ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.386.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 386/2013-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 4. 2013 o dovolání obviněného E. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 5 To 107/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 9/2012 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 46 T 9/2012, byl obviněný E. K. uznán vinným přípravou k zločinu vraždy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 2, 3 písm. a), j) tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na patnáct roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněného A. V.
Odvolání obviněného E. K., podané proti jeho se týkajícímu výroku o vině a trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 5 To 107/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný E. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že „skutek, tak jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně klasifikován jako příprava ... zločinu vraždy dle ustanovení §140 odst. 2, 3 písm. a), j) trestního zákoníku“ a že jeho jednání „je nutné kvalifikovat jako přípravu ... zločinu loupeže dle ustanovení §173 odst. 1 trestního zákoníku“. Jinak mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a v této spojitosti vyjádřil názor, že policie sehrála ve věci takovou úlohu, která měla charakter provokace. Vytkl také to, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů. Obviněný E. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale konkrétně uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že dovolacím důvodem tu je jen porušení hmotného práva, nikoli procesního práva. Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, míní se tím jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Takové námitky směřují k otázce dodržení procesních ustanovení, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco dovolacím důvodem je porušení hmotného práva. Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné, než je právní posouzení skutku, jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy, a to jiných norem hmotného práva, než jsou ustanovení trestního zákona vztahující se k právní kvalifikaci skutku.
Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Uvedeným zásadám odpovídá dovolání obviněného E. K. pouze v části, v níž namítl, že skutek, tak jak byl zjištěn soudy, měl být správně kvalifikován jako příprava k zločinu loupeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný E. K. byl odsouzen pro přípravu k zločinu vraždy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 2, 3 písm. a), j) tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, spočíval v podstatě v tom, že obviněný od začátku prosince 2011 do 15. 12. 2011 v Brně pojal úmysl přepadnout poškozeného Ing. L. U., podnikatele provozujícího servis a čerpací stanici v B., P., za použití násilí ho unést, odcizit mu osobní věci včetně platebních karet, zjistit kódy PIN, vybrat z jeho účtů peníze, případně převést finanční prostředky, jejichž výši obviněný očekával v řádu milionů korun, na zvlášť zřízený účet či je převést prostřednictvím násilím vynucené darovací smlouvy, za tím účelem sledoval provoz kolem čerpací stanice a zvyky poškozeného, zjišťoval si o něm veřejně dostupné informace, začal shánět další osoby k provedení únosu, za tím účelem kontaktoval J. Č., kterého seznámil se svým záměrem včetně toho, že k provedení únosu potřebuje dva muže a že po získání přístupu k finančním prostředkům poškozeného ho mají „navždy umlčet“, dodával J. Č. další informace ohledně poškozeného a svého plánu, dohodli se, že poté, co dostanou z poškozeného peníze, musí se ho zbavit, přičemž obviněný navrhl zinscenovat dopravní nehodu nebo sebevraždu, nakonec obviněný předložil plán spočívající v tom, že přijedou k čerpací stanici, že J. Č. a další muž násilím natlačí poškozeného, až půjde z práce, do jeho vozidla, že ho unesou i s vozidlem, že mohou použít i pistoli zn. Zoraki 9 mm P.A.K., kterou obviněný zároveň předal J. Č. s tím, že ještě sežene lovecký nůž, dále obviněný řekl J. Č., že je na něm, kam poškozeného odvezou, že mu mají vzít všechny osobní věci, že mu mají vzít a pro sebe použít peníze, které poškozený má u sebe vždy ve výši 10 000 Kč, že ho mají vyslýchat k účtům a kreditním kartám, tak aby mohli vybrat z jeho účtů finanční prostředky či je převést na zvlášť zřízený účet, že mají poškozeného držet na místě, dokud nebudou finanční prostředky převedeny na tento účet, a nakonec ho zabít a zbavit se jeho těla i vozidla, že finanční prostředky z účtů vybere J. J. jako tzv. bílý kůň, kterého by následně také zabili, aby akci nevyzradil, přičemž obviněný instruoval J. Č. tak, že J. J. je jeho kamarád a že ho mají zabít rychle, např. prostřelením hlavy nebo zlomením vazu, obviněný seznámil J. Č. se zamýšleným rozdělením získaných peněz tak, že měli dostat J. Č. 25 procent a „jeho člověk“ 15 procent, k provedení akce přikročili dne 15. 12. 2011 odpoledne, kdy obviněný E. K. s obviněným A. V. jako řidičem vozidla zn. Mercedes registrační značky ..., J. Č. a jeho dalším mužem přijeli k čerpací stanici provozované obviněným, zastavili v blízkosti čerpací stanice s tím, že provedou přepadení, muž J. Č. vystoupil z vozidla, aby obhlédl situaci, načež byli všichni zadrženi policií a tím bylo zabráněno přepadení poškozeného.
Posoudit tento skutek jako přípravu k zločinu loupeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1 tr. zákoníku nepřichází v úvahu vzhledem ke zjištění, že jednání obviněného směřovalo k usmrcení dvou osob, tj. jednak k usmrcení Ing. L. U., jehož peněz se obviněný chtěl zmocnit, a jednak k usmrcení J. J., kterého obviněný chtěl po dosažení tohoto záměru odstranit jako osobu nastrčenou k vlastnímu provedení převodu peněz a jako nepohodlného svědka. Za tohoto stavu je právní posouzení skutku jako přípravy k zločinu vraždy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 2, 3 písm. a), j) tr. zákoníku v souladu se zákonem. Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je nutné dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce, k čemu směřovalo přípravné jednání obviněného. Zjištění, že toto jednání směřovalo k usmrcení poškozených Ing. L. U. a J. J., má odpovídající podklad ve výpovědi svědka J. Č., který podrobně, dostatečně konkrétně a bez podstatnějších rozporů popsal, jak ho obviněný E. K. seznámil se svým plánem na přepadení poškozeného Ing. L. U., co bylo jeho cílem, jak ho mělo být dosaženo a jak mělo být naloženo nejen s poškozeným Ing. L. U., ale také s poškozeným J. J. poté, co splní svou úlohu. Svědek J. Č. jednoznačně potvrdil, že součástí plánu obviněného bylo také usmrcení obou poškozených. Soudy se zabývaly otázkou věrohodnosti tvrzení svědka J. Č., a jestliže dospěly k závěru, že jeho výpověď je pravdivým vylíčením toho, jak před ním obviněný prezentoval svůj záměr, měly pro tento úsudek potřebnou oporu i v dalších důkazech. Pokud byla tvrzení svědka J. Č. ověřitelná i jinými byť jen nepřímými důkazy nebo objektivně zjištěnými okolnostmi, ukázala se jako pravdivá. Svědek J. Č. ve skutečnosti sám neměl v úmyslu čin provést, avšak oznámil ho policii, která pak jeho průběh kontrolovala za použití operativně pátracích prostředků, konkrétně sledováním osob a věcí podle §158b odst. 1 písm. b) tr. ř., §158d tr. ř. V tomto rámci policie pořídila i zvukový záznam rozhovorů obviněného E. K. se svědkem J. Č. při vzájemných kontaktech ve dnech 14. 12. 2011 a 15. 12. 2011 s tím, že tento záznam plně vyznívá na podporu výpovědi svědka. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je to, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vyložily. Soudy zaznamenaly i rozpory, které vyvstaly mezi některými důkazy, a přijatelně je překlenuly úvahami, v nichž vysvětlily, proč věří tomu či onomu důkazu a proč považují protichůdný důkaz za nevěrohodný. Zároveň soudy přiměřeně zdůvodnily také to, proč pokládají další dokazování podle návrhů obviněného za nadbytečné. Zvláštní pozornost soudy věnovaly zjištěním umožňujícím konstatovat, že posuzovaný skutek nebyl výsledkem tzv. policejní provokace. O nepřípustnou provokaci by šlo za předpokladu, že by obviněný pod vlivem aktivity policie spáchal čin, který sám z vlastního rozhodnutí nezamýšlel. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo, neboť primárním podnětem tu bylo rozhodnutí samotného obviněného spáchat trestný čin včetně vytvoření konkrétního plánu na jeho provedení. V tomto ohledu policie nijak neovlivnila rozhodnutí ani na to navazující jednání obviněného a vstoupila operativně pátracími prostředky (tj. sledováním osob a věcí) do průběhu celé akce až ve stádiu těsně před jejím faktickým provedením, které zadržením obviněného a dalších osob znemožnila.
Pokud se obviněný E. K. neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není to dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného E. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec