ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.677.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 677/2013 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. září 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Ing. F. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 12 To 85/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. 6 T 10/2011, byl obviněný Ing. F. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Faktoring KB, a. s., škodu ve výši 8.571.848,38 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek uvedený ve skutkové větě zprošťujícího výroku rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 12 To 85/2012, podle 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o způsobu jeho výkonu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nedotčeném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Ostatní výroky zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeny.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a směřující výhradně proti výroku, kterým bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto v adhezním řízení. Obviněný především namítá, že byla rozhodnutím soudu I. stupně poškozené společnosti přiznána náhrada škody ve výši 8.571.848,38 Kč i přesto, že souběžně probíhá insolvenční řízení, jež bylo zahájeno dne 1. 11. 2011 a oddlužení bylo povoleno dne 19. 1. 2012. Domnívá se, že probíhající insolvenční řízení brání přiznání nároku na náhradu škody. Soudy se podle obviněného touto otázkou sice zabývaly avšak nedostatečně a zjednodušeným způsobem. Uvedl, že adhezní řízení je sice součástí trestního řízení, ve kterém se však rozhoduje o soukromoprávních nárocích. Obviněný poukazuje na smysl adhezního řízení, který spočívá v zajištění hospodárnosti trestního procesu, ve kterém jsou tak spojena dvě různá řízení. Problém však podle jeho názoru nastává tehdy, když se obviněný stane zároveň účastníkem insolvenčního řízení. Poukazuje na ustanovení §263 insolvenčního zákona, kde je stanoveno obecné pravidlo, že prohlášením konkurzu se přerušují soudní řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z majetkové podstaty. Z tohoto obecného pravidla se stanovuje v §266 insolvenčního zákona výjimka upravující, která řízení se nepřerušují, přičemž mezi těmito řízeními je vyjmenováno i řízení trestní. Avšak trestním řízením ve smyslu §266 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je třeba podle jeho názoru myslet pouze tu jeho část, která nemá vliv na majetkovou podstatu dlužníka, tj. tu část, jejímž účelem je pouze konstatování viny či neviny, popř. uložení trestu. Obviněný dále poukázal na ustanovení §109 insolvenčního zákona, z něhož podle něj vyplývá, že není možné, aby poté, co vzniknou účinky prohlášení konkurzu, trestní soud založil soukromoprávní nárok poškozeného. Smyslem ustanovení §266 insolvenčního zákona je podle obviněného pouze sdělení zákonodárce, že řízení o vině a trestu může pokračovat i po prohlášení konkurzu, avšak nemůže být vynesen výrok o náhradě škody. Obviněný na závěr shrnul, že výrok trestního soudu o náhradě škody nemá konstitutivní účinky, neboť škoda vznikla již samotným jednáním pachatele, a to znamená, že tento nárok může být v případě souběhu insolvenčního a trestního řízení uspokojen jen přihláškou poškozeného jako věřitele. Po prohlášení konkurzu nemůže být podle obviněného rozhodnuto o jakémkoli soukromoprávním nároku, který má původ v době před vyhlášením konkurzu, neboť by se tím potíral smysl insolvence. Podle obviněného je nerozhodný argument vrchního soudu, že poškozený není účastníkem insolvenčního řízení, či argument, že obviněný zvolil řešení svého úpadku oddlužením a nikoli konkurzem. V části přiznání nároku na náhradu škody tak shledává nesprávné právní posouzení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, popř. tu část rozsudku zavazující ho k náhradě škody a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí nebo, aby ve věci sám rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný mylně vykládá nyní platný zákon č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon) v duchu předcházející právní úpravy řízení o konkurzu a vyrovnání, vyplývající ze zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a platné pouze do 31. 12. 2007. Insolvenční zákon podle ní neobsahuje žádná omezení ve vztahu k adheznímu způsobu rozhodování, která by byla srovnatelná se zákonnými účinky prohlášení konkurzu ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání, podle kterého „řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody)“. Uvedený závěr podle státní zástupkyně vyplývá z ustanovení §109 a násl. insolvenčního zákona o účincích zahájení insolvenčního řízení, které netvoří překážku pro rozhodnutí o nárocích uplatněných v jiném typu řízení z majetku osoby, jejíž majetkové vztahy vůči osobám dotčeným jejím úpadkem jsou předmětem probíhajícího insolvenčního řízení. Obviněným namítané účinky nelze podle státní zástupkyně dovodit ani z ustanovení §263 insolvenčního zákona, resp. z ustanovení §266 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, podle kterého se prohlášením konkurzu nepřerušuje trestní řízení. Nelze podle ní přijmout argumentaci obviněného, že smysl ustanovení §266 insolvenčního zákona spočívá pouze ve „sdělení zákonodárce, že řízení o vině a trestu může pokračovat i po prohlášení konkurzu, avšak nemůže být vynesen výrok o náhradě škody“. Státní zástupkyně v této souvislosti poukázala na §12 odst. 10 tr. ř., podle něhož není pochyb o tom, že trestním řízením se také rozumí adhézní řízení a tedy i veškerá právní úprava ve smyslu §228 a násl. tr. ř. Podle názoru státní zástupkyně je třeba striktně odmítnout názor obviněného, že probíhající insolvenční řízení (o uspořádání jeho majetkových vztahů vůči osobám dotčeným jeho úpadkem) brání v přiznání nároku, který vůči němu v současně probíhajícím trestním řízení uplatnil poškozený.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný ve svém dovolání brojí výhradně proti výroku o náhradě škody, když tímto výrokem mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení. Obviněný je přesvědčen, že takový výrok neměl být v jeho případě vůbec vynesen, neboť přiznání nároku poškozeného na náhradu škody v trestním řízení bránilo současně probíhající insolvenční řízení. Lze uvést, že obecná námitka týkající se nesprávnosti právního posouzení ve výroku o náhradě škody, bez bližší konkretizace hmotně právních vad, odpovídá sice uplatněnému důvodu dovolání, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. K této obecné námitce proto postačí rovněž obecně konstatovat, že z hlediska hmotně právního je způsobená škoda v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, které naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným.
K námitce obviněného, že probíhající insolvenční řízení bránilo přiznání nároku poškozeného na náhradu škody, Nejvyšší soud uvádí následující, i když se tato námitka týká nikoliv hmotně právního posouzení ale procesní překážky. Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl řádně a včas uplatněn nárok poškozeného na náhradu majetkové škody, nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem a když o tomto nároku rozhoduje soud v trestním řízení. O nároku na náhradu škody rozhoduje soud v hlavním líčení jen za současného splnění všech zákonem stanovených předpokladů (nárok na náhradu škody byl v trestním řízení uplatněn řádně a včas, soud po zahájení hlavního líčení nerozhodl podle §206 odst. 3 nebo 4 tr. ř., nebylo rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci, o postoupení věci, o zastavení trestního stíhání, atd.). Soud může v adhezním řízení přiznat uplatněný nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, za splnění všech předpokladů jen tehdy nebrání-li mu v tom výjimečně nějaká zákonná překážka.
Takovou překážkou bylo ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání, podle něhož mělo prohlášení konkurzu mimo jiné ten účinek, že řízení o nárocích, které se týkaly majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které měly být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem byl úpadce, se přerušovala. To sice neplatilo pro trestní řízení, ale uvedený zákon výslovně stanovil, že v něm nebylo možno za uvedených okolností rozhodnout o náhradě škody. V takovém případě tedy sice bylo nutné umožnit poškozenému, aby v trestním řízení uplatnil svůj nárok na náhradu škody způsobené trestným činem (nerozhodlo se tudíž podle §206 odst. 3 nebo 4 tr. ř., resp. podle jejich analogie), ale nedošlo-li k zániku účinků prohlášení konkursu, pak poškozený, jehož nárok na náhradu škody měl být uspokojen z majetku obžalovaného patřícího do konkurzní podstaty, musel být podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s tímto nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních (viz rozhodnutí publikované pod č. 20/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená úprava vyplývající ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, platila až do 31. 12. 2007 a uplatní se na konkurzní a vyrovnací řízení zahájená do tohoto data (§432 odst. 1 zák. Č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon), a to nyní případně i ve vztahu k nároku na odčinění nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, má-li být takový nárok uspokojen z majetku v konkurzní podstatě.
Jak uvedl již odvolací soud, dnem 1. 1. 2008 však nabyl účinnosti nový zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon), který již neobsahuje žádná omezení ve vztahu k adheznímu řízení. To vyplývá jak z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení (§109 insolvenčního zákona), tak z účinků rozhodnutí soudu o úpadku (§140 insolvenčního zákona) nebo z účinků prohlášení konkursu (§245 a násl. insolvenčního zákona). Tak např. podle §263 odst. 1 insolvenčního zákona se prohlášením konkursu sice přerušují některá soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník, ale podle §266 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona se prohlášením konkursu nepřerušuje mimo jiné ani trestní řízení, aniž by zde bylo jakékoli omezení pro možnost rozhodnout v adhezním řízení [jak tomu bylo v ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání – viz výše].
Proto je-li obviněný dlužníkem, na jehož majetek byl prohlášen konkurs podle zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, pak insolvenční řízení již není překážkou rozhodnutí podle §228 tr. ř. a obviněnému lze uložit povinnost, aby nahradil poškozenému škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, resp. aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem, třebaže se tato povinnost týká majetkové podstaty dlužníka nebo má z ní být uspokojena, a dokonce lze nařídit i exekuci k uspokojení takové pohledávky poškozeného, ale provedení této exekuce je omezeno ustanoveními §267 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (viz str. 2853 Komentáře autorů Šámal a kol., Trestní řád II, 7. vydání, nakladatelství C. H. Beck).
Obviněný při formulaci své dovolací námitky aplikoval výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, na svůj trestní případ, ačkoli je zřejmé, že insolvenční řízení týkající se jeho osoby bylo zahájeno dne 1. 11. 2011 a zjevně tedy za účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, který takový výklad nepřipouští. Naopak z komentáře k zákonu č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, k ustanovení §266 odst. 1 písm. a) vyplývá, že do úpadkového řízení poměrně často zasahuje současně probíhající trestní řízení. S ohledem na skutečnost, že prohlášením konkurzu se samo trestní řízení nepřerušuje, a zákon neobsahuje žádné další omezení, které by tomu bránilo v adhezním řízení jako součásti trestního řízení, je možno o nároku na náhradu škody rozhodnout v rámci trestního řízení. Proto je nerozhodné, že poškozený nebyl účastníkem insolvenčního řízení, resp. že v tomto řízení pohledávku neuplatnil přihláškou.
Nejvyšší soud neshledal vady, které by naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného Ing. F. K. proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš