ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.331.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 331/2013-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 5. 2013 o dovolání obviněného Ing. V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 7 To 277/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 7/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 11 T 7/2011, byl obviněný Ing. V. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech zapsaných v obchodním rejstříku na čtyři roky. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin posoudil Městský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti PRELOK, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Mlýnská 68, odebral jednak osobně a jednak prostřednictvím pověřených osob v době od srpna 2005 do 6. 4. 2007 od obchodní společnosti ELVO, a. s., se sídlem v Brně, Vodařská 17 (nyní RELEX CZ, s. r. o.) na základě rámcových kupních smluv dle jednotlivých objednávek různý elektroinstalační materiál, který použil v rámci předmětu činnosti své společnosti, a ačkoli si byl vědom, že zboží je podle rámcových kupních smluv až do úplného zaplacení ve vlastnictví prodávajícího, což bylo uvedeno i v jednotlivých dodacích listech, kupní cenu neuhradil ani odebrané zboží nevrátil, přestože zboží a jeho montáž bylo obchodní společnosti PRELOK, spol. s r. o., uhrazeno, takto získané finanční prostředky použil k úhradě jiných závazků obchodní společnosti PRELOK, spol. s r. o., a tímto jednáním způsobil obchodní společnosti RELEX CZ, s. r. o., škodu ve výši nejméně 2 692 896 Kč. Rozsah odebraného, nezaplaceného a nevráceného zboží byl ve výroku o vině specifikován pod body 1 - 46 identifikací příslušných faktur.
O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 7 To 277/2012. Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Brně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §248 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na tři roky s tím, že pro jeho výkon byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Jinak zůstal rozsudek Městského soudu v Brně nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), k) tr. ř. Ve vztahu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítl jako vadu to, že hlavní líčení do dne 9. 9. 2011 u Městského soudu v Brně konal čtyřčlenný senát, aniž by bylo zřejmé, jakou funkci ten který člen senátu vykonával a proč byl senát obsazen čtyřmi osobami. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zpochybnil, že ohledně odebíraného zboží byla uzavřena dohoda o výhradě vlastnictví, uvedl, že nebylo nic sjednáno o právním režimu výtěžku dosaženého zpeněžením odebraného zboží, a vyjádřil názor, že pokud tohoto výtěžku použil k plnění právních povinností obchodní společnosti, za kterou jednal, ani nikoli pro sebe, nemohl tím spáchat trestný čin. Dále namítl promlčení trestního stíhání. Poukázal také na to, že ochrana majetkových vztahů má být uplatňována prostředky občanského a obchodního práva, a nikoli trestní represí. Mimo meze dovolacího důvodu uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, a proti obsahu obžaloby, pokud jde o totožnost žalovaného skutku se skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný zahrnul námitky týkající se toho, jakým způsobem a v jakém rozsahu byly ve výroku o vině popsány některé skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Nestačí ovšem, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétně uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Pokud ve věci rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 11 T 7/2011, učinil tak v senátě složeném z předsedy senátu a dvou přísedících. Obsazení Městského soudu v Brně tak bylo v evidentním souladu s ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
Na tom, že Městský soud v Brně byl náležitě obsazen, nic nemění okolnost, že po určitou část hlavního líčení byl přítomen ještě další přísedící. Bylo tomu tak při hlavním líčení konaném ve dnech 5. 4. 2011, 12. 5. 2011, 1. 9. 2011 a 9. 9. 2011, kdy byli kromě předsedy senátu přítomni přísedící Josefa Zeiselová, Vlasta Holubová a Miroslav Dytrych. Rozsudkem ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 11 T 7/2011, však Městský soud v Brně rozhodl v senátě, jehož členy vedle předsedy senátu byli jen přísedící Vlasta Holubová a Miroslav Dytrych. Je zřejmé, že Josefa Zeiselová se hlavního líčení zúčastnila jako náhradní soudce podle §197 tr. ř., i když toto její postavení nebylo v protokole o hlavním líčení výslovně vyznačeno. V tomto ohledu jde o určitou vadu protokolu o hlavním líčení, který tím pádem nesplňoval všechny podmínky ustanovení §55 odst. 1 písm. c) tr. ř., avšak tato vada neměla žádný vliv na to, že Městský soud v Brně rozhodl jako soud náležitě obsazený.
Poté, co byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 11 T 7/2011, zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 7 To 572/2011, jímž byla věc zároveň vrácena Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, pokračovalo hlavní líčení ve dnech 24. 4. 2012, 24. 5. 2012 a 30. 5. 2012, aniž se ho zúčastnila přísedící Josefa Zeiselová. Členy senátu Městského soudu v Brně byli v těchto dnech kromě předsedy senátu jen přísedící Vlasta Holubová a Miroslav Dytrych. V tomto složení senát Městského soudu v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 11 T 7/2011. Z toho je jasné, že Městský soud v Brně tímto rozsudkem rozhodl jako soud, který byl náležitě obsazen.
V části týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny či zvratu skutkových zjištění soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
V dovolání obviněného odpovídají těmto zásadám pouze ty z uplatněných námitek, které mají právní povahu, zatímco námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů stojí mimo dovolací důvod. Právním námitkám obviněného nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění a skutkové námitky vůbec nejsou dovolacím důvodem.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Zákonné znaky uvedeného trestného činu byly skutkem uvedeným ve výroku o vině evidentně naplněny.
Pokud jde o problematiku spojenou s výhradou vlastnictví ke zboží, které obviněný jménem obchodní společnosti PRELOK, spol. s r. o., koupil od obchodní společnosti ELVO, a. s. (později RELEX CZ, s. r. o), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že tato výhrada byla sjednána v rámcových kupních smlouvách, a zcela se v tomto ohledu ztotožňuje s úvahami a závěry Městského soudu v Brně rozvedenými na str. 20-23 rozsudku tohoto soudu. O výhradě vlastnictví prodávajícího do úplného zaplacení kupní ceny kupujícím jasně svědčí obsah rámcových kupních smluv ze dne 1. 4. 2004 a ze dne 28. 2. 2006. Nic na tom nemění namítaná okolnost, že poškozená obchodní společnost předložila rámcové kupní smlouvy jen v kopiích, neboť s ohledem na ostatní důkazy, zejména výpovědi svědků z okruhu informovaných osob, není žádný důvod k úvaze, že kopie smluv neodpovídají tomu, jak byly smlouvy skutečně sjednány. V posuzovaném směru není významná ani další namítaná okolnost, totiž že některé dodací listy nejsou řádně podepsány. V dodacích listech byla výhrada vlastnictví zmíněna vždy jen v tom významu, že na ni bylo odkázáno, avšak konstituována byla rámcovými kupními smlouvami, a nikoli dodacími listy. Dodací listy jsou jen důkazem o tom, že výhrada vlastnictví byla již předtím, tj. rámcovými kupními smlouvami, skutečně sjednána.
Zboží, na které se vztahovala výhrada vlastnictví, bylo z hlediska obviněného „cizí věcí, která mu byla svěřena“ ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. Prodávající strana sjednala výhradu vlastnictví s vědomím, že prodávané zboží bude kupující stranou použito v rámci její podnikatelské činnosti k tomu, aby bylo dále zabudováno do zakázek kupující strany ve prospěch třetího subjektu. Tímto použitím koupeného a odebraného zboží obviněný nejednal v rozporu s účelem svěření příslušného materiálu, ale založil stav, kdy se do povahy svěřené věci transformovaly peněžní prostředky utržené za tento materiál. Nebylo tedy třeba, aby prodávající strana a kupující strana sjednávaly nějakou další dohodu o právním režimu těchto prostředků. Jestliže obviněný použil koupený materiál, který v důsledku výhrady vlastnictví prodávající strany měl povahu cizí svěřené věci, k tomu, že ho jeho dalším použitím v souladu s účelem svěření zpeněžil, pak na takto získané peněžní prostředky přešla role cizí svěřené věci ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. Zákonnému znaku „přisvojení“ cizí svěřené věci odpovídá jednání obviněného, který se rozhodl prostředky získané zpeněžením materiálu koupeného s výhradou vlastnictví prodávající strany nepoužít k zaplacení kupní ceny prodávající straně, ale k platbám, jimiž plnil jiné závazky obchodní společnosti PRELOK, spol. s r. o. Tento způsob použití uvedených peněžních prostředků, tj. namítané plnění jiných závazků a platby ve prospěch státu a zdravotních pojišťoven (daně, sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců), není nijak neslučitelný se závěrem, že z hlediska obviněného šlo o „přisvojení“ těchto prostředků ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. Obchodní společnost PRELOK, spol. s r. o., měla tyto závazky a platby plnit z jiných prostředků než z těch, které získala zpeněžením zboží zatíženého výhradou vlastnictví prodávající strany, a pokud se obviněný jako jednatel obchodní společnosti PRELOK, spol. s r. o., rozhodl uskutečnit uvedené platby z těchto prostředků, šlo o jeho svévolné jednání odpovídající zákonnému znaku „přisvojení“, i když obviněný nepoužil tyto prostředky pro svou vlastní osobní potřebu.
Trestnost činu v žádném případě nezanikla promlčením trestního stíhání. Obviněný byl stíhán a posléze odsouzen pro trestný čin zpronevěry kvalifikovaný podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák., na který byla stanovena trestní sazba odnětí svobody od dvou let do osmi let, takže délka promlčecí doby byla podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let. Skutek byl podle zjištění Městského soudu v Brně spáchán od srpna 2005 do 6. 4. 2007. Trestní stíhání by bylo při splnění dalších podmínek promlčeno, jestliže by nebylo zahájeno do 6. 4. 2012. Trestní stíhání však bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 18. 10. 2010, které bylo obviněnému doručeno dne 19. 10. 2010, tedy zjevně před uplynutím promlčecí doby. Obviněný spojoval námitku promlčení trestního stíhání s tím, že byl odsouzen pro 46 dílčích útoků, aniž by bylo jasné, zda podle soudů šlo o pokračování v trestném činu. Z výroku o vině je zřejmé, že všech 46 útoků vymezených jednotlivými fakturami uvedenými v bodech 1 - 46 bylo posouzeno jako jeden trestný čin, a nikoli jako více trestných činů. Výrok o vině je tím pádem bez jakýchkoli pochybností konstruován tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. jako trestným činem pokračujícím podle §89 odst. 3 tr. zák. Délka promlčecí doby se ve vztahu k celému pokračujícímu trestnému činu počítá od spáchání posledního útoku. Nepřichází proto v úvahu uvažovat o tom, že by se na útoky, od kterých do doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému uplynula doba pěti let a více, vztahovalo promlčení. Okolnost, že trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyl ve výroku o vině výslovně označen za „pokračující“, není žádnou vadou, protože ze samotné konstrukce výroku o vině je jasně patrno, že všech 46 útoků bylo takto posouzeno, neboť bylo označeno za jeden trestný čin.
Očividně bez opodstatnění jsou námitky obviněného ohledně uplatnění principu, že majetkové vztahy a zájmy mají být chráněny především prostředky občanského a obchodního práva. Tento princip vyjadřuje subsidiaritu trestní represe a jeho smyslem je vyloučit nedůvodnou kriminalizaci soukromoprávních vztahů. V posuzovaném případě však obviněný rámec těchto vztahů výrazně překročil. Jednání obviněného spočívalo v dlouhodobém soustavném odebírání zboží, ohledně kterého byla sjednána výhrada vlastnického práva prodávající strany a za které obviněný nejenže nezaplatil, resp. nenechal zaplatit kupní cenu, ale navíc ještě po zpeněžení tohoto zboží svévolně použil prostředky, do nichž se zboží zatížené výhradou vlastnického práva transformovalo, na úhradu jiných plateb v rámci činnosti obchodní společnosti, v níž byl jednatelem. Tímto jednáním obviněný způsobil citelnou škodu prodávající obchodní společnosti. Jednání obviněného bylo hrubým a netolerovatelným narušením tak významných principů obchodních vztahů, jakými jsou vzájemnost a ekvivalence plnění mezi účastníky. Od uvedeného jednání neodradilo obviněného ani to, že závazek jeho obchodní společnosti byl zajištěn výhradou vlastnictví, která se však ukázala jako nedostatečná, neboť obviněný ji nerespektoval a posuzovaným jednáním ji obešel. Za tohoto stavu nabylo jednání obviněného povahy kriminálního činu, takže výrok o vině není v žádném rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Protože námitky skutkové povahy nejsou dovolacím důvodem, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel tak Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v důkazech, kterými byly objasněny obchody, v jejichž rámci získala obchodní společnost PRELOK, spol. s r. o., zboží zatížené výhradou vlastnického práva obchodní společnosti ELVO, a. s., dále v důkazech, kterými byly objasněny obchody, v jejichž rámci obchodní společnost PRELOK, spol. s r. o., toto zboží zpracovala do svých dodávek pro obchodní společnost SITEL, s. r. o., a obdržela od ní za své dodávky plnění zahrnující i cenu uvedeného zboží, a konečně i v důkazech potvrzujících, že obchodní společnost PRELOK, spol. s r. o., nezaplatila kupní cenu za zboží získané od obchodní společnosti ELVO, a. s., a zatížené výhradou vlastnického práva této společnosti. K tomu přistupují důkazy, jimiž bylo objasněno postavení obviněného v obchodní společnosti PRELOK, spol. s r. o., včetně toho, že obviněný rozhodoval o tom, jak bude naloženo s prostředky získanými v rámci plateb od obchodní společnosti SITEL, s. r. o, včetně toho, že tyto prostředky budou použity jinak než k úhradě kupní ceny zboží odebraného od obchodní společnosti ELVO, a. s. Městský soud v Brně se zabýval obhajobou obviněného, že některé rozhodné listiny předložené jako důkaz nejsou podepsány či jsou opatřeny podpisem jiné osoby nebo jeho padělaným podpisem, a dospěl k závěru, že tuto obhajobu nelze akceptovat, protože jinými důkazy se prokázala pravost podpisu obviněného i okolnost, že obsah příslušné listiny odpovídal skutečnosti. V tomto ohledu Městský soud v Brně právem zdůraznil zejména to, že vztahy mezi obchodní společností PRELOK, spol. s r. o., a obchodní společností ELVO, a. s., se uskutečňovaly na bázi velmi úzkých přátelských osobních kontaktů, vzhledem k nimž se nedbalo na důsledné dodržování formálních náležitostí dokladů. To ovšem neznamená, že by tyto doklady ve spojení s dalšími důkazy, zvláště pak svědeckými výpověďmi informovaných osob, nebyly použitelné jako podklad pro skutková zjištění uvedená ve výroku o vině. Městský soud v Brně se zabýval také obhajobou obviněného ohledně rozsahu trestného činu a výše způsobené škody, a i v tomto ohledu dospěl k plně přijatelným závěrům vycházejícím z důkazů o rozsahu částek reprezentujících zpronevěřené peněžní prostředky, do nichž se reálně transformovalo zboží zatížené výhradou vlastnického práva. Na konstrukci výroku o vině není nic nelogického v tom smyslu, že by to bylo zcela bez opory v důkazech a bez obsahové návaznosti na ně. Ve výroku o vině lze sice nalézt drobné nedostatky, které však nemají vliv na jeho celkovou správnost. Např. dikce, podle které bylo zboží i jeho montáž uhrazeno „zejména“ obchodní společností SITEL, s. r. o., je nepřesná potud, že o jiné platby než platby od této společnosti se ve skutečnosti nejednalo. Ve výroku o vině je nepřiléhavě uvedeno, že obviněný získané finanční prostředky „použil ...taky k vlastní potřebě“, ačkoli v tomto směru nebylo nic konkrétního zjištěno.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Obviněný z podstatné části učinil obsahem dovolání jen další polemiku se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a se skutkovými zjištěními soudů, a tím se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ohledu jeho námitky nejsou dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky, které obviněný uplatnil ohledně vztahu obžaloby a usnesení o zahájení trestního stíhání. Jde o otázku spadající do oblasti procesního práva (trestního řádu), zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v porušení hmotného práva (trestního zákona). Vzhledem k tomu, že tato otázka souvisí s uplatněním obžalovací zásady jako jedné ze základních zásad trestního řízení (§2 odst. 8 tr. ř., §220 odst. 1 tr. ř.) a tím pádem má vazbu i na ústavně garantované právo na spravedlivý proces, pokládal Nejvyšší soud za nutné ověřit, že obžaloba byla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Skutek je sice v obžalobě popsán s určitými odchylkami od toho, jak byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak podstata skutku je v obžalobě a v usnesení o zahájení trestního stíhání stejná potud, že obviněný vystupoval jako jednatel obchodní společnosti PRELOK, spol. s r. o., že v době od 31. 8. 2005 do 6. 4. 2007 odebral od obchodní společnosti ELVO, a. s., zboží, jehož vlastníkem až do úplného zaplacení kupní ceny zůstávala obchodní společnost ELVO, a. s., že dalším prodejem tohoto zboží získal finanční prostředky v částce 2 565 762 Kč, že je použil pro svou potřebu, případně k úhradě jiných závazků, že nezaplatil kupní cenu odebraného zboží a že svým jednáním způsobil obchodní společnosti ELVO, a. s. (nyní RELEX CZ, s. r. o.) škodu ve výši 2 565 762 Kč. Z toho je jasné, že obžaloba byla podána pro skutek totožný se skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Citované ustanovení se týká případů, kdy soud nevyčerpal celý rozsah toho, co bylo předmětem rozhodnutí, tedy případů, kdy soud nerozhodl o něčem, o čem měl rozhodnout. O nic takového se ovšem v posuzované věci nejedná. Obviněný namítl neúplnost výroku o vině. Tento výrok obsahuje vymezení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, i jeho právní kvalifikaci včetně uvedení příslušných zákonných znaků trestného činu. Nejde tedy o neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Námitky obviněného byly zaměřeny na to, jak byly ve výroku o vině popsány některé skutkové okolnosti a že v něm nebyly některé skutkové okolnosti uvedeny či dostatečně rozvedeny. Takto pojaté námitky se míjejí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože nemají žádný vztah k tomu, že Městský soud v Brně svým rozsudkem v celém rozsahu vyčerpal předmět rozhodnutí.
V rozsudku Městského soudu v Brně žádný výrok nechybí ani není neúplný a dovolání obviněného je z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec