ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.92.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 92/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 2. 2013 o dovolání obviněného J. Č. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 50 To 200/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 165/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 1 T 165/2011, byl obviněný J. Č. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst.1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců s tím, že podle §81 odst. l tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. l tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na dva a půl roku, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil a možností nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. pak bylo rozhodnuto o náhradě škody v rámci adhezního řízení.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Rokycanech v podstatě v tom, že obviněný v úmyslu obohatit se tak, že si půjčí peníze a tyto již nevrátí, dne 18. 6. 2010 ve V., okr. R., pod smyšlenkou krátkodobé půjčky na deset dnů na zaplacení poplatků, které měly souviset se smyšleným převodem větší peněžní částky ze zahraničí, vylákal na poškozených Ing. J. F. a M. F. částku 55 000 Kč, kterou jim nevrátil.
Odvolání obviněného, které za něho v řízení proti uprchlému podala obhájkyně proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 50 To 200/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí odvolání napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek není přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že se jen ocitl v prodlení s vrácením půjčených prostředků. Zdůraznil, že v okamžiku předání částky 55 000 Kč nebyl sjednán účel půjčky a nebylo ani určeno, že uvedená částka bude vrácena z prostředků pocházejících z ciziny. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, způsobí-1i uvedeným činem větší škodu. Podle §138 odst. l tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
Skutkem, tak jak ho zjistil Okresní soud v Rokycanech a jak z něho v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Plzni, byly zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku evidentně naplněny.
Posuzované jednání očividně překročilo rámec soukromoprávního vztahu, o který by šlo za situace, že by obviněný pouze byl v prodlení se splněním závazku ze smlouvy o půjčce. Jednání obviněného nabylo povahy kriminálního činu tím, že před poškozenými předstíral, že jim hodlá peníze vrátit, a tím dosáhl toho, že mu je poskytli. Závěr soudů, že půjčka byla ze strany obviněného jen smyšlenou záminkou k vylákání peněz na poškozených, logicky vyplývá z širšího okruhu objektivně zjištěných okolností. Nepravdivý byl již důvod, který obviněný uváděl poškozeným ohledně toho, na co potřebuje peníze. Na to navazovalo nepravdivé tvrzení, jímž obviněný prezentoval poškozeným zdroj, z něhož bude mít prostředky na vrácení peněz. Navíc tu byla velmi krátká lhůta, v níž obviněný sliboval poškozeným vrácení peněz, neboť tím posiloval jejich důvěru, že v bezprostředně dohledné době nabude prostředků, z kterých jim vrátí poskytnuté peníze, ačkoli to bylo zcela nereálné. Obviněný peníze poškozeným nevrátil nejen ve slíbené lhůtě, ale ani později, a když se dožadovali vrácení peněz, přestal s nimi komunikovat, vyhýbal se jim a na jejich výzvy nereagoval. Pokud soudy ze souhrnu těchto okolností vyvodily podvodný úmysl na straně obviněného, není na tom nic nelogického a naopak jde o typické projevy, jimiž se takový úmysl navenek demonstruje.
Na správnosti závěru soudů, že šlo o přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nic nemění namítaná okolnost, že součástí smluvního ujednání mezi obviněným a poškozenými nebyl účel, na který má obviněný poskytnuté peníze použít, ani zdroj, z kterého je má vrátit. V tom ostatně podstata přečinu nespočívá. Podstatou přečinu bylo jednání, jímž obviněný předstíral, že požadované peníze vrátí, a tím dosáhl toho, že poškození mu peníze poskytli, ačkoli ve skutečnosti měl od počátku úmysl peníze nevrátit. Poškození ve svých svědeckých výpovědích jednoznačně, bez podstatnějších odlišností a naprosto logicky vysvětlili, že s poskytnutím peněz poškozenému souhlasili jen proto, že v souladu s jeho slibem věřili v brzké vrácení a že obviněnému se podařilo přesvědčit je o naléhavosti situace, v níž je o peníze žádal.
Výrok o vině obviněného je v souladu se zákonem a napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec