ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.688.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 688/2013-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2013 o dovolání, které podal obviněný N. V. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 11 To 23/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 2 T 4/2012, byli obvinění N. D., N. V. M. a T. N. C. odsouzeni pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 1 výroku o vině) a obviněný N. V. M. byl odsouzen ještě pro další zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině). Za oba zločiny byl obviněnému N. V. M. uložen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §101 odst. l písm. c) tr. zákoníku bylo u tohoto obviněného vysloveno také zabrání věci postihující tablety léčiva Sudafed o hmotnosti 9 683,1 g a rostlinný materiál - marihuanu o hmotnosti 10 068,93 g.
Jako zločin kvalifikovaný podle §283 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku byl v bodě 1 výroku o vině posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni spočíval v podstatě v tom, že aniž by disponovali povolením k zacházení s omamnými a psychotropními látkami, obvinění N. V. M. a N. D. se na přelomu roku 2010 a 2011 dohodli, že obviněný N. V. M. opatří marihuanu, kterou obviněný N. D. slíbil dodat odběrateli ve Spolkové republice Německo, dne 2. 1. 2011 proběhl mezi oběma obviněnými telefonický kontakt, z něhož vyplynul konkrétní požadavek na množství a dobu obstarání marihuany, na základě toho obviněný N. V. M. požádal o obstarání marihuany obviněného T. N. Ch., který mu toto přislíbil, oba společně dne 3. 1. 2011 odjeli do P., kde obviněný T. N. Ch. opatřil marihuanu od nezjištěného dodavatele, předal ji obviněnému N. V. M., společně ji odvezli do Ch., obviněný N. V. M. si telefonicky dohodl schůzku s obviněným N. D. v bytě na adrese Ch., kam se obviněný N. D. dostavil dne 3. 1. 2011 po 21,00 hod., krátce po něm se dostavil také odběratel marihuany M. B., který ji po převzetí předal řidiči vozidla zn. BMW 5 O. Ӧ., jehož úkolem bylo přepravit marihuanu přes hranice do Spolkové republiky Německo, sám M. B. nasedl do vozidla zn. VW Passat, obě vozidla odjela z území České republiky a dne 4. 1. 2011 v 02,20 hod. byl O. Ӧ. na území Spolkové republiky Německo zadržen i se zásilkou 3 981,5 g rostlinného materiálu - marihuany obsahující 542,9 g účinné látky D-9 tetrahydrokanabinolu.
Jako zločin kvalifikovaný podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku byl v bodě 2 výroku o vině posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni spočíval v podstatě v tom, že obviněný N. V. M. dne 23. 3. 2011 v době nejméně od dopoledních hodin do 21,30 hod. ve svém tehdejším bydlišti v Ch.,v bytě bez povolení k zacházení s omamnými a psychotropními látkami pro jinou osobu přechovával nejméně 2 363,1 g prekursoru pseudoefedrinu, který byl obsažen v tabletách léčiva Sudafed o celkové hmotnosti 9 688,7 g, dále 10 072,8 g rostlinného materiálu - marihuany s obsahem 1 238,95 g účinné látky D-9 tetrahydrokanabinolu a ještě další 3,29 g rostlinného materiálu - marihuany.
Odvolání, které podal obviněný N. V. M. proti všem jeho se týkajícím výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 11 To 23/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný N. V. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že trestný čin uvedený v bodě 1 výroku o vině nespáchal jako člen organizované skupiny podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a vyjádřil názor, že šlo jen o nahodilou součinnost osob jednajících ve spolupachatelství. Mimo meze dovolacího důvodu uplatnil námitky, jimiž se snažil zpochybnit skutková zjištění Krajského soudu v Plzni ohledně své účasti na skutku uvedeném v bodě 1 výroku o vině a ohledně toho, že byl osobou totožnou s pachatelem skutku uvedeného v bodě 2 výroku o vině. Obviněný N. V. M. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, aby ohledně něho zrušil také rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby sám ve věci rozhodl nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se míní jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. odpovídají pouze námitky, které obviněný uplatnil proti právnímu posouzení skutku uvedeného v bodě 1 výroku o vině, pokud byl kvalifikován podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se posoudí čin uvedený v §283 odst. l tr. zákoníku, jestliže ho pachatel spáchal jako člen organizované skupiny. Námitky obviněného proti této právní kvalifikaci jsou evidentně bez opodstatnění.
„Organizovanou skupinou“ se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje nejen pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, ale i míru jeho společenské škodlivosti. Pro vznik „organizované skupiny“ se nevyžaduje žádný formální akt jejího ustavení. Členství v „organizované skupině“ je faktický stav, jehož podmínkou není žádný formální akt vstupu či přijetí. Pachatel se stane členem „organizované skupiny“ i tím, že se do ní fakticky zapojí a podílí se na její činnosti. Na rozdíl od „organizované zločinecké skupiny“ (§129 tr. zákoníku) jde o sdružení, které nemusí mít trvalejší charakter, nemusí být zaměřeno na soustavné páchání trestné činnosti, může vzniknout i za účelem spáchání ojedinělého trestného činu a nemusí mít vzájemné vztahy členů uspořádány do nějaké pevné organizační struktury.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, nemůže být žádných pochybností o tom, že obviněný spáchal čin jako člen organizované skupiny ve smyslu §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podstatou posuzovaného případu bylo opatření a dodávka drogy ve značném rozsahu pro zahraničního odběratele. Celá akce měla přípravné stadium, které spočívalo v přijetí poptávky ze zahraničí, kterou obviněnému N. V. M. prezentoval obviněný N. D., s nímž se obviněný N. V. M. dohodl na tom, že drogu opatří. Na to navazovalo konkrétní ujednání o množství drogy a době jejího obstarání. Pak následovalo stadium samotného opatření drogy, k němuž obviněný N. V. M. přikročil prostřednictvím obviněného T. N. Ch., který drogu získal od nezjištěného dodavatele v P., přičemž oba obvinění společně drogu převezli z P. do Ch. Poté se obvinění N. V. M. a N. D. dohodli na schůzce v bytě, kde se zdržoval obviněný N. V. M. Akce byla završena tím, že do bytu se dostavil také zahraniční odběratel, jemuž byla droga předána a který zařídil její transport přes státní hranice. Z povahy a způsobu provedení činu je jasné, že byl záležitostí více osob, jejichž součinnost nebyla náhodná, jak namítal obviněný N. V. M. v dovolání, ale naopak se vyznačovala promyšleností, plánovitostí, koordinovaností a rozdělením dílčích úloh mezi jednající osoby tak, aby každý z podniknutých aktů každé z jednajících osob logicky navazoval na předcházející a aby směřoval k vytčenému cíli. Součinnost jednajících osob tím pádem nespočívala v pouhém společném jednání ve smyslu znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ale nabyla kvalitativně vyššího stupně, který se demonstroval v naplnění typických znaků organizované skupiny. Pokud se Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení ztotožnil s tím, že skutek uvedený v bodě 1 výroku o vině byl posouzen také podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, není toto usnesení rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Podané dovolání je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je nutné, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces, a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce totožnosti osoby obviněného N. V. M. jako jednoho ze spolupachatelů skutku uvedeného v bodě 1 výroku o vině a jako pachatele skutku uvedeného v bodě 2 výroku o vině.
Skutková zjištění uvedená v bodě 1 výroku o vině jsou co do spolupachatelství obviněného N. V. M. založena na stěžejním důkazu, jímž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§88 tr. ř.). Obviněný se snažil zpochybnit tento důkaz námitkami týkajícími se autenticity odposlechnutých telefonních hovorů z hlediska otázky, zda skutečně byl účastníkem těchto hovorů. Na těchto námitkách byla založena obhajoba obviněného již v původním řízení. Krajský soud v Plzni se touto obhajobou pečlivě zabýval, a pokud ji považoval za nevěrohodnou, měl pro to přijatelné důvody spočívající v tom, že obviněný byl uživatelem předmětných mobilních telefonů, že se identifikoval v některých hovorech a že jeho identifikace vyplývala z celkového kontextu hovorů. Skutková zjištění uvedená v bodě 2 výroku o vině jsou ohledně pachatelství obviněného N. V. M. založena na tom, že věci, jejichž přechováváním obviněný spáchal posuzovaný skutek, byly nalezeny v bytě, který jinak v rozhodnou dobu obýval, a že z výpovědi svědkyně P. T. B. T. vyplývají konkrétní okolnosti svědčící o tom, že s věcmi disponoval právě obviněný (slib odstranit věci z bytu jejich předáním známým poté, co si svědkyně obviněnému stěžovala na zápach v bytě). K tomu přistupuje také zjištění, že v době zásahu policie, při kterém byly věci nalezeny, se svědkyně snažila prostřednictvím mobilního telefonu vyrozumět obviněného o přítomnosti policistů v bytě, varovat ho a nabádat, aby se do bytu nevracel. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru, že osobou, která věci přechovávala, byl právě obviněný.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a v tomto rámci přijatelně zdůvodnily i to, že rozsah provedeného dokazování je dostatečný a není třeba ho doplňovat podle návrhů obviněného. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje s tím, jak soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného N. V. M. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec