ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.323.2013.2
7 Tdo 323/2013-I.-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. 4. 2013 dovolání obviněného L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 7 To 425/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 206/2008 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 7 To 425/2010, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 2 T 206/2008, ohledně obviněného L. K.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu v Litoměřicích přikazuje , aby věc obviněného L. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 2 T 206/2008, byl obviněný L. K. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. l tr. zák., §241 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §241 odst. l tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněného M. P.
Jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. l tr. zák., §241 odst. l tr. zák. posoudil Okresní soud v Litoměřicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný L. K. v přesně nezjištěnou dobu od 29. 3. 2007 do 1. 4. 2007 na cele č. ... ve Vazební věznici v L. přistoupil v nočních hodinách ke spícímu poškozenému A. K., kterého udeřil pěstí do brady, vytáhl ho z postele, stáhl mu tepláky i trenky a pokusil se na něm vykonat anální styk, což se mu pro aktivní odpor a křik poškozeného nepodařilo.
O odvoláních, která podali obviněný L. K. proti všem jeho se týkajícím výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného L. K. proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 7 To 425/2010. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu ohledně obviněného L. K. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému L. K. byl podle §241 odst. l tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let s tím, že podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného L. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný L. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen jeho se týkající výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl nesprávnost skutkových zjištění, zejména že tato zjištění byla založena na nepoužitelném důkazu, kterým byla svědecká výpověď poškozeného v přípravném řízení bez přítomnosti obhájce. V návaznosti na tuto námitku poukázal na to, že ostatní důkazy jeho vinu neprokazují. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, a že pokud jde o nesprávné právní posouzení skutku, je dovolacím důvodem porušení trestního zákona. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí lze s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. namítat zásadně jen to, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, nejsou dovolacím důvodem. Nejvyšší soud zásadně nepřihlíží k takovým námitkám a nezasahuje do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy může vyvstat i tak, že skutková zjištění, na nichž je založen odsuzující výrok o vině, mají podklad v jediném usvědčujícím důkazu, kterým je úkon zatížený podstatnou procesní vadou, jestliže v důsledku takové vady je tento úkon nepoužitelný jako důkaz a jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z ostatních důkazů. Přesně tak tomu je v posuzované věci. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být pouze skutek, který byl zjištěn způsobem respektujícím elementární zásady spravedlivého procesu.
Obviněný popřel spáchání skutku a uvedl, že se nedopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Soudy považovaly tuto obhajobu za vyvrácenou svědeckou výpovědí poškozeného v přípravném řízení. Podle soudů poškozený v této výpovědi konkrétně popsal jednání, jehož se obviněný vůči němu dopustil. V hlavním líčení byl podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečten protokol o výslechu svědka A. K., tj. poškozeného, a to poté, co svědek uvedl, že v hlavním líčení nechce vypovídat. Po přečtení protokolu svědek prohlásil, že „se to skutečně tak stalo“ a že na výpovědi z přípravného řízení trvá. Jinak ovšem v hlavním líčení neuvedl nic, co by se dalo považovat za výpověď svědka podle §97 tr. ř., pokud je definována zákonnou dikcí, podle které svědek má „vypovídat ... o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení“. Z hlediska obsahu nebylo vystoupení svědka v hlavním líčení jeho výpovědí ve smyslu §97 tr. ř. a tento nedostatek nemohl být nahrazen paušálním odkazem svědka na výpověď z přípravného řízení.
Podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi svědka přečte, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a svědek bez oprávnění odepřel vypovídat nebo se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi a obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky.
Smyslem citovaného ustanovení je zajistit, aby v hlavním líčení byl protokol o výslechu svědka z přípravného řízení k důkazu čten, jen když byl výslech svědka v přípravném řízení proveden za splnění podmínek kontradiktornosti. Kontradiktornost řízení je jedním ze stěžejních atributů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a její nedostatek ve vztahu k jedinému či rozhodujícímu usvědčujícímu důkazu, pokud jím je výpověď svědka, znamená porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle tohoto ustanovení každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mimo jiné právo „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě“. To znamená, že pokud ve věci vystupuje usvědčující svědek, tj. svědek, který vypovídá proti obviněnému, má obviněný právo klást takovému svědku otázky („vyslýchat“). Obviněný může toto právo vykonávat také prostřednictvím obhájce („dát vyslýchat“). Aby obviněný mohl uvedené právo efektivně vykonávat, musí být jemu nebo obhájci umožněno zúčastnit se výslechu svědka, což v první řadě předpokládá, že obviněný nebo obhájce musí být o výslechu včas vyrozuměn.
Výslech svědka A. K. v přípravném řízení byl proveden dne 15. 10. 2007 za situace, kdy trestní stíhání obviněného podle §160 odst. l tr. ř. bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 30. 7. 2007 a kdy toto usnesení bylo dne 6. 8. 2007 doručeno obviněnému a ustanovenému obhájci, kterým byl JUDr. Ivan Vávra, advokát se sídlem v L. Výslechu svědka nebyl přítomen obviněný L. K. ani jeho obhájce. V protokolu o výslechu svědka je jako poznámka uvedeno, že „z úkonu se omluvili obhájci“, dále že obhájci „o provedení úkonu byli předem řádně vyrozuměni“, a konečně že obhájci „na přítomnosti u úkonu netrvají a žádají pouze kopii ... protokolu“. Tato poznámka však je v rozporu s obsahem spisu. Ze spisu totiž není patrno, že by JUDr. Ivan Vávra byl vyrozuměn o výslechu svědka A. K., neboť ve spise není v tomto ohledu vůbec žádný doklad. Ve spise není žádný doklad ani o tom, že by se JUDr. Ivan Vávra omluvil nebo že by na své přítomnosti netrval, takže ani nepřímo nelze usuzovat na to, že byl o výslechu svědka předem vyrozuměn. Pokud jsou ve spise tzv. dodejky, podle nichž bylo obhájcům doručeno „vyrozumění o úkonech v tr. řízení“, resp. „vyrozumění o provedení úkonů trestního řízení“, netýká se to JUDr. Ivana Vávry, nýbrž JUDr. Jiřího Knoppa, který byl obhájcem obviněného V. N., a JUDr. Miroslava Kůse, který byl obhájcem obviněného M. P. Za tohoto stavu nelze vyvrátit námitku obviněného L. K., že jeho obhájce nebyl o výslechu svědka A. K. v přípravném řízení vyrozuměn, a je nutné konstatovat, že z hlediska obviněného L. K. byl tento výslech proveden nekontradiktorně. Nedostatek kontradiktornosti znamenal, že pro postup podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. nebyly splněny podmínky. Pro úplnost lze jen dodat, že o výslechu svědka A. K. nebyl vyrozuměn ani obviněný L. K. Deficit kontradiktornosti má povahu podstatné procesní vady, která vylučovala postup podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Důsledkem toho je nepoužitelnost přečteného protokolu o výslechu svědka A. K. jako důkazu proti obviněnému L. K.
Ostatní důkazy jsou evidentně takové povahy, že obviněného L. K. neusvědčují. Svědek L. Z. ve své výpovědi, která byla přečtena v hlavním líčení, uvedl toto: „Pokud jsem dotazován, že by se mi měl svěřit A. K. se znásilněním do konečníku, tak uvádím, že o něčem takovém mluvil, ale již si detaily jeho zkušenosti nepamatuji“. Z citované výpovědi není patrno, zda se vůbec týkala skutku kladenému za vinu obviněnému L. K. a zda tento obviněný byl pachatelem skutku. Svědek M. K. ve své výpovědi popisoval poměry na celách č. ... a č. ..... (tj. nikoli na cele č. .....) a neuvedl nic, co by mělo nějaký byť jen nepřímý vztah ke skutku kladenému za vinu obviněnému L. K.. Ani svědek J. T. ve své výpovědi neuvedl nic ohledně jednání obviněného L. K. proti poškozenému A. K. Při žádném z logicky přijatelných způsobů interpretace výpovědí svědků L. Z., M. K. a J. T. není možné učinit závěr, že obviněný L. K. se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině.
Skutková zjištění Okresního soudu v Litoměřicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem, jsou tudíž v extrémním rozporu s použitelnými důkazy. Skutek, tak jak byl zjištěn oběma soudy, není v důsledku toho vůbec způsobilý k tomu, aby na něj bylo aplikováno hmotné právo.
Nejvyšší soud proto zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ohledně obviněného L. K. jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc obviněného L. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nad rámec rozhodnutí o podaném dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení, a to vzhledem k velmi výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku. Obviněný podal dovolání u Okresního soudu v Litoměřicích dne 21. 11. 2011, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 29. 3. 2013. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec