ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.423.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 423/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. května 2013 v Brně dovolání obviněného R. G. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 4 To 476/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 50/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. 12 T 50/2012, byl obviněný R. G. (dále zpravidla jen: „obviněný“) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále zpravidla jen: ,,tr. zák.“) a za tento trestný čin byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyři a půl roku a současně byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech, družstvech, nadacích a obecně prospěšných společnostech na dobu tří let.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 4 To 476/2012, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu tak, že uznal obviněného R. G. vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., který spáchal tím, že jako jednatel společnosti RG Invest, s. r. o., se sídlem Brno, Palackého třída 555/163A, dne 29. 3. 2009 v Brně v úmyslu zkrátit daň předložil Finančnímu úřadu Brno III daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2008, kde do příjmů společnosti nebyl zahrnut výnos z prodeje nemovitosti ve výši 13.533.300,- Kč zapsané na LV č. ... pro katastrální území a obec L. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Vyškov, s kupní cenou ve výši 29.000.000,- Kč, který daňový subjekt získal na základě platné kupní smlouvy uzavřené dne 10. 10. 2008 mezi společností RG Invest, s. r. o., jako prodávajícím a společností ROVINA, a. s., se sídlem Hulín, Kroměřížská 134, jako kupujícím, takže šlo o peněžní plnění podle §23 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Smyslem smlouvy přitom bylo získání finančních prostředků, aby společnost RG Invest, s. r. o., mohla uhradit svůj splatný závazek vůči MVDr. D. N., který byl v době uzavření smlouvy jejím jediným jednatelem a společníkem a také tuto smlouvu jménem společnosti RG Invest, s. r. o., podepsal. Obviněný tím zkrátil vlastní daňovou povinnost subjektu RG Invest, s. r. o., IČ: 26901781, se sídlem Brno, Palackého třída 555/163A, na dani z příjmu právnických osob [§17 odst. 1 písm. a) zák. č. 586/1992 Sb.] po započtení zůstatkové hodnoty předmětné nemovitosti za uvedené období ve výši 2.589.100,- Kč.
Podle §148 odst. 3 tr. zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. obviněnému podmíněně odložil výkon trestu na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Dále obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech, družstvech, nadacích a obecně prospěšných společnostech na dobu tří roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný především namítl, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu a poukázal na to, že částka 29 milionů Kč představující kupní cenu z prodeje nemovitostí nebyla součástí příjmů společnosti RG Invest, s. r. o., protože kupní smlouva, na jejímž základě společnost nabyla tuto částku za prodej nemovitostí, byla zrušena odstoupením od kupní smlouvy souhlasným prohlášením stran kupní smlouvy ze dne 29. 12. 2008. Obviněný považuje toto souhlasné prohlášení za platné odstoupení od smlouvy a poukazuje na jeho účinky uvedené v §48 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud jde o zavinění, obviněný namítl, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o tom, že obviněný věděl, že svým jednáním může spáchat trestný čin a že tento trestný čin chtěl spáchat. Pro takový závěr však nebyly provedeny žádné důkazy, naopak byly provedeny důkazy, které podle jeho názoru svědčí o opaku. Podle obviněného je pro rozhodnutí o vině a trestu podstatné prokázat vědomost obviněného o tom, že částka 29 milionů Kč byla součástí příjmů společnosti RG Invest, s. r. o., a že nebyla zahrnuta do daňového přiznání právě za účelem spáchání trestného činu zkrácení daně. Poukázal na to, že i kdyby byl do příjmů společnosti RG Invest, s. r. o., zahrnut příjem z prodeje majetku a odvedena daň, bylo by možné po odstoupení od smlouvy uplatnit nárok na vrácení zaplacené daně a daňové příjmy státu by nemohly být zkráceny a státu by nevznikla škoda. Obviněný podporuje svá tvrzení obsahem rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1986, sp. zn. 6 Tz 20/86, a dovozuje, že závěry uvedené v tomto rozhodnutí lze aplikovat i v jeho trestní věci.
Skutečnost, že ze strany obviněného nešlo o úmyslné jednání, vyplývá podle obviněného z výpovědi svědka JUDr. R. S., který byl v té době právním zástupcem společnosti RG Invest, s. r. o., jehož právními radami se obviněný řídil, ale také z výpovědi svědkyně A. H., která o prodeji nemovitosti neúčtovala z důvodu odstoupení od kupní smlouvy a dále též z výpovědi svědka Z. Z., který podepsal za společnost ROVINA, a. s., Hulín kupní smlouvu ze dne 10. 10. 2008 i souhlasné prohlášení o odstoupení od kupní smlouvy ze dne 29. 12. 2008. Obviněný také namítl, že soud se nevypořádal s odborným stanoviskem prof. JUDr. Josefa Fialy, CSc., předního odborníka na občanské právo, z něhož vyplývá, že došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy uzavřené dne 10. 10. 2008.
Obviněný považuje hodnocení důkazů soudy obou stupňů za nesprávné a obecně namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, protože podle něj bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §256k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. 12 T 50/2012, a zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 4 To 476/2012, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny či zvratu skutkových zjištění soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provedeného dokazování, protože postup soudu při provádění dokazování v hlavním líčení, případně ve veřejném zasedání, je upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem a není součástí hmotněprávního posuzování.
Protože námitky skutkové povahy nejsou dovolacím důvodem, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že jestliže obviněný opakuje v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Trestný či zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2009, spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou platbu a způsobí takovým činem značnou škodu.
Porovnáním námitek, které obviněný uplatnil v odvolání, s námitkami, které vznáší v dovolání, je zřejmé, že jde v podstatě o tytéž námitky, s nimiž se odvolací soud zcela správně a v souladu se zákonem vypořádal ve svém rozhodnutí. Obviněný opírá primárně své námitky o zpochybnění skutkových zjištění a domáhá se tím jiného právního posouzení věci, protože podle jeho názoru skutek nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Především namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Ke správnému závěru soudu o tom, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §4 odst. 1 písm. a) tr. zák. lze jen doplnit, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Přitom závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. č. 19/1972 – II Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. posuzoval subjektivní stránku trestného činu a učinil závěr, že obviněný věděl, že společnost získala výnos z prodeje nemovitostí a výnos vědomě nezahrnul do daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém byl získán. Odvolací soud, který rozhodoval mimo jiné podle ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., nemůže sám ve věci rozhodnout rozsudkem na podkladě vlastních skutkových zjištění týkajících se skutečností subjektivní povahy, pokud se jeho skutková zjištění odlišují od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně. Ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. se totiž týká i skutečností subjektivní povahy (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Zkrácením je jakékoliv jednání pachatele, v jehož důsledku je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba) nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová, resp. poplatková, celní a další povinnost daňového subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti, nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 914). Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. V trestní věci obviněného byla naplněna i objektivní stránka trestného činu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy uzavřené dne 10. 10. 2008, a že částka 29. 000. 000 Kč nebyla součástí příjmů společnosti RG Invest, s. r. o. Odvolací soud učinil na základě skutkových zjištění správný závěr o tom, že kupní smlouva o převodu nemovitostí ze dne 10. 10. 2008 je platná a nepřihlížel k prohlášení ze dne 29. 12. 2008 o odstoupení od této kupní smlouvy. Odstoupení od smlouvy je upraveno v ustanovení §48 občanského zákoníku (dále jen:,, obč. zák“.) Odstoupit lze jen od smlouvy, která byla platně uzavřena. Podle §48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit jen, jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. V §49 obč. zák. jsou upraveny obecné důvody, pro které lze odstoupit od kterékoliv smlouvy. Podle něj účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Tímto ustanovením je chráněn poctivý účastník smlouvy, a proto přísluší jen jemu právo odstoupit od smlouvy. Podle §48 odst. 2 obč. zák. odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Soud na základě skutkových zjištění zcela správně dovodil, že nedošlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 10. 10. 2008. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na velmi podrobné skutkové a z nich vyplývající právní závěry v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vycházel odvolací soud. Soud správně zjistil, že platná kupní smlouva o převodu nemovitostí ze dne 10. 10. 2008 neobsahovala žádné ujednání o možnosti odstoupení od obou kupních smluv (smlouvy o převodu nemovitostí a smlouvy o převodu movitých věcí). Souhlasné prohlášení o odstoupení od smlouvy ze dne 29. 12. 2008 odkazuje na neexistující ustanovení kupní smlouvy a neexistující písemnou dohodu o možnosti odstoupení od kupních smluv. Kupní smlouva také nebyla uzavřena žádným z účastníků za podmínek stanovených v §49 odst. 1 obč. zák.
Soudy se zabývaly též otázkou účinků odstoupení od smlouvy podle §48 odst. 2 obč. zák. Těmito účinky jsou zrušení smlouvy s účinností ke dni uzavření smlouvy, pokud není výslovně stanoveno nebo dohodnuto, že se smlouva ruší k pozdějšímu datu. Ze zákona vyplývá, že těmito účinky jsou: smlouva se zásadně ruší ke dni jejího uzavření, pokud není právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, mezi účastníky dochází k vypořádání a odstoupením od smlouvy není dotčeno právo na náhradu škody, jestliže ze skutečnosti, pro kterou účastník odstoupil od smlouvy, lze dovozovat i odpovědnost k náhradě škody. Okolnost, že prodávající po právu odstoupil od kupní smlouvy má podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 11 Cmo 165/1996 pouze za následek, že došlo ke zrušení kupní smlouvy a závazkového právního vztahu od počátku - ex tunc (obligačněprávní účinky odstoupení); nedochází však zároveň bez dalšího k obnově vlastnického práva prodávajícího k nemovitosti. Věcněprávní účinky, tj. účinky vkladu do katastru nemovitostí, mohou být po odstoupení od smlouvy prodávajícím odstraněny a pro prodávajícího opět formou záznamu (§7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) zapsáno jeho vlastnické právo do katastru nemovitostí teprve poté, co buď kupující prohlásil, že vydává prodávajícímu zpět převedenou nemovitost, anebo poté, co bude vydán např. pravomocný rozsudek soudu k žalobě prodávajícího o určení jeho vlastnického práva (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 306 až 307).
Nejvyšší soud jen pro úplnost považuje za potřebné zmínit, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5294/2009, není-li zde právní důvod nabytí vlastnického práva proto, že obligační účinky kupní smlouvy na základě dohody smluvních stran zanikly, nemůže mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí provedený na jeho základě sám o sobě jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků (zrušené) smlouvy. V tomto usnesení Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu, v níž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy, je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Kupní nebo jiná smlouva o převodu vlastnického práva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, k nabytí vlastnického práva podle ní ještě nedochází; to nastává až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák.). Kupní smlouva, kterou se převádí nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, tedy nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační.
V této věci nelze pominout ani příslušná ustanovení zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle §10 odst. 1 písm. d) tohoto zákona jsou vlastníci nemovitostí a jiní oprávnění povinni ohlásit katastrálnímu úřadu změny údajů katastru týkající se jejich nemovitostí, a to do 30 dnů ode dne jejich vzniku a předložit listinu, která změnu dokládá; tuto povinnost vlastníci a jiní oprávnění nemají u změn katastru, vyplývajících z listin, které jsou příslušné státní orgány povinny zasílat katastrálnímu úřadu přímo k zápisu do katastru. Podle §10 odst. 1 písm. f) cit. zákona jsou vlastníci a jiní oprávnění povinni na vyzvání předložit ve stanovené lhůtě, ne však kratší 30 dnů, příslušné listiny pro zápis do katastru.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný jako jednatel společnosti nesplnil povinnosti podle §10 odst. 1 písm. d), f) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Naproti tomu ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že i po tzv. souhlasném prohlášení ze dne 29. 12. 2008, kterým kupující společnost Rovina, a. s. odstoupila od obou kupních smluv uzavřených dne 10. 10. 2008 se společností RG Invest, s. r. o., společnost RG Invest, s. r. o., podala dne 2. 2. 2009 přiznání k dani z převodu nemovitostí. Obviněný tedy vycházel z toho, že došlo k převodu nemovitostí. O tom, že došlo k převodu vlastnického práva k nemovitostem i k věcem movitým svědčí podle názoru soudů i obsah dohody o narovnání ze dne 24. 1. 2011 a obsah smlouvy o nájmu ze dne 24. 1. 2011, v nichž obviněný jako jednatel společnosti uznává, že vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. ... Katastrálního úřadu ve Vyškově je společnost Rovina Group, a. s., která vznikla rozdělením společnosti Rovina, s. r. o. V dalším je třeba odkázat také na argumenty soudů k vedení účastnictví ve společnosti RG Invest, s. r. o., a k prováděným odpisům, které vyplývají ze znaleckého posudku.
Obviněný namítal, že částka 29.000.000 Kč nebyla součástí příjmů společnosti RG Invest, s. r. o. Ani této námitce Nejvyšší soud nepřisvědčil a shledal správným závěr soudu, který učinil v rozsudku, který obviněný napadl dovoláním. Přestože odvolací soud výslovně nezmiňuje příslušná zákonná ustanovení, jeho právní závěry jsou správné. Podle §17 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, jsou poplatníky daně z příjmů právnických osob osoby, které nejsou fyzickými osobami. Společnost RG Invest, s. r. o., byla jako právnická osoba poplatníkem daně z příjmů právnických osob. Podle §18 odst. 1 cit. zákona jsou předmětem daně příjmy (výnosy) z veškeré činnosti a z nakládání s majetkem (dále jen „příjmy“), není-li dále stanoveno jinak. Výnos z prodeje nemovitostí 29 milionů Kč nebyl na příkaz obviněného zanesen do účetnictví společnosti RG Invest, s. r. o., ačkoliv se jednalo o příjem společnosti, a to bez ohledu na to, že z větší části kupní ceny byl uhrazen dluh společnosti MVDr. D. N. ve výši 27 milionů Kč. Společnost RG Invest, s. r. o., porušila zákon o účetnictví, podle něhož účetní jednotky účtují o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření (§2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů), přičemž tento zákon se vztahuje na právnické osoby, které mají sídlo na území České republiky (§1 cit. zákona). Krajský soud v Brně správně dovodil, že šlo o příjem společnosti, z něhož byla společnost povinna zaplatit daň z příjmu právnických osob za rok 2008. Bylo též prokázáno, že to byl právě obviněný R. G., který jako jednatel společnosti neuvedl do daňového přiznání za rok 2008 výnos z prodeje nemovitostí, ačkoliv to bylo jeho povinností jednatele společnosti RG Invest, s. r. o. Přitom šlo o peněžní plnění podle §23 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dovolací soud může výjimečně zasáhnout do skutkových zjištění, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ten je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V trestní věci obviněného mají skutková zjištění jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech a soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy logicky a správně vyložily. Právní posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. je proto správné.
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek
JUDr. Jindřich Urbánek