy (str. 3 poslední odstavec), jde o technické úvahy o příčině střetu vozidel, bez ohledu na případné použití znamení o změně směru jízdy obviněným, které znalec výslovně a správně ponechal na posouzení soudu. Soud I. stupně, aniž tuto skutkovou otázku objasnil, soustředil se z hlediska zavinění dopravní nehody pouze na povinnost obviněného respektovat, vedle obecných povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích, resp. povinností řidiče, také „ustanovení §21 odst. 1 za použití §2 písm. l)“ zákona o silničním provozu. Konkrétně ve vztahu k odbočovacímu manévru pak zmínil, vedle neobjasněné povinnosti dávat znamení o změně směru jízdy, že řidič nesmí ohrozit řidiče jedoucího za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Tyto povinnosti pak soud I. stupně vztáhl k okamžiku počátku odbočování, tedy k okamžiku, kdy v rámci odbočovacího manévru počal obviněný z pravého jízdního pruhu přejíždět do levého protisměrného jízdního pruhu. V tomto okamžiku, že tedy obviněný nesplnil výše uvedené povinnosti, přičemž za významné soud I. stupně považoval, že samotný odbočovací manévr vozidla nezapočíná zapnutím levého „blinkru“, ale až započetím samotného odbočování vlevo. Zavinění obviněného na dopravní nehodě pak shledal v tom, že započal odbočovací manévr najetím do levého jízdního pruhu v době, kdy již byl předjížděn motocyklem řízeným poškozeným, přičemž z jeho chování a způsobu pohybu v pravém jízdním pruhu nebylo podle soudu I. stupně zřejmé, že bude odbočovat vlevo. Soud I. stupně tak vytkl obviněnému, že se před samotným odbočovacím manévrem nepřesvědčil o situaci za jeho vozidlem, a pokud by tak učinil, musel by předjíždějící motocykl vidět.
S citovaným názorem soudu I. stupně se ale nelze ztotožnit a obviněný důvodně namítá chybnou interpretaci ustanovení §17 a §21 zákona o silničním provozu, přičemž poukazuje na rozpor také s judikaturou Nejvyššího soudu. Konkrétně na usnesení ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008, na které odkazoval již také v odvolání, a jehož kopie byla k odvolání také přiložena. Přesto ani odvolací soud k závěrům vysloveným v tomto rozhodnutí Nejvyšším soudem nepřihlížel a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř. Odůvodnil-li odvolací soud tento svůj postup „odchylkami“ od případu řešeného Nejvyšším soudem, oproti kterému vyslovil pochybnosti zda obviněný V. H. skutečně odbočoval při zapnutém levém „blinkru“, a považoval za správné, že soud I. stupně tuto otázku ve výrokové části neřešil, tak zcela pominul uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, jak již bylo výše uvedeno ve vztahu k postupu soudu I. stupně. Přitom právě již v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 10/2008 Nejvyšší soud, rovněž v souvislosti s otázkou zda bylo dáváno znamení o změně směru jízdy, výslovně na uplatnění tohoto pravidla poukázal (str. 11). Stejně tak např. v usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 324/2011, kde byl řešen v podstatě identický případ jako v této trestní věci obviněného V. H. Důkazní situace je přitom taková, že proti osamocené výpovědi poškozeného stojí výpověď obviněného, podporována dvěma svědky. Ač soud I. stupně přesto dospívá k neurčitému závěru, že nelze zjistit, zda obviněný zapnul levý ukazatel změny směru jízdy, z následné argumentace, že ze způsobu jízdy obviněného nebylo zřejmé, že bude odbočovat vlevo (str. 4 in fine), vyplývá naopak implicitně jeho závěr v neprospěch obviněného, že ukazatel změny směru jízdy nepoužil. Jinak by totiž musela být při jeho použití změna směru jízdy zcela zřejmá. V této souvislosti se Nejvyšší soud neztotožnil ani s argumentem soudu I. stupně, že ze způsobu pohybu vozidla řízeného obviněným nebylo zřejmé, že bude odbočovat vlevo. Znalec tento závěr učinil pouze z pohybu vozidla. Poškozený ale věděl, že v daném místě je bydliště uživatele vozidla, znal místní poměry i z hlediska nutnosti výrazného snížení rychlosti jízdy pro bezpečné najetí na most po levé straně silnice a viděl brzdová světla automobilu, které výrazně zpomalilo rychlost jízdy. Při znalosti těchto skutečností si ale nejasnou dopravní situaci vyhodnotil ve svůj prospěch, když podle jeho tvrzení nebyl na vozidle zapnut žádný ukazatel změny směru jízdy. I v případě zastavení nebo stání u okraje pozemní komunikace totiž řidič musí dávat znamení o změně směru jízdy (§25 odst. 5 zákona o silničním provozu).
Založil-li soud I. stupně rozhodnutí o vině v podstatě na zjištění, že obviněný zahájil odbočovací manévr v době, kdy již byl předjížděn motocyklistou, jde pouze o technickou příčinu střetu vozidel stanovenou znalcem, bez ohledu na použití znamení o změně směru jízdy. Ze znaleckého posudku je také zřejmé, že obviněný nezapočal s automobilem odbočovat doleva v okamžiku, kdy by se již motocykl nacházel vedle něj, ale ještě v době, kdy byl motocykl ještě nejméně 35 m za ním a jel rychlostí asi 60 km/hod., tj. rychlostí v daném místě nepovolenou. I když podle znalce mohl obviněný 2 sekundy před zatáčením vozidlem vlevo vidět motocykl jedoucí již v levé polovině vozovky, nelze pominout, že se obviněný v této době již nacházel bezprostředně před místem odbočení a musel věnovat pozornost nejen bezpečnému odbočení na most, ale také na případná vozidla v protisměru, kterým musí dát přednost v jízdě. Přitom podle jeho neměnné výpovědi si předtím ověřil ve zpětném zrcátku situaci za vozidlem, zda může odbočit vlevo a žádné vozidlo neviděl. Není přitom podstatné, že obviněný sám ve své první výpovědi uvedl, že motorkáře přehlédl a začal odbočovat v situaci, kdy už jej předjížděl. Již tehdy totiž také současně uvedl, že dával znamení o změně směru jízdy a právě s ohledem na tuto skutečnost svůj názor o zavinění dopravní nehody změnil. Obviněný musel v dané situaci věnovat pozornost také bezpečnému odbočení vlevo najetím na úzký most a účelovou místní komunikaci, když předtím zkontroloval situaci za vozidlem a motocykl nezaregistroval, přičemž na všechny tyto úkony měl do střetu obou vozidel časový interval pouze 4,7 sekundy a až od tohoto časového okamžiku mohl podle znalce motocykl za sebou spatřit. Při odbočování v takové situaci nelze po řidiči požadovat, aby neustále kontroloval pouze situaci za vozidlem (viz též 5 Tdo 10/2008). Významnou okolností je také samotná nepovolená rychlost motocyklu řízeného poškozeným, kterou soud uvádí ve skutku jako nejméně 57 km/hod. Podle znalce ale rychlost motocyklu byla 57 až 63 km/hod., přičemž nelze v neprospěch obviněného uvádět pouze nejnižší hodnotu tohoto rozmezí.
Z hlediska hodnocení míry zavinění dopravní nehody tak soud I. stupně jednostranně přihlížel pouze k ustanovení §21 zákona o silničním provozu a tedy k porušení zákonných povinností pouze na straně obviněného, přičemž také neučinil jasné skutkové zjištění ohledně otázky dávání znamení o změně směru jízdy vlevo, ač jde o otázku podstatnou. V návaznosti na to pak vůbec neřešil míru zavinění dopravní nehody na straně samotného poškozeného a dodržení jeho povinností vyplývajících z ustanovení §17 téhož zákona, přičemž ani odvolací soud toto pochybení nenapravil. Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a námitkami obviněného byly naplněny uplatněné dovolací důvody. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, přičemž obecně pouze dodává, že v případě porušení důležité povinnosti musí být příslušná zákonná ustanovení, která měla být porušena, uvedena přímo v popisu skutku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš