ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1035.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1035/2013-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 k dovolání obviněného D. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 To 3/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 6/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. N. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 19. 10. 2012, č. j. 48 T 6/2010-1001, uznal obviněného D. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„1) v přesně nezjištěném období, nejpozději však od 24. 6. 2008 až do 6. 12. 2009, na různých místech, zejména v zahradní chatce rodičů v H., v bytě A. K. v H., na ul. D., i ve svém bytě v H., na ul. D., opakovaně, v blíže neupřesněném počtu případů, využil nízkého věku dcery své družky poškozené nezletilé, a její neznalosti a nevědomosti v oblasti sexuality, která tak nemohla rozpoznat nebezpečnost jednání obžalovaného D. N. vůči své osobě, zneužíval jejího strachu násobeného probíhajícími fyzickými a verbálními útoky vůči své družce poškozené M. K. i vůči poškozené nezletilé, kdy ve snaze uspokojit své sexuální potřeby s poškozenou nezletilou a proti její vůli, užitím svého autoritativního postavení, fyzické převahy, uskutečňoval na poškozené nezletilé různé sexuální aktivity, zejména anální pohlavní styk, masturbaci obnažených rodidel, přikládání svého penisu k rodidlům nezletilé, a dále ji přiměl i k felaci a sání svého pohlavního údu, po kterém ejakuloval na různé části jejího obnaženého těla a při tomto jednání si případně pořizoval i obrazové záznamy, ze kterých je patrný zjevný nesouhlas, odpor i pláč nezletilé, přičemž v důsledku takovéhoto opakovaného a dlouhotrvajícího jednání obžalovaného došlo u jmenované k rozvoji posttraumatické stresové poruchy vycházející z takto získaných psychotraumatických sexuálních zážitků, byť v důsledku následných nezbytných vyšetřovacích úkonů, kterým musela být poškozená nezletilá podrobena, a současně tímto svých jednáním v průběhu celého období vystavil nezletilou, vědom si jejího nízkého věku, jakož i negativního dopadu předčasně nabývaných sexuálních zkušeností, nebezpečí ohrožení jejího dalšího harmonického vývoje zejména v oblasti sociosexuální adaptace, vzhledem k charakteru svého jednání i dosud nevyzrálé a nedospělé osobnosti poškozené,
2) dne 6. 12. 2009 v přesně nezjištěné době od 18:45 hod. ve společně obývaném bytě v 7. poschodí na ul. D. v H., když poškozená M. K., obžalovanému vyčetla předchozí sexuálně motivované jeho jednání vůči své dceři nezletilé, z téhož dne, a sdělila mu svůj úmysl věc ohlásit policii, reagoval obžalovaný s úmyslem jí v tom zabránit tak, že nejprve pronesl vůči ní i její nezletilé dceři pohrůžky zabitím a následně ji začal škrtit chvatem "kravatou" tak silně, až nemohla dýchat, a když se poškozená snažila i s nezletilou dcerou byt opustit, obžalovaný ji chytil za vlasy, tahal ji po pokoji, přičemž nedbal ani pláče a proseb nezletilé, ať maminku nechá“ .
Takto zjištěná jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jednak jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jednak jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., a v bodě 2) jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Za tyto trestné činy mu podle §241 odst. 3 za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Poškozenou, zastoupenou zmocněncem JUDr. Edvardem Petříkem, odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali krajský státní zástupce a obviněný odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 To 3/2013, tak, že z jejich podnětu napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o vině v bodě 1), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného v bodě 1) uznal vinným, že
„v přesně nezjištěném období, nejpozději však od 24. 6. 2008 až do 6. 12. 2009, na různých místech, zejména v zahradní chatce rodičů v H., v bytě A. K. v H., na ul. D., i ve svém bytě v H., na ul. D., opakovaně, v blíže neupřesněném počtu případů, využil nízkého věku dcery své družky poškozené nezletilé, a její neznalosti a nevědomosti v oblasti sexuality, která tak nemohla rozpoznat nebezpečnost jednání obžalovaného D. N. vůči své osobě, zneužíval jejího strachu násobeného probíhajícími fyzickými a verbálními útoky vůči své družce poškozené M. K. i vůči poškozené nezletilé, kdy ve snaze uspokojit své sexuální potřeby s poškozenou nezletilou a proti její vůli, užitím svého autoritativního postavení, fyzické převahy, jakož i při použití bezprostředního fyzického násilí, spočívajícího v přidržování ruky nezletilé na svém ztopořeném pohlavním údu a dále přidržování její hlavy u svého ztopořeného pohlavního údu tak, aby se tento nacházel v jejich ústech, uskutečňoval na poškozené nezletilé různé sexuální aktivity, zejména anální pohlavní styk, masturbaci obnažených rodidel, přikládání svého penisu k rodidlům nezletilé, a dále ji přiměl k felaci a sání svého pohlavního údu, po kterém ejakuloval na různé části jejího obnaženého těla a při tomto jednání si případně pořizoval i obrazové záznamy, ze kterých je patrný zjevný nesouhlas, odpor i pláč nezletilé, přičemž v důsledku takovéhoto opakovaného a dlouhotrvajícího jednání obžalovaného došlo u jmenované k rozvoji posttraumatické stresové poruchy vycházející z takto získaných psychotraumatických sexuálních zážitků, byť v důsledku následných nezbytných vyšetřovacích úkonů, kterým musela být poškozená nezletilá podrobena, a současně tímto svým jednáním v průběhu celého období vystavil nezletilou, vědom si jejího nízkého věku, jakož i negativního dopadu předčasně nabývaných sexuálních zkušeností, nebezpečí ohrožení jejího dalšího harmonického vývoje zejména v oblasti sociosexuální adaptace, vzhledem k charakteru svého jednání i dosud nevyzrálé a nedospělé osobnosti poškozené“.
Takto popsané jednání obviněného (tučně zdůrazněnou pasáží byla skutková zjištění soudu prvního stupně doplněna, resp. upřesněna) odvolací soud právně posoudil ve shodě se soudem první instance jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., a za tyto trestné činy a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., ohledně něhož zůstal odvoláním napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) nezměněn, mu podle §241 odst. 3 za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Poškozenou, zastoupenou zmocněncem JUDr. Edvardem Petříkem, odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně odvolací soud vyslovil, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Pro úplnost je vhodné dodat, že původní (rovněž odsuzující) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 48 T 6/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 To 5/2011, byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen a Krajskému soudu v Ostravě bylo podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Petrů proti v pořadí již druhému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a zaměřil je proti skutku, který se týká nezletilé poškozené (dále jen „nezletilá poškozená“). V prvé řadě namítl, že v rozhodnutích soudů nižších stupňů stále postrádá prokázání toho, že vůči nezletilé poškozené užil násilí. Tato skutečnost nebyla v průběhu celého trestního řízení prokázána a nebyly provedeny dostatečné důkazy. Proto je přesvědčen, že také „nová“ rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel dále vyjádřil přesvědčení, že z provedeného dokazování v žádném případě nevyplynulo, že by použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit nezletilou poškozenou k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku, byl pro ni pouze autoritou a nezletilá poškozená jej poslouchala a věřila mu. K naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty však nedošlo.
Obviněný rovněž zpochybnil, že by došlo ke splnění podmínek ve smyslu §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., tedy že by byla nezletilé poškozené způsobena těžká újma na zdraví. Oba soudy nižších stupňů totiž nevyužily možnosti důkladně doplnit dokazování provedením nových znaleckých posudků ohledně jejího zdravotního stavu. Přitom posttraumatická stresová porucha se vyvíjí až se značným odstupem po události, takže v době prvního znaleckého zkoumání ještě nebyla rozvinutá. Odvolací soud se navíc nevypořádal s námitkou Nejvyššího soudu, že újma na zdraví poškozené mohla být způsobena sekundární viktimizací, a své závěry v tomto směru nijak neodůvodnil.
Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v dané části a aby sám ve věci rozhodl tak, že „bude za skutek pod bodem 1 rozsudku shledán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 trestního zákona a uloží mu za něj přiměřený trest“, případně aby po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve obšírně zrekapitulovala závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011, které měly soudy nižších stupňů vést k upřesnění skutkových zjištění, k upřesnění popisu samotného jednání obviněného a následně i přiléhavé právní kvalifikace.
Státní zástupkyně poté uvedla, že podle skutkových zjištění obou soudů nižších instancí obviněný vůči nezletilé poškozené využil svého autoritativního postavení v rodině, fyzické převahy a dokonce použil bezprostředního fyzického násilí, které spočívalo v přidržování ruky nezletilé poškozené na jeho pohlavním údu a dále přidržování její hlavy u jeho pohlavního údu tak, aby mohl na ní uplatňovat různé sexuální praktiky. Nezletilá poškozená přitom vnímala výhružky obviněného velmi reálně a jeho sexuálním aktivitám se podrobovala ze strachu, že jí něco udělá.
Dále státní zástupkyně připomněla, že podle soudní praxe je třeba za násilí považovat použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Soudy tento znak dovodily z toho, že obviněný při felaci držel poškozené hlavu, nebo ji držel za ruku při tření svého pohlavního údu. Z projevů nezletilé poškozené přitom bylo zřejmé, že jednání obviněného je jí nepříjemné a že byla k němu nucena. Obviněný překonával její vážně míněný odpor. Odvolací soud zhodnotil, že intenzita obviněným použité fyzické síly byla úměrná věku a fyzické vyspělosti nezletilé poškozené, jejímu nízkému věku a psychické závislosti na obviněném, s nímž žila ve společné domácnosti a jenž byl druhem její matky, a přihlédl i k tomu, že i celková fyzická převaha obviněného byly faktory, pro které se nezletilá poškozená nemohla popsanému jednání obviněného bránit.
Podle státní zástupkyně odvolací soud označil za pohrůžku bezprostředního násilí konkludentní jednání obviněného, z něhož vyplývalo, že pokud by se nezletilá poškozená nepodrobila nechtěným sexuálním aktivitám z jeho strany, mohl by přistoupit k ještě zřetelnějšímu nátlaku. Měla totiž strach, že pokud se nepodrobí jeho aktivitám, udělá jí ještě něco horšího, jak jí vyhrožoval. Státní zástupkyně se proto domnívala, že odvolací soud v novém rozsudku již dostatečně konkretizoval, v čem spatřuje násilí a pohrůžku bezprostředního násilí, a jeho úvahy vztahující se k naplnění obou těchto znaků popsané na stranách 17 až 19 odůvodnění jeho rozhodnutí považovala za přesvědčivé. Stejně tak měla za to, že také soudní znalkyně jednoznačně vysvětlily, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zjištěným následkem na zdraví nezletilé poškozené, kterým je posttraumatická stresová porucha, byť k jejímu rozvoji došlo až v době následné po znásilnění v souvislosti s realizací procesních úkonů ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Třebaže to dovolatel explicitně neuvedl, z obsahu jeho podání je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolatel sice většinou uplatněných výhrad uvedený dovolací důvod naplnil, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Z hlediska řešené problematiky je vhodné (stejně jako v odůvodnění původního usnesení jen ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí pachatel, který násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, způsobí-li tak těžkou újmu na zdraví a takový čin spáchá na osobě mladší než patnáct let.
Objektem trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje základní skutková podstata zavinění úmyslné [§4 písm. a), b) tr. zák.]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Ve vztahu k těžšímu následku postačí, je-li zahrnut alespoň nedbalostním zaviněním.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Právě ne zcela přesné, úplné a dostatečné vyjádření všech těchto znaků ve skutkové větě původního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vedlo Nejvyšší soud k tomu, že předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. Z popsaných skutkových zjištění totiž okolnost, že obviněný užil vůči poškozené násilí či pohrůžky bezprostředního násilí jednoznačně nevyplývala. Byla v nich obsažena formulace toliko o strachu poškozené nezletilé z možných útoků vůči ní či její matce ze strany obviněného. Tento strach poškozené z obviněného se však měl podle skutkových zjištění soudů odvíjet především od jeho autoritativního postavení v rodině a od předchozích verbálních a fyzických potyček mezi ním a matkou poškozené, nikoli však jako obava z použití fyzické síly či konkrétní pohrůžky v situacích předcházejících inkriminovanému jednání. Z tohoto důvodu tedy bylo minimálně sporné, zda oběma soudy nižších instancí zjištěné jednání obviněného v naznačeném směru vykazovalo potřebný a pro skutkovou podstatou trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. vyžadovaný znak „násilí“, event. „pohrůžky bezprostředního násilí“ (srov. odůvodnění původního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011).
Odvolací soud ve svém v pořadí druhém (dovoláním napadeném) rozsudku doplnil (resp. upřesnil) skutkovou větu tak, jak je shora zvýrazněno tučně, když znak násilí, který v jednání obviněného shledal, vyjádřil slovy „… jakož i při použití bezprostředního fyzického násilí, spočívajícího v přidržování ruky nezletilé na svém ztopořeném pohlavním údu a dále přidržování její hlavy u svého ztopořeného pohlavního údu tak, aby se tento nacházel v jejich ústech,…“.
Za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. ve spojení s obecným ustanovením §89 odst. 6 tr. zák. přitom právní teorie i praxe shodně posuzují použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli.
Pohrůžka bezprostředního násilí potom spočívá v pohrůžce takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. trest.). Tato hrozba může směřovat i k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. K naplnění tohoto znaku se požaduje, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito okamžitě, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 17/1982 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ soudy nižších stupňů tentokrát již postupovaly správně a v souladu se zákonem. Odvolací soud se naplněním znaku „násilí“, event. „pohrůžky bezprostředního násilí“ ze strany obviněného vůči nezletilé poškozené podrobně zabýval na str. 17 až 20 odůvodnění rozsudku a dovodil, že obviněný se na nezletilé poškozené násilí, ale i pohrůžky bezprostředního násilí dopouštěl. Aniž by Nejvyšší soud zevrubně opakoval argumentaci uvedenou již v rozsudku odvolacího soudu, přece jen je třeba zdůraznit, že násilí páchané obviněným na nezletilé poškozené je zjevné i z fotografií, které sám obviněný pořizoval (ty svědčí především o tom, že jeho jednání obviněného bylo pro nezletilou poškozenou nepříjemné a nelibé, je z nich zřejmý její odpor vůči jednání obviněného tím, že odvrací tvář, tváří se odmítavě, někdy dokonce pláče).
Jak oba soudy nižších instancí zjistily, v situacích, kdy se buď matka nezletilé poškozené M. K. nebo svědkyně S. N. chovaly k požadavkům obviněného odmítavě, ten reagoval popuzeně (jak samy uvedly, byl „naštvaný“, „dost sprostý“). Nezletilá poškozená byla takovýmto agresivním projevům obviněného několikrát přítomna, byla rovněž přítomna tomu, že obviněný slovně i fyzicky její matku napadal, přičemž všechny tyto prožité události na ni musely působit minimálně tak, že pokud se vůli a požadavkům obviněného nepodrobí, může očekávat z jeho strany agresivní reakci. V takovém prostředí pak postačovalo, že obviněný poté, co dal nezletilé poškozené najevo, že od ní očekává provádění různých sexuálních praktik, pouze konkludentně naznačil, co by mohlo následovat, pokud by se jeho požadavkům nepodrobila. Kromě zjištěného fyzického násilí na poškozené tedy obviněný na nezletilou poškozenou působil i psychicky, opakovaně jí sděloval, že jeho sexuálně motivované jednání je pro ni „za trest“ a že pokud se o tom bude někde zmiňovat, tak jí udělá ještě „něco horšího“. Nezletilá poškozená, byla-li přítomna takovýmto negativním projevům obviněného zejména vůči své matce a byla-li dokonce sama objektem jeho výhrůžek a zastrašování, si tak byla velice dobře vědoma jeho agresivního chování, což v souhrnu na ni působilo tak, že z obavy z obviněného se jeho požadavkům přizpůsobila. To vše bylo násobeno jejím nízkým věkem a neschopností adekvátní obranné reakce.
Pokud dovolatel namítl, že vůči nezletilé poškozené neužil násilí, neboť ta ho poslouchala a věřila mu proto, že pro ni byl autoritou, pak je zapotřebí uvést, že právě tato okolnost celou situaci obviněnému usnadňovala. Obviněný v rodině vystupoval v podstatě v roli otce, měl intimní vztah s matkou nezletilé poškozené, pro nezletilou poškozenou, která s ním byla denně v kontaktu, byl autoritou, kterou je nezbytné respektovat. O to těžší pak ovšem pro ni muselo být vzdorovat jeho nátlaku. V důsledku toho obviněný nemusel vůči ní používat razantního fyzického násilí, neboť postačovalo, pokud se určitým způsobem zatvářil nebo „nějak to řekl“ a nezletilá poškozená se podrobila tomu, co od ní požadoval.
Ani s dalšími výhradami obviněného směřujícími proti závěru soudů nižších stupňů o způsobení těžké újmy na zdraví nezletilé poškozené (jeho nesouhlas s tím, že si soudy nevyžádaly nové posudky ohledně zdravotního stavu nezletilé, a formulace domněnky, že posttraumatická stresová porucha byla u ní způsobena až sekundární viktimizací) se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Soud prvního stupně v doplněném dokazování znovu vyslechl pro účely řádného objasnění psychických následků na zdraví nezletilé poškozené obě soudní znalkyně z oboru zdravotnicí, odvětví dětské psychiatrie a dětské klinické psychologie, MUDr. Marii Foltýnovou a PhDr. Ludmilu Mrkvicovou. Výslechem první z nich zjistil, že v době prvního znaleckého zkoumání sice ještě u nezletilé poškozené nebyla v plné šíři rozvinuta posttraumatická stresová porucha, ale již tehdy byl u ní přítomen syndrom zneužívaného dítěte, resp. jednání vyznačující se přizpůsobení oběti sexuálnímu násilí a zneužívání. Primární psychická traumatizace u ní nastala právě v souvislosti se sexuálními praktikami obviněného. Důsledky prožitého traumatu se přitom na její psychice mohou projevit znovu v případě, kdy se opětovně s traumatizujícím zážitkem setká, k čemuž došlo právě v souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti obviněného. Druhá ze soudních znalkyň k tomu dodala, že posttraumatická stresová porucha se u jedince rozvine proto, že ten si v daném případě uvědomuje, že se s ním něco děje, i když tomu nerozumí, je to něco, co nechce a nepřeje si to. S odstupem času si však takovýto jedinec začne uvědomovat, že se jí děje něco nepatřičného, nepříjemného nebo bolestivého, a v tu chvíli dojde k rozvoji posttraumatické stresové poruchy.
Pro naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. je podstatné, že jednání obviněného bylo pro nezletilou traumatizující již v době, kdy k němu docházelo, ačkoliv si to nezletilá poškozená nemusela uvědomovat, připouštět a chápat v celé šíři. Psychické následky vzniklé v důsledku prožitých sexuálních ataků ze strany obviněného se však u ní budou vyskytovat po řadu let a mohou vést až ke změnám osobnosti. Je totiž třeba vzít v úvahu, že se sexuálními praktikami se setkala ve velice nízkém věku, tedy v době, kdy o sexu ještě neměla žádné povědomí, že při těchto praktikách jí bylo opakovaně sdělováno, že „to má za trest“, přičemž pocit viny, že dělá něco špatného a že musí být takovým způsobem obviněným potrestána, v ní rozvinul vnímání sama sebe jako „špatné“. Každá oběť sexuálního násilí se viní za to, že něco nezvládla, že zklamala maminku, apod. Důsledkem předčasných sexuálních aktivit může u nezletilé poškozené v budoucnu dojít k předčasnému zahájení sexuálního života, nebo naopak k nemožnosti jej zahájit normálním způsobem. Lze tedy uzavřít, že protiprávní jednání obviněného mělo na ni dopad v podobě způsobení závažných psychických následků, které ji budou provázet celý život a které značným způsobem poznamenají její nazírání na zdravou sexualitu a mezilidské vztahy.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí neshledal dovoláním vytýkaná pochybení. Právní kvalifikace jednání obviněného v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně, resp. ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. v souběhu s trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. je správná a zákonná.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a