ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1409.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1409/2012-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. ledna 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněných H. W. P. , a RNDr. J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 To 8/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 12/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného H. W. P. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného RNDr. J. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 40 T 12/2010, byli oba obvinění uznáni vinnými spácháním zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku a byli shodně odsouzeni podle §211 odst. 6 tr. zákoníku (obviněný RNDr. J. P. i za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2010, č. j. 9 T 26/2010-221), k trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byli oba obvinění pro výkon trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 10 let. U obviněného RNDr. J. P. byl podle §43 odst. 3 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2010, č. j. 9 T 26/2010-221, který nabyl právní moci dne 24. 6. 2010, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému – Česká spořitelna, a.s, škodu ve výši 58.124.629,79 Kč.
Obvinění se zločinu dopustili tím, že jako jednatelé společnosti CSGATE-SILVER FOIL, s.r.o., IČ: 63484218, se sídlem Brno, Havránkova 11, společně oba s vědomím, že tato firma od roku 1999 vykazuje záporný vlastní kapitál a podle výkazů, které předkládali Finančnímu úřadu Brno II. spolu s daňovým přiznáním k dani z příjmu právnických osob za účetní období roku 1999 a 2000, je předlužená, jakož i s vědomím, že k financování společnosti užívají finanční prostředky získané od Erste Bank Sparkassen, a.s., se sídlem Václavské náměstí 56, Praha 1, IČ: 45795568, na základě Smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 16.9.1999 v počáteční výši úvěru 8.000.000,- Kč a postupně navýšeném na základě Dodatku č. 2 k této Smlouvě ze dne 15.8.2000 na 10.000.000,- Kč, resp. Dodatku č. 3 k této Smlouvě ze dne 28.11.2000 na 30.000.000,- Kč splatného v této výši do 30.11.2001, jednali tak, že
dne 31.7.2001 požádal obžalovaný H. W. P. v Brně na pobočce České spořitelny a.s. o poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 60.000.000,- Kč a přitom předložil mimo jiné daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za období roku 1999, 2000, účetní rozvahy, výkaz zisků a ztrát za rok 2000, zprávy auditora a výsledovku a rozvahu za 3. čtvrtletí roku 2001, podle nichž byla společnost ekonomicky prosperující, vykazovala kladný vlastní kapitál, který postupně, díky generovaným ziskům, narůstal, ačkoliv oba obžalovaní věděli, že se jedná o listiny s nepravdivými údaji, neboť je na základě příkazu a informací obžalovaného H. W. P. vytvořila pracovnice firmy CSGATE-SILVER FOIL s.r.o., a to právě pro účely poskytnutí tohoto úvěru;
dne 28.11.2001 pak oba obžalovaní, jako jednatelé společnosti CSGATE-SILVER FOIL s.r.o., podepsali Smlouvu o kontokorentním úvěru č. … s výší úvěrového rámce 60.000.000,- Kč, splatného původně do 29.11.2002, avšak prostřednictvím uzavřeného Dodatku č. 1 k této Smlouvě ze dne 26.11.2002 splatného do 27.12.2002; tato Smlouva o kontokorentním úvěru č. … pak byla v důsledku organizačních změn v bance nahrazena Smlouvou o kontokorentním úvěru č. … ze dne 3.1.2003 se stejným úvěrovým rámcem ve výši 60.000.000,- Kč, postupně prodlužovanou splatností, naposled Dodatkem č. 11 ze dne 30.5.2008 do 30.6.2008, kterou podepsal za společnost CSGATE-SILVER FOIL s.r.o. obžalovaný H. W. P.; při sjednávání této smlouvy a následném čerpání úvěru v období od 3.1.2003 do 30.6.2008 obžalovaní opakovaně předkládali nepravdivé materiály, týkající se společnosti CSGATE-SILVER FOIL s.r.o., zejména přiznání k dani z příjmu právnických osob, účetní rozvahy, výkazy zisků a ztrát, zprávy auditora, výsledovky a rozvahy, podle nichž byla tato společnost nadále ekonomicky prosperující; obžalovaný RNDr. J. P. také předkládal fiktivní faktury, které měly dokladovat pohledávky z obchodního styku, což byla jedna z podmínek čerpání tohoto kontokorentního úvěru České spořitelny a.s., obžalovaní také nechali vkládat na účet hotovostní platby nebo zasílat platby bezhotovostní, aby předstírali úhrady pohledávek a ekonomickou činnost firmy;
oba obžalovaní takto jednali přesto, že věděli, že získané úvěrové prostředky nebudou schopni s ohledem na dlouhodobě nepříznivou hospodářskou situaci společnosti CSGATE-SILVER FOIL s.r.o. vrátit a ve stanovené lhůtě splatnosti do 30.6.2008 kontokorentní úvěr neuhradili, čímž způsobili České spořitelně a.s. Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČ: 45244782, škodu ve výši nejméně 60.459.793,39 Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 To 8/2012, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku o trestu u obou obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině oběma obviněným uložil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku (obviněnému RNDr. J. P. i za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2010, č. j. 9 T 26/2010-221), trest odnětí svobody v trvání 6 a ½ roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněné pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 6 let. U obviněného RNDr. J. P. podle §43 odst. 3 věta druhá tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2010, č. j. 9 T 26/2010-221, který nabyl právní moci dne 24. 6. 2010, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali oba obvinění dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný H. W. P. v úvodu svého dovolání namítl, že soudy nesprávně posoudily skutkový stav věci, což mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku. Soudy podle něj učinily na základě provedených důkazů závěry, které v nich nemají oporu. Odvolací soud se údajně dostatečně nezabýval a nevypořádal s jeho námitkami, jakož i neprovedl jím navrhované důkazy, které podle obviněného mohly přispět k objasnění věci. Obviněný se domnívá, že v jeho případě došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Podle obviněného z provedených důkazů nevyplývá, že by společnost CSGATE-SILVER FOIL, spol. s r.o., byla ve špatném hospodářském stavu, a že by se on jakkoliv podílel na jednání naplňujícím skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Rozebírá přitom konkrétní provedené důkazy a z nich činí závěr, že jeho trestnou činnost nepotvrzují. Poukazuje zejména na výpověď spoluobviněného RNDr. J. P., který výslovně uvedl, že fiktivní pohledávky byly vytvářeny jím samotným a je tedy zřejmé, že on se na jeho činnosti nepodílel. Fiktivní faktury nejsou opatřeny jeho podpisem, ale pouze podpisem spoluobviněného a datovány v roce 2008, tedy v období, kdy již ve společnosti nepůsobil, neboť ze zdravotních důvodů utlumoval svou činnost ve společnosti a v roce 2006 se již aktivně na podnikání společnosti nepodílel. Obviněný dále upozornil na to, že se sice účastnil jednání s poškozenou bankou a podepsal příslušnou úvěrovou dokumentaci, avšak nepodepsal žádnou verzi daňových přiznání a účetních uzávěrek. Nebyl to tedy on, kdo by připravoval a vyhotovoval účetní podklady, ty vyhotovovala svědkyně J. M. a podepisoval obviněný RNDr. J. P.. Z těchto skutečností obviněný dovozuje, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin úvěrového podvodu. Domnívá se rovněž, že v předmětném období byla společnost prosperující, což vyplývá i z výpovědi svědků F. S. a Z. P.. Obviněný uzavřel, že nebyl podle něj proveden jediný objektivní a relevantní důkaz, ze kterého by vyplynulo naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Soudy své závěry založily prakticky výlučně na výpovědi svědkyně J. M., která vlastnoručně vyplnila dvě verze daňových přiznání a účetních podkladů. Podle této svědkyně druhá verze finančních výkazů vznikla z jeho popudu, kdy měl on prostřednictvím svědkyně Z. P. (jako tlumočnice) sdělit požadavek na vyplnění dokumentů s nesprávnými ekonomickými údaji. Taková konstrukce je podle obviněného absurdní, neboť nic nebránilo tomu, aby nepravdivou verzi podkladů vyhotovil sám spoluobviněný, aniž by do celé věci byly zainteresovány další osoby. Obviněný dále poukázal na jednání svědkyně J. M., která dodávala podklady auditorovi, o nichž následně prohlásila, že jsou fiktivní. Podle obviněného tak existují zásadní pochybnosti o tom, jaká byla skutečná role svědkyně J. M. a zda nedošlo k celému jednání bez jeho vědomí právě v součinnosti s touto svědkyní, čímž se však soudy řádně nevypořádaly. K finančnímu stavu společnosti dále odkazuje na pohyby na účtech společnosti, které svědčí o tom, že společnost byla zisková a v tomto směru zpochybňuje vypovídací hodnotu zpracovaného znaleckého posudku Ing. L. K.. Upozorňuje, že účetní evidenci společnosti zničil spoluobviněný, avšak tato skutečnost nemůže být k jeho tíži. Obviněný uvedl, že ačkoliv bylo prokázáno, že bance předložená daňová přiznání a účetní uzávěrky obsahovaly údaje odlišné od údajů předkládaných finančnímu úřadu, nebylo prokázáno jaké byly skutečné a pravé údaje o hospodaření společnosti. Obviněný vyslovil názor, že mohlo dojít bez jeho vědomí k vyvedení majetku ze společnosti, a že spoluobviněný RNDr. J. P. zřejmě mohl bez jeho vědomí činit kroky vedoucí k úpadku společnosti. Obviněný se dále domnívá, že soudy nesprávně hmotněprávně posoudily výši škody, že výrok o náhradě škody nebyl soudem I. stupně řádně prokázán. Uvedl, že sama poškozená vyčíslila výši škody na 37.764.668,36 Kč a zbylé částky jsou dlužné úroky a úroky z prodlení. I když si je obviněný vědom, že v adhezním řízení lze jako součást náhrady škody přiznat rovněž úroky z prodlení, škodou nemohou být podle něj bez dalšího úroky z prodlení, které je nutno přesně vyčíslit ve vztahu ke konkrétnímu období, což soudy neučinily. Z rozhodnutí soudu I. stupně podle obviněného nevyplývá, jak byla výše škody zjištěna. Namítá, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval §379 obchodního zákoníku a §442 občanského zákoníku. Podle obviněného dále nemůže být škodou také ta část úvěrových prostředků, které nebyly společnosti vůbec poskytnuty k dispozici, ale byly účelově vázány a použity na úhradu dříve vzniklých závazků společnosti vůči poškozené. Výklad, podle něhož by v případě úvěrového podvodu byla škodou vždy celá výše úvěru, je podle obviněného v rozporu s pojetím škody jako újmy v majetkové sféře poškozeného. Obviněný poukázal na odlišnost výše škody v obžalobě a v rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že mělo být provedeno důsledné dokazování k prokázání skutečného nároku. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2954/11 k povaze adhezního řízení a požadavkům na odůvodnění adhezního výroku. Obviněný se domnívá, že výrok o náhradě škody neodpovídá požadavku řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, a tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný uzavřel, že závěry soudů o jeho vině jsou zcela nepodložené, soudy při hodnocení důkazů údajně nepostupovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR zrušil jak napadený rozsudek vrchního soudu, tak i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný RNDr. J. P. v úvodu svého dovolání konstatoval, že je koncipuje na základě totožné argumentace, jako své odvolání. Soudy podle něj rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a provedly nesprávné právní a hmotně právní posouzení. Namítl, že z provedeného dokazování nevyplývá naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť bylo podle obviněného zcela jednoznačně prokázáno, že došlo k uzavření smluv o kontokorentním úvěru, který byl řádně splácen a mimo jiné i díky této skutečnosti byl i postupně navyšován. Původní kontokorentní úvěr byl řádně splácen, přičemž při navyšování limitu kontokorentního úvěru nedocházelo k uzavírání nových smluv, ale pouze k navyšování již stávajícího a spláceného kontokorentního úvěru. Podle jeho názoru byla společnost CSGATE-SILVER FOIL, spol. s r. o., hospodářsky aktivní a plnila své závazky a teprve později došlo k její stagnaci a propadu obchodních aktivit, takto podle něj skončilo svou činnost nespočet společností bez úmyslného zavinění a snahy se obohatit. Skutkový stav tak podle názoru obviněného nenaplňuje znaky trestného činu dle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.
Navrhl proto, aby ho Nejvyšší soud ČR zprostil obžaloby v celém rozsahu, popřípadě zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze část námitek obviněných. Za relevantní považuje námitku obviněného H. W. P. , jíž polemizuje s výrokem o povinnosti k náhradě škody s odkazem na údajně vadnou aplikaci §379 obchodního zákoníku a §442 občanského zákoníku. V této souvislosti však obviněný podle státního zástupce relevantní právní argumentaci nevznesl, a to ani z toho hlediska, kterému z uvedených zákonů by podle jeho názoru náhrada škody měla podléhat. Otázkou výše způsobené škody se podle názoru státního zástupce soudy podrobně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že od způsobené škody spočívající v hodnotě čerpaného úvěru nelze odečíst tu částku, kterou obvinění nezískali do dispozice společnosti, ale byla naopak použita k úhradě předchozích závazků. I tato část úvěru podle státního zástupce představuje škodu z hlediska §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť není rozhodné, že část takto poskytnutých prostředků obviněným nesloužila přímo, ale sloužila v jejich prospěch k umoření předchozích závazků. Podstatné zde je, že poškozené společnosti podle závěrů soudů vznikla majetková újma, neboť jí popsaným způsobem sice byly uhrazeny pohledávky předchozí, avšak neuhrazena zůstala pohledávka z inkriminované úvěrové smlouvy ve výši 60.000.000 Kč. Opodstatněná není podle státního zástupce ani námitka obviněného, že výše přiznaných úroků z prodlení není vztažena ke konkrétnímu období. K tomu poznamenal, že z odůvodnění rozsudku plyne, že z přisouzené částky připadá 459.793,39 Kč na úroky z čerpání úvěru a není tedy podle státního zástupce zřejmé, v čem by měla namítaná nesprávnost přisouzení „úroků z prodlení“ spočívat. Pokud jde o ostatní námitky obviněného H. W. P. jde podle státního zástupce výhradně o námitky skutkové a nelze se jimi v dovolacím řízení zabývat, neboť se jedná pouze o polemiku se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, přičemž ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Podle státního zástupce bylo prokázáno, že společnost CSGATE-SILVER FOIL, spol. s r.o., byla v předmětné době ve špatném hospodářském stavu a tvrzení o údajné finanční bonitě této společnosti vyplývá pouze z podkladů, které oba obvinění předkládali bance za účelem podvodného vylákání předmětného úvěru. Z provedených důkazů lze podle státního zástupce dovodit, že skutečnému hospodářskému stavu společnosti odpovídaly údaje prezentované finančnímu úřadu. Závěr soudů je v tomto směru zcela přesvědčivý, když uvedené důkazy spolu navzájem korespondují a nelze mezi nimi spatřovat podstatnější rozpory. Za nedůvodnou dále považuje i námitku obviněného, že se naopak on mohl stát obětí podvodného jednání ze strany třetích osob za součinnosti svědkyně J. M.. Státní zástupce odkázal na části odůvodnění soudu I. stupně, z nichž vyplývá, že obviněný o situaci společnosti jednoznačně věděl a sám k manipulaci s finančními údaji dával pokyny. Podle státního zástupce soudy správně posoudily jednání obou obviněných jako spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, když dovodily, že jednání obviněných ve vztahu k poškozené bance se vzájemně doplňovalo a navazovalo, přičemž ve svém souhrnu naplnilo znaky objektivní stránky uvedeného zločinu.
Jako zjevně neopodstatněnou hodnotí státní zástupce námitku RNDr. J. P., že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť se s ní jednoznačně vypořádal již odvolací soud a podle státního zástupce je namístě postupovat v intencích usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ze skutkových zjištění soudů totiž podle státního zástupce jednoznačně vyplývá, že oba obvinění systematicky předkládali smyšlené informace o hospodářském stavu své společnosti s cílem uzavřít úvěrovou smlouvu. Nemůže obstát námitka obviněného, že poskytnutý úvěr byl průběžně splácen, neboť se jednalo o celkový úvěrový rámec, který byl postupně čerpán a obvinění vyvíjeli určitou snahu poskytnutý úvěr splácet, neboť pouze takovým způsobem bylo zajištěno další čerpání tohoto úvěrového rámce. V případě neplnění této základní povinnosti úvěrového dlužníka, by banka poskytování finančních prostředků zastavila. Podstatné podle státního zástupce je to, že úvěr jako celek splacen nebyl a nesplacením tohoto úvěru byla poškozené bance způsobena škoda ve výši překračující hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, čemuž odpovídá i použitá právní kvalifikace.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obou obviněných jsou založena na v podstatě totožných námitkách, které jsou součástí jejich odvolání (H. W. P. na č. l. 2259 a násl tr. spisu, RNDr. J. P. na č. l. 2336 a násl. tr. spisu), soud II. stupně se jimi zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Obdobné námitky byly součástí také celé obhajoby obviněných od počátku trestního řízení.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že námitky obviněného H. W. P. uplatněné v dovolání nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný svými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. V dovolání podrobně rozebírá důkazní situaci, z provedených důkazů vyvozuje své vlastní závěry a s hodnocením důkazů učiněným soudy obou stupňů nesouhlasí. Zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
Obviněný především namítá, že nebylo prokázáno, že by společnost byla v předmětném období ve špatném hospodářském stavu, jakož i nebylo prokázáno, že by se on podílel na jednání naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Obviněný uvádí, že se vše uskutečňovalo bez jeho vědomí, on nepodepisoval fiktivní faktury, na podporu svých tvrzení přehodnocuje provedené důkazy (výslech spoluobviněného RNDr. J. P., svědků Ing. L. V., F. S. a Z. P.) a činí z nich závěry hovořící v jeho prospěch. Namítá, že soudy založily své závěry prakticky výlučně na výpovědi svědkyně J. M., která osobně vyplňovala různé verze finančních podkladů a ohledně níž má obviněný pochybnosti, jaká byla její skutečná role v celé věci. Obviněný tak má za to, že soudy se nevypořádaly se skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch. Znalecký posudek vypracovaný Ing. L. K. nemá podle něj žádnou důkazní hodnotu. Pokud jde o výrok o náhradě škody, považuje ho obviněný za nesprávný, neboť nebyl podle něj řádně prokázán a ani odůvodněn.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm.g) tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze zásadně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen výjimečně, v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Jak vyplývá z bohaté judikatury, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný extrémní rozpor, jak se domnívá obviněný H. W. P.. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného (obviněných), hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky, přičemž i právní posouzení plně odpovídá skutkovému zjištění, tak jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu I. stupně. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Za těchto okolností není dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn ani s odkazem na ústavně garantované právo na spravedlivý proces, na jehož základě je výjimečně možný průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily svědeckým výpovědím svědkyně J. M. a proč tyto považují za věrohodné. Výslechem této svědkyně bylo zjištěno, že to byla ona, kdo na pokyn obviněných (zejména H. W. P.), na podkladě údajů, které jí předložili, pozměnil účetní doklady týkající se ekonomického stavu společnosti, a to tak, aby se společnost v uvedené době již dlouhodobě ekonomicky pasivní a nezisková (jak vyplývá z materiálů předkládaných společností finančnímu úřadu), zdála být společností ekonomicky zdravou a prosperující. Tyto nepravdivé fiktivně vytvořené materiály pak obvinění použili při jednáních s Českou spořitelnou, a. s., o poskytnutí kontokorentního úvěru. Nejvyšší soud v této souvislosti nesouhlasí s námitkou obviněného H. W. P., že nebylo zjištěno, jaké byly skutečné a pravé údaje o hospodaření společnosti, neboť z rozhodnutí soudů (str. 21 rozhodnutí soudu I. stupně a str. 18 rozhodnutí soudu II. stupně) je zjevné, že jako pravdivé hovořící o skutečném reálném ekonomickém stavu společnosti shledaly materiály předložené finančnímu úřadu, což ostatně potvrdila i svědkyně J. M.. Pravdivost těchto materiálů byla konečně i v minulosti podrobena kontrole ze strany finančního úřadu, který při kontrole daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2002 – 2003 nezjistil žádné zásadní disproporce mezi předloženými daňovými přiznáními a skutečným stavem společnosti. Výše uvedenými důkazy, jakož i znaleckým posudkem Ing. L. K. (č. l. 2090 – 2125 tr. spisu; str. 17, 18 rozhodnutí soudu I. stupně) bylo potvrzeno, že fiktivními byly materiály předkládané dlouhodobě České spořitelně, a.s., v souvislosti se žádostí o poskytnutí kontokorentního úvěru a jeho následným čerpáním. Částečné doznání obviněného RNDr. J. P., který v zájmu udržení čerpání poskytnutého úvěrového rámce předkládal České spořitelně, a. s., fiktivní faktury, které měly dokladovat, že společnost má odběratele, kteří za dodávky zboží platí, také dokresluje celý mechanismus jednání obou obviněných naplňující znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Neopodstatněná je také opakovaná námitka tohoto obviněného, že nebylo prokázáno, že by věděl o tom, v jakém ekonomickém stavu se nachází společnost, když naopak na základě provedených důkazů (výpověď svědkyně J. M., výpověď obviněného RNDr. J. P.) soudy dospěly k závěru, že obviněný H. W. P. jako jednatel a společník byl o stavu společnosti pravidelně informován, a to nejméně jednou za čtvrt roku předložením účetních dokladů (podle výpovědi svědkyně J. M. přímo obviněnému H. W. P., který je poté projednával se spoluobviněným) přímo účetní J. M.. Obviněný RNDr. J. P. dále hovoří o schůzkách jednatelů v intervalu 14 dnů, na kterých se navzájem informovali o ekonomické situaci ve firmě. Z uvedených důkazů pak vyplývá zcela správný závěr soudů o povědomosti obviněného H. W. P. jako jednatele a společníka o ekonomickém stavu společnosti. Tento závěr je ostatně podporován i samotným jednáním tohoto obviněného, který osobně (prostřednictvím překladatele, většinou svědkyně Z. P.) žádal účetní společnosti, svědkyni J. M., o vytvoření účetních podkladů a ekonomických dokumentů podle předlohy, kterou jí sám dodal. Tedy dokladů, o kterých věděl, že neodpovídají skutečnému ekonomickému stavu společnosti (na což byl i podle výpovědi svědkyně J. M. upozorňován). Takto připravené fiktivní ekonomické doklady, které prezentovaly společnost (v rozporu se skutečností) jako společnost dlouhodobě ziskovou, pak oba obvinění použili při jednání s Českou spořitelnou, a.s., v souvislosti se žádostí o poskytnutí a následným čerpáním kontokorentního úvěru. Česká spořitelna, a.s., na základě nepravdivých údajů kontokorentní úvěr poskytla a na základě dalších žádostí obviněných dokonce několikrát navýšila a prodloužila dobu splatnosti úvěru (viz skutková věta výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně). Doklady, které měly podpořit představu banky o dobrém ekonomickém stavu společnosti byly mj. i audity zpracované svědkem E. Z., který byl k jejich vyhotovení osloven obviněným RNDr. J. P. a ke zpracování mu byla předložena právě nepravdivá daňová přiznání a zkreslené účetní výkazy. Z provedených důkazů vyplývá, že žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru podával obviněný H. W. P., přičemž smlouvu o úvěru podepisovali oba obvinění.
Nejvyšší soud také námitku obviněného týkající se výše náhrady škody shledal jako námitku skutkovou, nenaplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný v podstatě brojí proti tomu, že výrok o náhradě škody nebyl soudem I. stupně řádně prokázán ani řádně odůvodněn. Také s touto námitkou se vypořádal ve svém rozhodnutí soud odvolací a Nejvyšší soud se se závěry soudů nižších stupňů ohledně výše způsobené škody ztotožnil. Podvodným jednáním obviněných byla totiž od poškozené (České spořitelny, a.s.) vylákána částka 60.000.000,- Kč, která měla být společností účelově využita jednak ke splacení úvěru poskytnutého předchozí smlouvou o kontokorentním úvěru a k financování pojištěných pohledávek klienta. Ačkoliv částka připadající na splacení předchozího úvěru se nikdy nedostala do dispozice obviněných (resp. jejich společnosti) přesto je částkou, která představuje majetkovou újmu poškozené společnosti, neboť i tuto částku byli (jsou) obvinění povinni poškozené společnosti vrátit. Jde tedy o škodu z hlediska §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Poškozená společnost tedy vyčíslila celkovou škodu na částku 60.459.793,39 Kč, přičemž částka 459.793,39 Kč připadá na úroky z čerpání úvěru. Obviněným pak byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti částku 58.124.629,79 Kč, neboť částka ve výši 2.335.163,60 Kč byla poškozenou společností získána zpět. Obviněný přitom nezpochybňuje a sám uvádí, že úroky z prodlení lze přiznat jako součást náhrady škody, domáhá se ale bližší specifikace celkové výše úroků (zkoumání percentuální výše), kterou nepovažuje za dostatečně nepochybně zjištěnou. Jedná se tak o námitku nikoli hmotně právní ale skutkovou. Za hmotně právní přitom nepovažoval Nejvyšší soud ani zcela obecnou námitku obviněného H. W. P., že soud při určení rozsahu náhrady škody neaplikoval ustanovení §379 obchodního zákoníku a §442 občanského zákoníku, ke které jednak nic konkrétně nenamítá, a je také zřejmé, že obecně namítané porušení těchto zákonných ustanovení spojuje se skutkovými námitkami o nutnosti řádně specifikovat a vyčíslit výši úroků. Z obou uvedených zákonných ustanovení přitom vyplývá, že se hradí skutečná škoda a ušlý zisk.
Nejvyšší soud shledal, že výše uvedené námitky obviněného H. W. P. tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto nelze dospět. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění, co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci spolehlivě přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad, včetně namítaného nerespektování práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. To, že obviněný H. W. P. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky tohoto obviněného uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily. Proto bylo dovolání obviněného H. W. P. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Dovolání obviněného RNDr. J. P. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je založeno na shodné námitce uplatněné v předchozích fázích trestního řízení zejména v odvolání, což ostatně obviněný sám výslovně uvádí. Jeho dovolání spočívá na jediné hmotně právní námitce, že skutkový stav, tak jak byl soudem I. stupně zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud se s touto obecnou námitkou, která naplňuje uplatněný dovolací důvod, neztotožnil a považuje ji za zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se obvinění tohoto trestného činu dopustili tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru uvedli nepravdivé údaje a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu.
Nejvyšší soud shledal, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplývá, že oba obvinění systematicky a dlouhodobě předkládali smyšlené informace (nepravdivá daňová přiznání, účetní výkazy, audity zpracované na podkladě nepravdivých údajů, fiktivní faktury) o dobrém ekonomickém stavu své společnosti s cílem uzavřít úvěrovou smlouvu, resp. smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru. Oba obvinění přitom věděli, že údaje o dobrém hospodářském stavu společnosti, které předkládali České spořitelně, a.s., jsou nepravdivé, a že jejich společnost je dlouhodobě předlužena. Nejvyšší soud nesouhlasí s námitkou obviněného, že poskytnutý úvěr byl průběžně splácen, neboť ačkoli obvinění vyvíjeli určitou aktivitu poskytnutý úvěr splácet, bylo jejich jednání součástí mechanismu postupného odčerpávání finančních prostředků, které by bez dílčího plnění ze strany obviněných banka dále neposkytovala. Spláceny byly navíc jen úroky z poskytnutého úvěru, popř. byla část poskytnutého úvěru použita na umoření předchozích závazků společnosti vůči bance. Ze skutkových zjištění navíc vyplynulo, že společnost přeléváním peněz mezi běžným účtem a účtem úvěrovým, jakož i předkládáním fiktivních faktur toliko předstírala obchodní činnost, kterou měl účelově poskytnutý úvěr pokrývat. Úvěr jako celek splacen nebyl a poškozené bance tak vznikla škoda ve výši mnohonásobně překračující hranici velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. Oba obvinění se výše uvedeného jednání, tedy že při sjednání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru poskytli nepravdivé údaje, dopustili ve formě spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, kdy jednání každého z obviněných bylo článkem řetězu a v souhrnu naplnilo znaky trestného jednání. Nejvyšší soud proto uzavírá, že skutkový stav, tak jak byl soudem zjištěn, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud na tomto místě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ve kterých se soudy přesvědčivě vypořádaly s totožnými námitkami obviněného a rovněž odkazuje na výše uvedený výklad k námitkám obviněného H. W. P. a znovu opakuje, že v trestní věci obou obviněných nebyly nalezeny vady a pochybení, které by znamenaly extrémní vybočení při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání obviněného RNDr. J. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš