ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.986.2013.3
7 Tdo 986/2013-I.-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. října 2013 v neveřejném zasedání, k dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 195/2013, podaném ve prospěch obviněného Z. L. , v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 32/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 195/2013, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 32 T 32/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 32 T 32/2013, byl obviněný Z. L. uznán vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na pět let.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že
1. dne 5. 2. 2013 před 20.30 hod. řídil po pozemních komunikacích z D. do Ú. n. L., když v další jízdě mu bylo zabráněno policejní hlídkou v S. ul. v Ú. n. L., osobní automobil zn. Škoda Felicia, r. z. .......;
2. dne 3. 3. 2013 před 13.10 hod. řídil po pozemních komunikacích v Ú. n. L. z městské čtvrti M. do městské čtvrti K., když v další jízdě mu bylo zabráněno policejní hlídkou v ul. Č. m., osobní automobil zn. Škoda Superb, r. z. .......;
3. dne 11. 3. 2013 před 15.40 hod. řídil po pozemních komunikacích v Ú. n. L. z městské čtvrti M. do městské čtvrti K., když v další jízdě mu bylo zabráněno policejní hlídkou v ul. N. S., osobní automobil zn. Škoda Felicia, r. z. ......,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2011 č. j. 3 T 14/2010-285, který nabyl právní moci dnem 22. 8. 2011, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců, v důsledku čehož dnem nabytí právní moci tohoto rozsudku podle §94a odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., v platném znění, pozbyl svých dosavadních řidičských oprávnění, včetně řidičského oprávnění pro skupinu B, potřebného pro řízení uvedených automobilů, přičemž o vrácení řidičských oprávnění dosud nepožádal.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které před zahájením veřejného zasedání zúžil toliko proti výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků (v souladu s ustanovením §254 odst. 2 tr. ř.) a rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 195/2013, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ve způsobu výkonu uloženého trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal ve prospěch obviněného nejvyšší státní zástupce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že odvolací soud pochybil pokud nevyhověl odvolání obviněného, který se domáhal posouzení skutku pouze jako tří přestupků v dopravě. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně nepochybil, když jednání obviněného právně kvalifikoval jako výše uvedený přečin, neboť obviněný prokazatelně mařil výkon úředního rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, pro kterou pozbyl příslušné oprávnění podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“). Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 4 Tz 56/2012, kterým se soudy činné v uvedené věci nepochybně řídily a podle něhož řidič, který trest či sankci spočívající v zákazu řízení motorových vozidel již vykonal, ale zároveň ještě neprokázal zákonem stanovenou odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění ve smyslu §123d odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., a přesto motorové vozidlo řídí, již sice nenaplňuje zmíněným jednáním zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí spočívající v tom, že vykonává činnost, která mu byla rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci zakázána, ale ode dne 1. 12. 2011, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákoníku č. 330/2011 Sb., naplňuje znaky tohoto přečinu spočívající ve výkonu činnosti, pro kterou pozbyl oprávnění podle jiného právního předpisu, z čehož plyne, že i takový řidič se dopustí předmětného přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to kdykoliv v budoucnu (stejný názor byl vysloven také v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 7 Tdo 625/2013).
Tento právní názor, však není podle nejvyššího státního zástupce v justiční praxi přijímán jednoznačně. Odrazem pochybností o správnosti výše naznačené interpretace právního postavení řidiče, u něhož uplynula roční lhůta po vyčerpání 12 bodů a oznámení této skutečnosti, respektive od doručení rozhodnutí o námitkách proti takovému oznámení, je mj. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 598/2013, jímž byla obdobná trestní věc podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupena k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Tento postup byl podložen detailním právním rozborem ustanovení §123c zákona č. 361/2000 Sb. Nejvyšší státní zástupce citoval z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že dovolací soud připomněl, že podle odst. 7 citovaného ustanovení „ … dosáhne-li řidič, který je držitelem řidičského průkazu členského státu, řidičského průkazu vydaného cizím státem, mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, celkového počtu 12 bodů, pozbývá právo k řízení motorového vozidla na území České republiky po dobu jednoho roku. Tato lhůta jednoho roku počíná běžet ode dne uložení pokuty v blokovém řízení nebo nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu, spáchaném jednáním zařazeným do bodového hodnocení, na jehož základě řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů (§123c odst. 8 zák. č. 361/2000 Sb.).
Z dikce těchto ustanovení není pochyb o tom, že sankce spočívající v pozbytí práva k řízení motorového vozidla skončí uplynutím uvedené zákonem stanovené jednoleté doby. Z logiky tohoto závěru plyne, že tím, že uvedená sankce, která byla uložena na základě rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, vypršela, končí povinnosti, které vyplývaly z rozhodnutí, jež byl obviněný povinen respektovat. Povinnost plnit podmínky stanovené v rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, k jehož ochraně ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku směřuje, lze jen v tom rozsahu, v jakém byly obviněnému v tomto rozhodnutí vysloveny. V předmětném… oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení… bylo kromě informace o dovršení 12 bodů obviněnému sděleno s odkazem na ustanovení §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., že pozbývá řidičského oprávnění a za jakých podmínek.
Uváží-li se samotný obsah předmětného rozhodnutí, z něhož plynuly povinnosti obviněného, je zřejmé, že obviněný byl zavázán toto rozhodnutí respektovat přesně ve smyslu a v rámci toho, jak jsou obecně povinnosti stanovící zákaz řízení motorových vozidel vymezeny v ustanovení §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. Na základě těchto úvah je tedy zřejmé, že povinnost plnit podmínky z takového rozhodnutí končí vypršením doby jednoho roku stanovené §123c odst. 3, 7 zák. č. 361/2000 Sb. Z tohoto důvodu po uplynutí uvedené lhůty již nemůže obviněný, který řídí motorové vozidlo, naplnit skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ani v případě, že mu řidičské oprávnění pro nedodržení postupu podle §123d zák. č. 361/2000 Sb. nebylo vráceno…
Na základě těchto skutečností senát Nejvyššího soudu 8 Tdo dospěl k závěru, že skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může naplnit jen takový řidič, který podle §123c odst. 3, 7 zák. č. 361/2000 Sb. pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci a řídil motorové vozidlo v době jednoleté lhůty určené podle §123c odst. 7, 8 zák. č. 361/2000 Sb. mezi právní mocí a posledním dnem stanovené doby jednoho roku, po kterou nesměl řídit motorové vozidlo v důsledku pozbytí řidičského oprávnění z důvodu dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče… Poté, co uvedená lhůta skončila, obviněný, který nezažádal o navrácení řidičského oprávnění, neporušil zákaz ve smyslu §123c odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., neboť ten vypršel uplynutím uvedené jednoleté zákonné lhůty, a tedy nenaplnil znaky přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V takovém jeho jednání, které není v souladu se zákonem, je možné shledávat přestupek podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., protože řídil motorové vozidlo a v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) cit. zák. není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle §81 cit. zák.“
Citované stanovisko senátu Nejvyššího soudu 8 Tdo podle nejvyššího státního zástupce koresponduje racionální úvaze, že řidič, který po uplynutí zákonné lhůty nepožádá o navrácení řidičského oprávnění, se z praktického hlediska ocitá ve stejné situaci jako osoba, která řidičské oprávnění nikdy nevlastnila. Jestliže by řidič, který rezignoval na obnovení oprávnění k řízení vozidel, měl být v principiálně horším právním postavení než občan, který řidičem nikdy nebyl, zakládalo by to stav právní nejistoty a očividné, bezdůvodné nerovnosti mezi občany. Žádná právní norma přitom nestanoví, kdy by po uplynutí zákonné roční lhůty ve smyslu §123c odst. 7, 8 zákona č. 361/2000 Sb. měla skončit doba, během níž – podle dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 56/2012 či 7 Tdo 625/2013 – by mohl být občan postižen za řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění jako za přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z tohoto pohledu tedy není zcela nemístná úvaha, že občan, který po uplynutí roční lhůty podle §123c odst. 7, 8 zákona č. 361/2000 Sb. nepožádá o navrácení řidičského oprávnění, by byl via facti postaven do stejného právního režimu, jako by měl vysloven časově nijak nelimitovaný zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, protože může být za řízení vozidla postižen zcela shodně, jako kdyby porušil vyslovený trest zákazu činnosti.
Na základě shora uvedeného je nejvyšší státní zástupce přesvědčen, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci obviněného Z. L. rozhodl v rozporu s právem, pokud nevyhověl odvolání obviněného rovněž v části, v níž byl napadán výrok o vině, a vyhověl mu pouze v části brojící proti výroku o trestu. Rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je podáno toto dovolání a dále aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem a přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je důvodné.
S ohledem na obsah dovolání opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 598/2013, jímž byla obdobná trestní věc postoupena velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí, Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 986/2013, výkon rozhodnutí rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 32 T 32/2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 195/2013, přerušil až do rozhodnutí o dovolání.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka právního posouzení, zda jednání obviněného, který ve třech případech specifikovaných ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu dne 5. 2. 2013, dne 3. 3. 2013 a dne 11. 3. 2013, řídil motorové vozidlo ačkoliv věděl, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2011 č. j. 3 T 14/2010-285, který nabyl právní moci dnem 22. 8. 2011 , uložen mimo jiné trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců , v důsledku čehož dnem nabytí právní moci tohoto rozsudku podle §94a odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., v platném znění, pozbyl svých dosavadních řidičských oprávnění, včetně řidičského oprávnění pro skupinu B, potřebného pro řízení uvedených automobilů, přičemž o vrácení řidičských oprávnění dosud nepožádal, naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném v době, kdy byl čin spáchán, tj. po novele trestního zákoníku zákonem č. 330/2011 Sb., účinné od 1. 12. 2011) se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.
Velký senát Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 15 Tdo 876/2013, v obdobné trestní věci (na níž ve svém dovolání odkazuje i nejvyšší státní zástupce) podrobně analyzoval ustanovení §123c zákona č. 361/2000 Sb. týkající se pozbytí řidičského oprávnění jako právního důsledku dosažení počtu 12 bodů hodnocení porušení povinností stanovených zákonem a podmínky pro vrácení řidičského oprávnění vymezené v §123d. Dospěl k názoru, že ustanovení §123c zákona č. 361/2000 Sb. má sankční povahu spočívající v jeden rok trvajícím nezvratném a ničím neovlivnitelném zákazu řídit motorové vozidlo, přičemž právě po uplynutí jednoho roku lze tento důsledek odstranit na základě postupu upraveného v ustanovení §123d citovaného zákona. Uplynutím doby jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle §123c odst. 3, stanovené v §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., se řidič, který pozbyl řidičské oprávnění podle §123c odst. 3 tohoto zákona, nalézá ve stejném postavení jako řidič, který vykonal trest či sankci (dále jen „sankce“) zákazu řízení motorového vozidla, která mu byla uložena rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné moci. Jestliže řidič vykonal tuto sankci a pak přesto řídil motorové vozidlo, aniž prokázal zákonem stanovenou odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění, které pozbyl v důsledku uložené sankce (§94a, §102 zákona č. 361/2000 Sb.), není možné dospět k závěru, že mařil výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána. Nelze však ani konstatovat, že mařil výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, pro kterou pozbyl oprávnění podle jiného právního předpisu, jelikož povinnost plnit podmínky stanovené v rozhodnutí soudu či jiného orgánu veřejné moci, k jehož ochraně ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku směřuje, lze jen v rozsahu, v jakém byly obviněnému tímto rozhodnutím vysloveny. Po výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel, jež byla uložena rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, nepředstavuje řízení motorového vozidla v době, kdy pozbytí řidičského oprávnění jako důsledek takto uložené sankce stále trvá, výkon činnosti, kterou by mařil nebo podstatně ztěžoval výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci.
Velký senát Nejvyššího soudu dále konstatoval, že na základě uvedených úvah je tedy zřejmé, že po skončení lhůty jednoho roku označené v §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. již nemůže obviněný, který řídí motorové vozidlo, ač jako řidič pozbyl řidičské oprávnění podle §123c odst. 3 tohoto zákona, naplnit skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ani za situace, že mu řidičské oprávnění pro nedodržení postupu podle §123d zákona č. 361/2000 Sb. nebylo vráceno. I v tomto případě totiž platí, že „zákaz řídit motorové vozidlo“ a povinnost obviněného jej respektovat, plynoucí z rozhodnutí orgánu veřejné moci, skončily – ve smyslu relevantním z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku – právě uplynutím této lhůty.
Právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 4 Tz 56/2012, či ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 7 Tdo 625/2013, tak podle velkého senátu Nejvyššího soudu nelze akceptovat.
Velký senát Nejvyššího soudu tedy zastává názor, že skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může naplnit jen obviněný, který jako řidič podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci a řídí motorové vozidlo v době jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle tohoto zákonného ustanovení. Pokud obviněný řídí motorové vozidlo po uplynutí této lhůty, byť nepožádal o navrácení řidičského oprávnění, nespáchá přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V takovém jednání, které však není v souladu se zákonem, je možné spatřovat přestupek podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., protože řídí motorové vozidlo a v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) citovaného zákona není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle §81 označeného zákona.
Stejným způsobem je třeba podle velkého senátu nahlížet na řidiče, jemuž byl uložen trest nebo sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu nejméně jednoho roku, uložený trest nebo sankci vykonal, ale dosud neprokázal zákonem stanovenou odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění a řídil motorové vozidlo. Ani jeho jednání nevykazuje zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale mohlo by být příslušným orgánem posouzeno jako výše označený přestupek.
Aplikují-li se zásady, které Nejvyšší soud v předchozích částech tohoto usnesení uvedl, na posuzovaný případ, je zřejmé, že jednání obviněného Z. L. nenaplňuje ve všech v rozsudku soudu I. stupně uvedených případech znaky skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dovoláním napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na základě námitek nejvyššího státního zástupce uplatněných v dovolání, které shledal Nejvyšší soud důvodnými právě s ohledem na citované usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu v obdobné trestní věci, Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem tak i předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud I. stupně se bude především zabývat tím, kterým svým jednáním obviněný mohl za okolností uvedených ve skutkové větě naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš