ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1436.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1436/2012-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. ledna 2013 v Brně dovolání obviněné Mgr. E. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 1 T 10/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 3/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Mgr. E. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 45 T 3/2011, byla obviněná Mgr. E. Č. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byla odsouzena za tento zločin a za sbíhající se pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, kterými byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 30 T 6/2009, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 3 To 43/2011, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců. Současně byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 30 T 6/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla obviněná Mgr. E. Č. zařazena pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné Mgr. E. Č. uložena povinnost nahradit škodu poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 1 T 10/2012, k odvolání obviněné Mgr. E. Č. (dále jen: „obviněná“) a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2011, č. j. 45 T 3/2011-2910, podle §258 odst. 1 písm. b), e) a f) tr. ř. zrušil z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku obviněné uložil za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, kterými byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 30 T 6/2009, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 3 To 43/2011, souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 30 T 6/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněnou zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněné trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to počítačové sestavy, zajištěné u obviněné při domovní prohlídce dne 13. 5. 2010.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit škodu poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost STEMA-CZ, a. s., Ostrava – Zábřeh, Čujkovova č. 1736/30, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené uvedené ve výroku rozsudku se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku posoudil skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci spočíval v tom, že „v období od počátku roku 2007 do 23. 11. 2009 v O. a okolí v úmyslu získat finanční prostředky a způsobit tak škodu níže uvedeným osobám tvrzením nejrůznějších nepravdivých skutečností spočívajících v tom, že jejich peníze použije na výkup nemovitostí zatížených exekucí, které následně prodá osobám, jež je zaplatí z hypotečního úvěru a z předmětných finančních prostředků uhradí dlužné částky včetně slíbeného výnosu, dále že investované peníze použije na poskytnutí úvěrů osobám, které by nedostaly půjčku od bankovních domů, eventuelně na výnosnou krátkodobou investici v zahraničí, či pro své podnikání, když z těchto výnosů bude půjčky splácet, když navíc osobám, které jí poskytovaly půjčky od 9. 12. 2008 do 23. 11. 2009 zatajila, že má neuhrazené splatné závazky ve výši minimálně 10.000.000,- Kč, které není schopna ze svých příjmů uhradit, přičemž na základě těchto nepravdivých, případně zatajených skutečností, od jednotlivých poškozených vylákala níže specifikované půjčky, které se jim zavázala vrátit ve lhůtách popsaných v jednotlivých skutcích, ačkoli již v době převzetí peněz věděla, že tyto nevrátí, neboť je neinvestovala způsobem, ze kterého by mohla získat výnos, z něhož by mohla své závazky vůči jednotlivým poškozeným uhradit a tento úmysl realizovala celkem 53 dílčími útoky a jednáním pod body 1) až 53) výroku rozsudku způsobila jednotlivým poškozeným škodu v celkové výši 21.543.900,- Kč.“
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 1 To 10/2012, bylo podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné Mgr. E. Č. pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože trest k němuž mohlo vést trestní stíhání, je zcela bezvýznamným vedle trestu, který byl obviněné uložen již tímto rozsudkem.
Proti odsuzující části tohoto rozsudku podala obviněná prostřednictvím svého obhájce včas dovolání u příslušného soudu, které má obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a opírá se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku obviněná spatřuje především v tom, že nebyl naplněn znak obohacení se pachatele nebo jiné osoby. Obviněná namítá, že to nebyla ona, kdo vymyslel údajný projekt nazvaný „Dekádní inkluze romské komunity v rámci států Evropské unie“, ani nebyla osobou, která tvrdila, že pokračování projektu je podmíněno provedením určitých plateb. Poukázala na to, že předložila množství dokladů o tom, že byla svědkem Ing. B. U. utvrzována o zdárném vývoji projektu, tomuto svědkovi věřila a informace, které od něj dostávala, předávala věřitelům. Nesouhlasí se závěry soudu, že jednala s poškozenými za účelem vylákání finančních prostředků ani s tím, že nebyla schopna dostát svým závazkům. Podle názoru obviněné jsou závěry soudu v tomto směru v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 1 To 10/2012, jakož i řízení mu předcházející, vzhledem k existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (po případném postupu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř.) a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z obsahu dovolání je zřejmé, že se obviněná domáhá i vyslovení výroku podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., i když jej nenavrhla.
Nejvyšší státní zástupce navrhl ve svém vyjádření k dovolání obviněné, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Poukázal na to, že obviněná v dovolání opakuje námitky, které v rámci své obhajoby uplatňovala již v předcházejícím řízení. Odkázal proto na názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 To 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K námitkám obviněné uvedl, že soudy obou stupňů, zejména však soud prvního stupně, se velmi pečlivě zabývaly obhajobou obviněné týkající se její vědomosti o případné návratnosti údajných investic a dospěly k závěru, že aktivity Ing. B. U. byly jen fiktivní. Pokud jde o nereálnost celého „podniku“, odkázal na zjištění soudu prvního stupně, že obviněná se začala zmiňovat o údajných „zahraničních investicích“, až tehdy, kdy začínalo být jasné, že finanční prostředky předané Ing. B. U. (případně svědkyni U. ) jsou ztraceny. Obviněná však při uzavírání smluv s poškozenými uváděla zcela jiné skutečnosti, přičemž podstatou podniku mělo být jakési refinancování závazků ohrožených exekucí. Obviněná tak uváděla v omyl poškozené dvakrát, a to jednak při uzavírání smluv s poškozenými na základě nepravdivých a neúplných údajů a jednak následně, když se poškození snažili domáhat vrácení svých prostředků. Následné „chlácholení“ poškozených tvrzením o návratnosti „zahraničních investic“ je přitom logické a typické, protože obviněná se jím snažila čelit narůstajícímu tlaku věřitelů. Obviněná sdělovala nepravdivé údaje o povaze její investiční činnosti a zamlčovala podstatné údaje o své solventnosti. Přitom již při uzavírání smluv s poškozenými byla obviněná srozuměna s tím, že závazky ze smluv vzhledem ke své nedostatečné solventnosti nebude schopna splnit.
Nejvyšší státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou námitku obviněné, že nebyl naplněn zákonný znak zločinu podvodu spočívající v obohacení sebe nebo jiného. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněná vylákala od poškozených značné částky, které předávala buď Ing. B. U. anebo je používala nezjištěným způsobem. Poukázal přitom na to, že není na újmu trestní odpovědnosti obviněné, pokud nebylo zjištěno, v jakém rozsahu se obviněná obohatila, když znakem zločinu, kterým byla obviněná uznána vinnou, je určitá výše škody a nikoliv dosažení kvantitativně stanovené hranice obohacení.
K námitce obviněné o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy uvedl, že obviněná ji koncipuje jako rozdíl mezi závěrem soudu o její vině a jejím subjektivním přesvědčením o nevině. Takto konstruovaná námitka je zjevně neopodstatněná a bezobsažná.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání se zčásti opírá o námitky, které svým obsahem nenaplňují uplatněný dovolací důvod. V této části jde o námitky skutkové, které nejsou předmětem přezkoumání dovolacím soudem. Pokud se dovolání opírá o právní námitky, které naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se tedy rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tak možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou dovolatel sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Z hlediska zákonného obsahového vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu odpovídají jen námitky nedostatku subjektivní a objektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Ostatní námitky jsou námitkami skutkovými, které stojí mimo uplatněný dovolací důvod.
Přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu. Pachatel tohoto zločinu bude potrestán odnětím svobody na pět až deset let.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněné, jimiž zpochybňuje naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu, jímž byla uznána vinnou. S obdobnými námitkami obviněné se dostatečně vypořádal ve svém rozsudku již odvolací soud, na jehož závěry Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. V dovolání obviněné nezjistil žádný podklad k tomu, aby vyslovil, že rozsudek odvolacího soudu, který byl napaden dovoláním obviněné, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právní posouzení skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je správné.
Obviněná také namítla, že v její trestní věci existuje extrémní nesoulad „mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů“ a že proto činí i tento nesoulad předmětem dovolání. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný v zájmu ochrany ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud zjistil, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění mají obsahové zakotvení v provedených důkazech, soudy prvního i druhého stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud proto považuje tuto námitku obviněné, která ani není podložena řádnými argumenty, za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání obviněné neshledal podle §265o odst. 1 tr. ř. důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek