ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.691.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 691/2013-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání obviněného R. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 To 16/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 34/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 31 T 34/2012, byl obviněný R. J. uznán vinným v bodě I. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě II. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
I. v době od 18. 1. 2008 do 7. 4. 2008 v úmyslu se neoprávněně obohatit:
1. ve Z. dne 18. 1. 2008 převzal jako zástupce firmy H. B. – údržba motorových vozidel, P., Z., od V. P., poškozené osobní motorové vozidlo značky Fiat Punto, které se zavázal opravit, na což od V. P. obdržel zálohu ve výši 17.000,- Kč, vozidlo poté převezl do T. na opravu k P. S., tomuto však za provedené klempířské práce vyúčtovanou částku 5.000,- Kč nezaplatil, což od počátku neměl v úmyslu, takže mu tak způsobil škodu v uvedené výši, a následně vozidlo od P. S. nevyzvedl a další opravy na vozidle tedy neprovedl, přičemž zálohu poskytnutou na opravu V. P. nevrátil, a tak od počátku jednal v úmyslu vylákat zálohu na provedení opravy, a V. P. tak způsobil škodu ve výši 12.000,- Kč,
2. ve Z. dne 5. 2. 2008 si zapůjčil od H.M., finanční hotovost ve výši 50.000,- Kč, kterou H.M. čerpala téhož dne na základě Smlouvy o úvěru u České spořitelny, a. s., a současně se zavázal splácet H. M. půjčku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.000,- Kč, dohodnuté splátky ale neplatil, což od počátku neměl v úmyslu, a H.M. tak způsobil škodu ve výši 50.000,- Kč,
3. v O., okres Z., dne 7. 4. 2008 dal pokyn J. Z., aby na pobočce České spořitelny, a. s., převedl finanční hotovost ve výši 350.000,- Kč na účet H. B., za což se zavázal obstarat pro jmenovaného do druhého dne 15.900,- EUR, následně termín posunul na 1. 5. 2008, avšak sjednaného dne ani později J. Z. žádná eura nepředal, což od počátku neměl v úmyslu, stejně tak mu nevrátil ani poskytnutou částku 350.000,- Kč, kterou prostřednictvím H. B. z jejího účtu vybral, tuto následně užil pro svou potřebu a J. Z. tak způsobil škodu ve výši 350.000,- Kč,
a celkově tak způsobil uvedeným osobám škodu v celkové výši 417.000,- Kč,
II. v době od 6. 4. 2009 do srpna 2009 jako podnikající fyzická osoba, v úmyslu se neoprávněně obohatit:
1. v O., okres Z., dne 6. 4. 2009 převzal pod smyšlenou záminkou obstarání 4 kusů disků na vozidlo značky Toyota Yaris od M. Š., zálohu ve výši 2.000,- Kč a současně 4 kusy pneumatik značky Michellin v hodnotě 2.200,- Kč, které přislíbil obout na obstarané disky, disky však do druhého dne, jak přislíbil, ani později nedodal, částku 2.000,- Kč ani pneumatiky přes četné urgence nevrátil, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a M.Š. tak způsobil škodu v celkové výši 4.200,- Kč,
2. v B. dne 20. 4. 2009 uzavřel prostřednictvím společnosti Q-Finance, s. r. o., O., B., s tehdejší společností s Autoúvěr, a. s., úvěrovou smlouvu, na základě které mu byl téhož dne poskytnut na nákup osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia Combi II 1.9 TDI PD Elegance, úvěr ve výši 232.400,- Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom uvedl, že podniká více jak 10 let, k podnikání užívá vlastní prostory, zabývá se výrobou, má 1 až 5 zaměstnanců, a jeho příjmy celkem činily 1.600.000,- Kč, což se ovšem nezakládalo na pravdě. Při uzavírání smlouvy uhradil pouze akontaci stanovenou ve výši 99.600,- Kč dodáním jiného vozu na tzv. protiúčet, a dále se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 8.518,- Kč, z čehož čistá splátka činila 7.167,- Kč, což ovšem již v okamžiku uzavření smlouvy neměl v úmyslu, dohodnuté splátky neplatil, pouze dne 24. 6. 2009 uhradil jednu mimořádnou splátku ve výši 8.518,- Kč, na urgence k úhradě splátek a vydání velkého technického průkazu nereagoval, vozidlo užíval pro svou potřebu a tehdejší společnosti s Autoúvěr, a. s. (nyní s Autoleasing, a. s.), tak způsobil škodu ve výši 225.233,- Kč,
3. ve Z. dne 30. 4. 2009 objednal u společnosti SPURT ZLÍN, s. r. o., provedení montážních prací a dodávku příslušenství nejprve do vozidla značky Citroën C3, a poté i do vozidla Škoda Octavia, kdy v prvním případě požadoval dodání a montáž alarmu Cobra 3193 a tónování skel ochrannou fólií SolarOptic v celkové ceně 12.019,- Kč, v druhém případě pak dodání a montáž autorádia značky Sony Mex – BT 2600 včetně rámečku a anténního zesilovače Fakra – DIN v celkové ceně 5.050,- Kč. Při objednání složil pouze zálohu ve výši 2.000,- Kč a následně vystavenou fakturu na částku 17.069,- Kč ve lhůtě splatnosti ani později neuhradil, což od samého počátku neměl v úmyslu, a společnosti SPURT ZLÍN, s. r. o., tak způsobil škodu ve výši 15.069,- Kč,
4. v O., okres Z., v květnu 2009 převzal pod smyšlenou záminkou zprostředkování prodeje od O. A., 4 kusy disků z lehkých slitin na osobní vozidlo Toyota Celica a 4 kusy pneumatik značky Barum, které se zavázal prodat za 5.000,- Kč, což potvrdil svým podpisem na vystaveném dokladu, současně přislíbil, že prodej se uskuteční v termínu do jednoho týdne, v uvedeném termínu ani poté O. A. sjednanou částku nepředal, přes četné urgence mu do dnešního dne nevrátil ani disky s pneumatikami, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a způsobil mu tak škodu ve výši 5.000,- Kč,
5. v O., okres Z., v květnu 2009 převzal pod smyšlenou záminkou obstarání náhradních dílů na vozidlo značky Kia Shuma od J. L., ve dvou platbách zálohu ve výši 3.500,- Kč, což potvrdil svým podpisem na příjmových pokladních dokladech, náhradní díly se zavázal dodat ve lhůtě do jednoho týdne, v dohodnutém termínu ani poté díly nedodal, přes četné urgence nevrátil ani převzatou hotovost, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a J. L. tak způsobil škodu ve výši 3.500,- Kč,
6. ve Z. dne 14. 5. 2009 objednal u společnosti HCM AUTOSERVIS, spol. s r. o., provedení opravy vysokozdvižného vozíku, konkrétně opravu brzd, převodovky, spojky a řídicí nápravy, a dále jeho přepravu z areálu autovrakoviště O. do servisu společnosti HCM Autoservis, spol. s r. o., ve Z. Po seznámení se s předpokládanou cenou 150.000,- Kč s touto opravou souhlasil, avšak po opravě vystavenou fakturu na částku 130.275,- Kč v termínu splatnosti ani později neuhradil, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a společnosti HCM AUTOSERVIS, spol. s r. o., tak způsobil škodu ve výši 130.275,- Kč,
7. v O., okres Z., dne 25. 5. 2009 převzal pod smyšlenou záminkou obstarání převodovky na vozidlo značky Volkswagen Golf od zástupce společnosti AUTOSERVIS EGP, s. r. o., J. K. zálohu ve výši 5.000,- Kč a následně pak doplatek ve výši 2.500,- Kč, ovšem poté dodal jiný typ převodovky, kterou mu J. K. vrátil, a přes četné urgence požadovaný typ převodovky již nedodal a převzatou finanční hotovost nevrátil, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a společnosti AUTOSERVIS EGP, s. r. o., tak způsobil škodu v celkové výši 7.500,- Kč,
8. v O., okres Z., dne 26. 5. 2009 převzal pod smyšlenou záminkou obstarání manuálního stahování levého předního okna na vozidlo značky Daewoo Nexia od M. S., zálohu ve výši 500,- Kč, uvedený díl se zavázal dodat do tří dnů, v dohodnutém termínu ani poté ho však nedodal, převzatou zálohu nevrátil, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a M. S. tak způsobil škodu ve výši 500,- Kč,
9. v O., okres Z., dne 27. 5. 2009 převzal pod smyšlenou záminkou obstarání 2 kusů disků na osobní motorové vozidlo značky Škoda Fabia od J. K., zálohu ve výši 900,- Kč, disky se zavázal dodat ještě téhož dne večer, v dohodnutém termínu ani poté však disky nedodal, poskytnutou zálohu nevrátil, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a J.K. tak způsobil škodu ve výši 900,- Kč,
10. v O., okres Z., dne 29. 5. 2009 převzal pod smyšlenou záminkou obstarání přístrojové desky na vozidlo značky Citroën C5 od Z. M., zálohu ve výši 2.500,- Kč. Přístrojovou desku přislíbil dodat do dvou dnů, v dohodnutém termínu ani později ji ale nedodal, převzatou zálohu nevrátil, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a Z. M. tak způsobil škodu ve výši 2.500,- Kč,
11. v O., okres Z., koncem května 2009 si ve dvou případech objednal u živnostníka V. P. zasklení oken v dílně a skladu provozovny autovrakoviště v O., ačkoli na objednané dílo neměl dostatek finančních prostředků, a poté, co byly dne 25. 5. 2009 a asi o týden dříve objednané práce provedeny a byl vystaven daňový doklad na částku 6.200,- Kč, fakturované práce neuhradil, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a živnostníkovi V. P. s místem podnikání v K., Č., tak způsobil škodu ve výši 6.200,- Kč,
12. ve F. – M. v průběhu června 2009 odebral od společnosti ELIT CZ, spol. s r. o., náhradní díly na osobní vozidla a garážovou techniku v hodnotě 146.496,- Kč, vystavené faktury ze dne 29. 6. 2009, však ve lhůtě splatnosti ani později neuhradil, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a společnosti ELIT CZ, spol. s r. o., tak způsobil škodu ve výši 146.496,- Kč,
13. ve Z. a poté v Č. T., okres K., v době od 15. dubna 2009 do konce srpna 2009 vylákal pod smyšlenou záminkou dovozu vozidel ze zahraničí, případně za jiným účelem, od P. N., půjčku, a to tak, že dne 15. 4. 2009 převzal částku 10.000,- Kč, dne 12. 5. 2009 částku 75.000,- Kč, dne 21. 7. 2009 částku 8.000,- Kč, dne 29. 7. 2009 částku 4.000,- Kč, a dále v blíže neurčený den částku 55.000,- Kč, přitom již dne 12. 5. 2009 vystavil P. N. doklad „Uznání závazku“, ve kterém se zavázal vrátit ve lhůtě do 1. 6. 2009 částku v celkové výši 150.000,- Kč, dále ve stejném dokladu uvedl, že ve prospěch P. N. dává jako záruku osobní motorové vozidlo značky Škoda Octavia kombi, rok výroby 2007, jehož vlastníkem se měl stát P. N. v případě prodlení obžalovaného s placením závazku, uvedené vozidlo však ve skutečnosti nikdy nevlastnil, zapůjčené peníze v dohodnutém termínu ani poté nevrátil, což od samého počátku neměl ani v úmyslu, a P.N. tak způsobil škodu v celkové výši 152.000,- Kč,
a způsobil tak uvedeným společnostem a fyzickým osobám v bodě II. škodu ve výši 699.373,- Kč.
Za tyto trestné činy, jakož i za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 61 T 17/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 To 60/2011, byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 61 T 17/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 To 60/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jakou soud odvolací usnesením ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 To 16/2013, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Radima Janouška z důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., protože neměl po dobu trvání trestního řízení svého zákonného obhájce, ke kterému měl důvěru, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
K důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že na počátku trestního řízení mu byl ustanoven jako obhájce Mgr. Radim Janoušek, ke kterému měl plnou důvěru, avšak během trestního stíhání mu byl nepochopitelně v roce 2002 ustanoven jiný obhájce, nicméně poté jej opět zastupoval Mgr. Radim Janoušek. Pokud jej podle obviněného po určitou dobu tento obhájce nezastupoval, ač byl jeho zákonným obhájcem, shledal v postupu soudu, který jednal s jiným jím ustanoveným obhájcem, porušení svého práva na obhajobu. Obviněný rovněž namítl, že nikdy neobdržel usnesení o zastavení jeho trestního stíhání.
Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojil proti uloženému trestu tím, že považoval za správné, když soud prvního stupně trestní stíhání v této trestní věci podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil, protože pro potrestání obviněného postačoval trest odnětí svobody uložený v trvání osmi let rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 61 T 17/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 To 60/2011. Podle obviněného ze stejného důvodu nebylo nutné ani nyní již ukládat trest další, když se k činům, které mu jsou kladeny za vinu, doznal, trestnou činnost spáchal z důvodu špatné finanční situace a projevil nad ní lítost. Soudu rovněž vytkl, že se nevypořádal s tím, že škodu poškozenému P. N. splácel platbami, které měly podle názoru soudu pocházet z trestné činnosti. K takovému tvrzení podle obviněného soud neměl žádné důkazy.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého obviněný k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevznesl jedinou námitku, která by se týkala nesprávné právní kvalifikace skutku nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení, ale domáhal se, aby jeho trestní stíhání bylo zastaveno jako neúčelné. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost podle §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je však rozhodnutím fakultativním; pokud soud takovéto rozhodnutí neučiní přesto, že obviněnému již byl uložen citelný trest odnětí svobody v jiné trestní věci, pak neporušuje žádné ustanovení hmotného ani procesního práva. Postupu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. se nelze domáhat v rámci žádného dovolacího důvodu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. konstatoval, že ani zde obviněným formulovaná námitka deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť obviněný bez obhájce v průběhu trestního řízení nezůstal; pokud nebyl spokojen s kvalitou obhajoby ustanoveným obhájcem, měl kdykoli možnost zvolit si obhájce jiného. Námitka, že obviněnému nebylo doručeno usnesení o zastavení trestního stíhání, státní zástupce označil za mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů s konstatováním, že soud patrně postupoval v souladu s ustanovením §137 odst. 2 věta první tr. ř. Za irelevantní shledal rovněž polemiku obviněného se závěrem soudů o tom, z jakých prostředků nahradil část způsobené škody. Z těchto důvodů státní zástupce shledal, že námitky obviněného formálně deklarovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda je dovolání obviněného přípustné ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, ale musí splňovat současně kumulativně stanovené podmínky, a to, že jde o rozhodnutí soudu a bylo učiněno ve věci samé. S ohledem na taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé uvedený v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání obviněného přípustné.
Vzhledem k tomu, že obviněný odvolání podal pouze proti výroku o trestu a odvolací soud na podkladě tohoto odvolání přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. právě jen výrok o trestu a řízení, jež mu předcházelo, nemohl obviněný v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat nesprávnost výroku o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, seš. 3, pod č. T 666). S ohledem na tuto zásadu Nejvyšší soud nemohl pro nepřípustnost přezkoumávat tu část dovolání obviněného, v níž brojil proti jiným výrokům, než je výrok o trestu, tzn. případné nesprávnosti ve výroku o náhradě škody, nebo výroku o vině ve vztahu k požadavku na zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť tato část rozsudku soudu prvního stupně nebyla odvolacím soudem na základě řádného opravného prostředku podrobena přezkumu.
Nejvyšší soud však shledal, že v té části, jež byla zaměřena s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti výroku o trestu, a té, v níž byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je toto dovolání přípustné ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Protože toto dovolání bylo z hlediska dalších formálních podmínek podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), dovolací soud zkoumal, zda je ho možné ve vymezené části věcně přezkoumat.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítal, že v určité fázi trestního stíhání nebyl zastoupen obhájcem, který mu byl ustanoven, ale jiným rovněž ustanoveným obhájcem. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jeho prostřednictvím je tak poskytována možnost zjednání nápravy, jestliže došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. předpokládá, že došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, zejména dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Tento dovolací důvod je tedy svým obsahem užší, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, uveřejněný pod č. 87 ve sv. 6 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, rozhodnutí č. 48/2003, č. 23/2007/II Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2.).
Podle obviněným vyjádřené výhrady je zpochybňována obhajoba v té části řízení, která následovala po tom, co byla z původního trestního řízení vyloučena krajským soudem trestní věc, pro kterou se trestní řízení nyní vede, a tato věc byla postoupena soudu prvního stupně, který v přesvědčení, že jde o jiné řízení, obviněnému ustanovil nového obhájce.
K takto namítané skutečnosti Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že v projednávané trestní věci byla na obviněného původně Krajskému soudu v Brně podána obžaloba pod sp. zn. 50 T 9/2010, v níž byl obviněný obžalován pro skutky v bodech I., II., III. posouzené jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, §250 odst. 1, 2 tr. zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V tomto řízení byl obviněný již od přípravného řízení zastoupen jako obhájcem Mgr. Radimem Janouškem (ustanovení Okresního soudu v Zlíně ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 3 Nt 444/2009). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 50 T 9/2010, rozhodl o vyloučení věci pod body II. III. (které jsou předmětem nyní přezkoumávané věci) k samostatnému projednání a rozhodnutí, současně týmž usnesením rozhodl, že se tato vyloučená věc postupuje Okresnímu soudu ve Zlíně jako soudu místně a věcně příslušnému. Toto usnesení doručil obviněnému i obhájci Mgr. Radimu Janouškovi (č. l. 24 spisu). Okresní soud ve Zlíně tuto věc zapsal pod sp. zn. 31 T 34/2012. Původní věc sp. zn. 50 T 9/2009 po spojení s jinou trestní věcí vedl Krajský soud v Brně pod sp. zn. 61 T 17/2010 (k níž byl v nyní projednávané trestní věci uložen souhrnný trest).
Okresní soud ve Zlíně v neveřejném zasedání usnesením ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 31 T 34/2012, zastavil trestní stíhání obviněného podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. (č. l. 72) a téhož dne současně pro toto řízení ustanovil obviněnému obhájce Mgr. Pavla Lízala (č. l. 78), jemuž doručil usnesení o zastavení trestního stíhání, a u obviněného R.J. pro jeho doručení vycházel z tzv. fikce doručení. Z podnětu stížnosti státního zástupce podané proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako stížnostní soud usnesením ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 6 To 251/2012, v neveřejném zasedání citované usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí (č. l. 159 až 162). Rovněž toto usnesení bylo doručeno jako obhájci Mgr. Pavlu Lízalovi a obviněnému tzv. fikcí doručení. Na Okresní soud ve Zlíně se opakovaně obracel se žádostmi o součinnost Mgr. Radim Janoušek jako původně ustanovený obhájce. Na základě tohoto jeho podnětu Okresní soud ve Zlíně zrušil opatřením ze dne 3. 12. 2009 ustanovení Mgr. Pavla Lízala a obhájcem v dovoláním napadené věci ustanovil Mgr. Radima Janouška (č. l. 167 až 192). Dne 10. 10. 2012 se konalo první hlavní líčení v nyní posuzované věci (č. l. 214) již za přítomnosti tohoto obhájce, který obviněného řádně zastupoval až do právní moci přezkoumávaných rozhodnutí.
Z těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že podle právní kvalifikace navrhované v obžalobě se od počátku jednalo o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., a proto obviněný musel mít v řízení obhájce již v přípravném řízení. Tímto obhájcem byl ustanovený Mgr. Radim Janoušek. Poté, co došlo k vyloučení části trestní věci za podmínek §23 odst. 1 tr. ř. a jejímu postoupení Okresnímu soudu ve Zlíně (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 50 T 9/2010), i nadále trvaly podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř. Za této situace měl soud prvního stupně v dalším řízení posoudit rozsah, v jakém byl tento obhájce na základě rozhodnutí soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 3 Nt 444/2009, ustanoven (ve věci sp. zn. 50 T 9/2010). Pokud nebylo při jeho ustanovení nebo v dalším průběhu trestního řízení vymezeno jinak, vztahuje se toto ustanovení obhájce i na trestní stíhání pro trestné činy, ohledně nichž bylo řízení podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí (srov. rozhodnutí č. 29/1984 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu spisu se však podává, že soud prvního stupně takto nepostupoval, a jak vyjádřil ve svém přípise na č. l. 172 zaslaném Mgr. Radimu Janouškovi, předpokládal, že po vyloučení ze společné věci se z této věci stala nová trestní věc, a proto považoval za nutné obviněnému ustanovit jiného obhájce. Stalo se tak opatřením ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 31 T 34/2012, jímž podle §39 tr. ř. za obhájce ustanovil Mgr. Pavla Lízala (č. l. 78). Soud však nezachoval postup podle §38 odst. 1 věta první tr. ř., tzn. neurčil obviněnému lhůtu ke zvolení si obhájce, a obhájce sám ustanovil, aniž by obviněnému nebo jiné osobě podle §37 odst. 1 tr. ř. oprávněné byla dána možnost tohoto svého práva využít (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz 176/2001).
Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně v této etapě trestního řízení nepostupoval zcela v souladu s tím, jak byl povinen, protože nezvážil podle obsahu ustanovení obhájce obviněného Mgr. Radima Janouška (č. l. 1458 spisu Krajského soudu v Brně vedeného původně pod sp. zn. 50 T 9/2010, a poté pod sp. zn. 61 T 17/2010), že toto ustanovení se vztahuje na celé trestní stíhání (má jediné omezení, a to toliko trvání důvodu nutné obhajoby). Proto, po vyloučení části trestního jednání obviněného, na něž se toto ustanovení obhájce v předmětné věci vztahovalo, a důvody vazby ve vyloučené trestní věci trvaly, byl stále obhájcem obviněného původně ustanovený JUDr. Radim Janoušek. Pokud i přesto nesprávně soud prvního stupně obviněnému ustanovil obhájce jiného, učinil tak postupem, při němž porušil podmínky §38 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996).
Nejvyšší soud i při těchto zjištěních má za to, že uvedená nesprávnost postupu soudu prvního stupně, byť vykazuje uvedené vady, nepředstavuje svým dopadem porušení práva obviněného na jeho obhajobu, jaké mají na mysli čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to zejména s ohledem na to, že i přesto, že byl obviněnému nepřípustně ustanoven obhájce Mgr. Pavel Lízal, byl obviněný fakticky stále zastoupen již dříve ustanoveným obhájcem Mgr. Radimem Janouškem, jehož ustanovení okresní soud nikdy nezrušil. Nedošlo proto k tomu, že by obviněný po některou část tohoto trestního řízení obhájce neměl, ale naopak jde o situaci, kdy obviněný měl obhájce dva. Důsledkem vadného postupu soudu bylo pouze to, že obviněnému Mgr. Radimu Janouškovi Okresní soud ve Zlíně nedoručil usnesení ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 31 T 34/2012, jímž podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného (č. l. 72), ani usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 6 To 251/2012, jímž uvedené usnesení zrušil a přikázal, aby soud prvního stupně věc projednal a rozhodl (č. l. 159 až 162), která byla obě nesprávně doručena jen obhájci Mgr. Pavlu Lízalovi (a obviněnému tzv. fikcí doručení). Dále se již žádný úkon ve věci, až do vydání opatření předsedy senátu soudu prvního stupně ze dne 3. 9. 2012, jímž bylo podle §39 odst. 1 tr. ř. zrušeno ustanovení Mgr. Pavla Lízala obhájcem obviněného (č. l. 191), nekonal, neboť za první úkon směřující k vydání meritorního rozhodnutí bylo možno považovat až hlavní líčení dne 10. 10. 2012, v němž byl obviněný zastoupen již obhájcem Mgr. Radimem Janouškem (č. l. 214 až 216).
Nejvyšší soud má totiž za to, že toliko při uvedených dvou úkonech, tj. převzetí usnesení, jež oba vyšly z procesu konaného v neveřejných zasedáních, nebyla obhájci dána možnost, kromě vyjádření ke stížnosti podané v neprospěch obviněného, aktivně práva obviněného hájit. Pokud v důsledku uvedeného postupu byla věc vrácena soudu prvního stupně a ve věci bylo konáno dokazování, od tohoto momentu již obhajobu obviněného fakticky vykonával jen obhájce Mgr. Radim Janoušek. Právo obviněného na obhajobu tak bylo po všech stránkách respektováno a bylo možné se v důsledku nesprávnosti uvedeného procesu domáhat znovu toho, aby event. trestní stíhání bylo zastaveno. Je proto zjevné, že nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu proto, že by nebyl zastoupen obhájcem, když byl dán důvod nutné obhajoby (srov. rozhodnutí č. 48/2003, č. 23/2007/II Sb. rozh. tr.). Pokud nastala situace, že nebylo ustanovenému obhájci umožněno po část řízení vykonávat povinnosti plynoucí z obhajoby (nebyla mu zaslána dvě rozhodnutí soudů), jde o nedostatek, jenž mohl být zhojen v pozdějším stádiu řízení, kdy již byla práva obviněného na obhajobu plně respektována a kdy orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2.).
S ohledem na takto vymezené závěry Nejvyšší soud shledal námitky obviněného učiněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nedůvodnými.
Obviněný dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě vznesl výhrady toliko proti výroku o trestu, který v trvání devíti let jako trest souhrnný považoval za nepřiměřeně přísný. K tomu je potřeba uvést, že označený důvod lze uplatnit, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné vytýkat i „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, za které je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný, jak bylo již výše uvedeno, žádné takové námitky nevznesl, ale brojil výhradně proti tvrdosti jemu uloženého trestu, nebyl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Námitky obviněného nemohly dopadat na uvedený dovolací důvod ani se zřetelem na to, že se zmírnění trestu odnětí svobody dožadoval s odkazem na to, že postačovalo jeho odsouzení na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 61 T 17/2010, a event. k tomu poukazoval na správnost usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 31 T 34/2012, jímž bylo trestní stíhání ve smyslu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nepravomocně zastaveno, ani pokud uváděl, že nebylo nutné ukládat souhrnný trest, ale postačovalo jen od souhrnného trestu upustit. Takové výhrady na označený, ale ani na žádný jiný dovolací důvod nedopadají, protože jimi obviněný argumentoval jen proto, aby dosáhl co nenižšího, resp. žádného odsouzení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
I když obviněný v této souvislosti neoznačil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž lze zásadně vznášet výhrady proti trestu, lze jen pro úplnost zmínit, že jeho prostřednictvím by obviněný nemohl účinně zvrátit uložený trest, protože na jeho podkladě je možné s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí dovolání úspěšně uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. O takový trest se však v předmětné věci nejedná, protože obviněnému byl uložen trest odnětí svobody, tedy druh trestu, který zákon u zločinu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku stanoví, a při jím vymezené trestní sazbě od pěti do deseti let je trest odnětí svobody v trvání devíti let uložen i v rámci této zákonné trestní sazby.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný učinil dovolání v části týkající se výroku o trestu na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což se však s jeho zákonným vymezením neslučuje.
Nad rámec učiněného dovolání Nejvyšší soud k námitce obviněného o nedoručení usnesení o zastavení trestního stíhání, která byla rovněž učiněna mimo zákonem stanovené důvody dovolání, konstatuje, že nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, protože šlo o tzv. fikci doručení (§64 odst. 4 tr. ř.). Předpokladem pro takový postup mimo jiné je, že adresát byl vhodným způsobem vyrozuměn, tzn. poštovním doručovatelem mu bylo zanecháno oznámení o uložení zásilky a výzva k jejímu vyzvednutí. V nyní posuzované trestní věci je na č. l. 78 verte spisu založena obálka, z níž se podává, že jejím obsahem je shora citované usnesení o zastavení trestního stíhání. Na předmětné obálce je zřetelně vyznačeno, že adresát nebyl dne 17. 4. 2012, kdy mu byla tato písemnost doručována, zastižen, a proto mu bylo zanecháno oznámení o uložení písemnosti a výzva, aby si ji v desetidenní lhůtě vyzvedl. Jelikož tak neučinil, byla mu písemnost dne 30. 4. 2012 poštovním doručovatelem vhozena do domovní schránky.
Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek, zejména však se zřetelem na jeho výhrady podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová