ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1562.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1562/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 o dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 6 To 186/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 36/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 16 T 36/2012, uznal obviněného M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 18. 11. 2011 v 15:09 hod. v P., A., u M. š. M. oslovil nezletilého a nezletilého pod záminkou zjištění aktuálního času a když oba vytáhli mobilní telefony, aby mu tuto informaci sdělili, využil situaci a uchopil nezletilého za zápěstí levé ruky a druhou rukou se mu snažil mobilní telefon značky Samsung Monte v hodnotě 3.000,-- Kč z ruky vytrhnout a když se mu to nepodařilo, tak mu začal vyhrožovat tím, že by mu mohl také něco udělat, poškozený nezletilý poté mobil ze strachu pustil a obžalovaný s ním z místa utekl“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně posoudil jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 6 To 186/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Karla Kadlece podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolatel nejprve citoval komentář k trestnímu zákoníku, podle něhož přípustnost trestu vyhoštění je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele. Uložení tohoto trestu v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho nepřípustnost opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný dále konstatoval, že smyslem trestního práva je chránit společnost, ale také práva pachatelů trestných činů a že jejich trestání nemá sloužit ke mstě. Následně opět citoval komentář k trestnímu zákoníku a zdůraznil, že trest vyhoštění na dobu neurčitou má být uložen v závažnějších případech, kdy vzhledem k potřebě ochrany společnosti a nápravy pachatele nepostačuje uložení časově omezeného trestu. Vyslovil přesvědčení, že soudy nižších stupňů se závažností trestného činu a okolnostmi rozhodnými pro výměru trestu nezabývaly.
Dovolatel rovněž citoval rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, podle něhož maximální trest vyhoštění (tj. navždy), se pojmově váže spíše k pachateli, jehož náprava možná není. Pokud se rozhodnutí soudu ani řízení mu předcházející možností nápravy stěžovatele nijak nezabývalo, bylo vydáno v rozporu se zákonem. Vzhledem k tomuto judikátu se soudy měly zabývat především jeho nízkým věkem, ze kterého lze usuzovat, že je schopen nápravy. Z rozhodnutí soudu prvního stupně přitom jasně vyplývá, že intenzita násilí byla minimální, stejně jako újma poškozených. Soudy prý také nezohlednily skutečnost, že na území České republiky pracuje jeho otec.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby „Nejvyšší soud České republiky zrušil ve výroku o trestu v části týkající se uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou a sám rozhodl tak, že se obviněný odsuzuje pouze k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon se zařazuje do věznice s ostrahou“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve konstatoval, že žádná z relevantních alternativ připuštěných dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na dovolatelem napadený výrok o trestu vyhoštění nedopadá.
Podle ustanovení §80 odst. 1 trestního zákoníku lze tento druh trestu uložit pachateli, který není občanem České republiky, což obviněný není, buď samostatně nebo vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Tuto druhou podmínku považoval státní zástupce v daném případě za splněnou.
Státní zástupce se dále zabýval hodnocením podmínek uvedených v odst. 3 §80 trestního zákoníku a shledal, že obviněný nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt a nemá zde pracovní ani sociální zázemí (argument, že zde pobývá a pracuje jeho otec, je irelevantní, neboť obviněný s otcem nežil a on sám vůbec v České republice nepracoval). Protože obviněný je občanem Evropské unie, mají pro rozhodování o trestu vyhoštění význam rovněž další podmínky stanovené kumulativně pod písm. e), f) citovaného ustanovení, jež by bránily uložení trestu vyhoštění, ale ani ty obviněný nesplňuje.
Podle názoru státního zástupce soud uložením trestu vyhoštění na dobu neurčitou nevybočil z mezí vytyčených citovaným ustanovením §80 trestního zákoníku a nelze tedy tvrdit, že obviněnému byl uložen trest vyhoštění mimo trestní sazbu. Úvahy o přiměřenosti či nepřiměřenosti sankce nemají z hlediska naplnění druhé alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. místa, neboť nejen tento, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů neřeší otázku, zda trestní postih obviněného je přiměřený či nepřiměřený.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce považoval dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) takové dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. nyní v §39 až §42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Vzhledem ke shora naznačeným kritériím Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněného týkající se zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění byly uplatněny relevantně. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není možné zahrnout dovolatelovy výhrady stran nepřiměřenosti uloženého trestu vyhoštění, příp. nesprávné aplikace ustanovení §39 až §42 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud však současně shledal, že relevantně uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Z hlediska podaného dovolání je významná především otázka, zda obviněnému byl uložen trest vyhoštění v souladu se zákonem. Proto je třeba připomenout, že podle §80 odst. 1 trestního zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Podle odst. 2 s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Podle §80 odst. 3 trestního zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.
Soud prvního stupně při úvahách o uložení trestu vyhoštění přihlédl především k charakteru trestné činnosti, které se obviněný dopustil, a dále k tomu, že obviněný na území České republiky nemá ani trvalý pobyt, ani zde delší dobu nepobýval, že je občanem Slovenské republiky a v České republice nemá žádné vazby. Odvolací soud k tomu pouze doplnil, že obviněný v České republice nemá rodinné vazby ani pracovní zázemí, a že přihlédl také k tomu, že útok obviněného směřoval vůči dvěma nezletilým chlapcům, kteří měli snížené schopnosti se bránit.
Soudy obou nižších stupňů tedy správně uzavřely, že obviněný na území České republiky nemá žádné rodinné, sociální ani pracovní zázemí, že mu nebyl udělen trvalý pobyt ani se zde delší dobu nezdržoval. Podle jeho vlastních slov pobýval v České republice pět měsíců, přičemž důvodem pro vycestování ze S. bylo zamýšlené studium. Sám však současně uvedl, že v České republice nestudoval, pracoval pouze jeden měsíc ve výrobně telefonů a následně již práci nesehnal. Je tedy zjevné, že obviněný se pohybuje v tzv. šedé zóně a že se pravděpodobně živí trestnou činností, neboť připustil každodenní zneužívání návykových látek.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů shledal, že trest vyhoštění uložený obviněnému na dobu neurčitou je trestem zákonným. Proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a