ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.56.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 56/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 2. 2013 o dovolání obviněného I. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 10 To 78/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 2/2012 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012, sp. zn. 45 T 2/2012, byl obviněný I. P. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Praze v podstatě v tom, že obviněný od 26. 10. 2011 do 31. 10. 2011 v rodinném domku v Praze – H. P., N. S. s. …, v době, kdy jeho vnučka K. P., u něho trávila prázdniny a byla svěřena jeho dozoru, ji v posteli ve svém pokoji i jinde opakovaně svlékal či jinak obnažoval, osahával, hladil, líbal a lízal v oblasti genitálií a hýždí, sál jí prsní bradavky, nutil ji sahat na jeho penis, ukazoval jí obrázky nahých postav na počítači a k tomuto jednání využil psychické a fyzické bezbrannosti poškozené i své převahy autority dospělého prarodiče, neboť poškozená byla vzhledem k nízkému věku nedostatečně vyspělá, aby mohla dát najevo svůj nesouhlas a odpor nebo se jinak účinně bránit, a svým jednáním způsobil poškozené dlouhodobou posttraumatickou stresovou poruchu projevující se stavy úzkosti a dalšími potížemi s tím, že léčení poškozené stále trvalo i v době rozhodnutí.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 10 To 78/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů namítl nedostatek úmyslného zavinění a zvláště pak to, že nebylo důvodu k posouzení skutku podle §187 odst. 3 tr. zákoníku, neboť posttraumatická stresová porucha poškozené nesouvisela s posuzovaným činem. V této souvislosti odkázal na č. 17/1982 Sb. rozh. tr. Mimo meze dovolacích důvodů uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a těmito námitkami zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi poškozené. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř, a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétně uplatněné námitky musí deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídat také svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Těmto zásadám odpovídá podané dovolání pouze v části, v níž obviněný namítl nedostatek úmyslného zavinění, a v části, v níž zpochybnil správnost aplikace ustanovení §187 odst. 3 tr. zákoníku.
Zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo dítě mladší patnácti let jiným způsobem než souloží pohlavně zneužije, spáchá-li uvedený čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, a způsobí-li uvedeným činem těžkou újmu na zdraví.
Skutkový stav, tak jak ho zjistil Městský soud v Praze a jak z něho v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, evidentně naplňuje zákonné znaky zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky. Úmyslné zavinění se vzhledem k ustanovení §13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje jen ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnosti uvedené v §187 odst. 2, 3 tr. zákoníku jsou okolnostmi, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, a ve vztahu k nim se vzhledem k ustanovení §17 tr. zákoníku úmyslné zavinění nevyžaduje.
Úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k znakům zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku je jasně patrné již ze způsobu provedení činu. Svlékání poškozené či jiné její obnažování, osahávání, hlazení, líbání, lízání v oblasti genitálií a hýždí, sání bradavek a nucení poškozené k tomu, aby obviněnému sahala na penis, jsou takové formy jednání, které jednoznačně směřovaly k uspokojování pohlavního pudu a které již svou povahou byly ze subjektivního hlediska obviněného proveditelné jen jako chtěné. Nic na tom nemění ani namítané závěry znaleckého posudku o duševním stavu obviněného. Pokud bylo v tomto posudku mimo jiné konstatováno, že psychosexuální vývoj obviněného byl normální, že obviněný není agresivní a že jeho základní hodnotová orientace je normální, spočívá význam těchto konstatování v tom, že obviněný byl schopen rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání, takže je trestně odpovědný (nejednalo se u něho o nepříčetnost podle §26 tr. zákoníku, resp. o zmenšenou příčetnost podle §27 tr. zákoníku). Citovaná část znaleckého posudku o duševním stavu obviněného je plně slučitelná se závěrem soudů o jeho úmyslném zavinění a nijak tento závěr nevylučuje.
Soudy posoudily skutek i podle §187 odst. 3 tr. zákoníku, neboť došly k závěru, že posttraumatická stresová porucha, kterou obviněná utrpěla, měla povahu těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a byla v příčinné souvislosti s činem obviněného. Správnost právního posouzení skutku podle §187 odst. 3 tr. zákoníku obviněný zpochybňoval námitkami založenými na tvrzení, že posttraumatickou stresovou poruchu měla poškozená z dřívější doby v důsledku zážitku požáru v domě, kde spala a z něhož byla vynesena na poslední chvíli. Tím se soudy z podnětu obhajoby obviněného náležitě zabývaly, výslovně na to zaměřily dokazování a na podkladě zevrubného zkoumání duševního stavu poškozené důvodně konstatovaly příčinný vztah mezi činem obviněného a posttraumatickou stresovou poruchou poškozené. Závěry soudů nejsou v žádném rozporu s právními názory uvedenými pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr. (Zhodnocení poznatků o soudní praxi při rozhodování o trestných činech proti lidské důstojnosti, trestní kolegium býv. Nejvyššího soudu ČSSR, č. Tpjf 158/80).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, a to za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, mají jasné obsahové zakotvení v základním přímém důkazu, jímž byla svědecká výpověď poškozené. Soudy si byly vědomy protichůdnosti v poměru mezi svědeckou výpovědí poškozené a obhajobou obviněného a již proto hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně. K odpovídajícímu hodnocení této výpovědi si soudy opatřily širší okruh dalších byť jen nepřímých důkazů, které směřovaly především k důkladnému objasnění osoby poškozené z hlediska její pravdomluvnosti a dalších vlastností a které soudům umožnily dojít k závěru, že svědecká výpověď poškozené je reprodukcí skutečně prožitých událostí, že není jen nějakou smyšlenkou prezentovanou z vlastního popudu poškozené nebo pod vlivem jiných osob a že je věrohodná. Pokud obviněný zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi poškozené odkazem na to, jak jí byly kladeny otázky a jak odpovídala, je třeba zdůraznit, že poškozené bylo v době činu sedm let a že způsob jejího vyjadřování souvisel s omezenými vyjadřovacími schopnostmi vyplývajícími z dosaženého stupně citového a rozumového vývoje. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky vyložily. V tomto rámci soudy zaznamenaly také rozpory, které vyvstaly mezi některými důkazy, a přijatelně tyto rozpory překlenuly vysvětlením, proč opírají svá zjištění o ten či onen důkaz a proč nevěří protichůdnému důkazu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byl v posuzované věci tento dovolací důvod uplatnitelný ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z této konstrukce vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na některý jiný dovolací důvod, v dané věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Logickým důsledkem popsané vázanosti je to, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné také z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dalším důsledkem je to, že nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou dovolacím důvodem ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec