ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.842.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 842/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2013 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 7 To 99/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 11/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 1 T 11/2013, byl obviněný P. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 28. 11. 2012 v době od 16:45 hod. do 17:05 hod. v S., v ulici T. G. M., před hotelem S., přistoupil, k tudy zpoza rohu procházející B. P., kdy na poškozenou něco zakřičel, uchopil řemínek její kabelky, kterou měla přes pravé rameno, v úmyslu kabelku jí z ramene strhnout, načež vzhledem k tomu, že B. P. zareagovala na jeho počínání tak, že držela kabelku za popruh a začala se s obviněným o kabelku přetahovat takovou intenzitou až zavrávorala a narazila pravým ramenem do rohu budovy, a v důsledku leknutí kabelku pustila, posléze se ještě pokusil odcizit B. P. igelitovou tašku, kterou měla v levé ruce, což se mu však nepodařilo, ač se o tuto přetahovali, a protože poškozená začala křičet, utekl toliko s kabelkou, přičemž odcizením koženkové kabelky s dámskou koženkovou peněženkou, finanční hotovostí ve výši nejméně 1.570,- Kč, osobními doklady, dioptrickými brýlemi v pouzdru, fotoalbem a dalšími věcmi způsobil B. P. škodu ve výši nejméně 3.561,- Kč.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 7 To 99/2013, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Marka Šťastného z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. dovolání, které zaměřil výlučně proti výroku o trestu. Obviněný v něm uložený trest považoval za nepřípustný a zjevně nepřiměřený povaze spáchaného činu, protože soudy nedostatečně zohlednily okolnosti svědčící v jeho prospěch, a naopak nepřípustným způsobem k jeho tíži zvažovaly skutečnosti, jež zákon nepřipouští. Soudy zejména nesprávně k tíži obviněného přihlížely k předchozím odsouzením, ač se jednalo o tresty již vykonané, a poukázal rovněž na to, že na poslední dvě z jeho předešlých odsouzení se vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a tudíž bylo třeba na něj pohlížet jako na dosud netrestanou osobu. Jestliže soudy tato odsouzení k jeho tíži hodnotily, činily tak v jeho neprospěch a v rozporu s principy trestního práva, a podle obviněného v důsledku toho je nutné uložený trest považovat za nepřiměřený a nepřípustný (domáhal se obdobného řešení ve vztahu k usnesení ve věci Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1069/2006). Připomněl též pozitivně hodnocené chování ve výkonu trestu, svou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a přispění k rychlému objasnění věci. Podle obviněného mělo být při ukládání trestu zohledněno rovněž to, že nad svým jednáním projevil lítost a poškozené se písemně omluvil. Vzhledem k tomu, že soudy uvedeným způsobem neuvažovaly, odchýlily se od rozhodnutí č. 57/1990 Sb. rozh. tr.
Závěrem obviněný prohlásil, že chce v budoucnu vést řádný život, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 7 To 99/2013, a rovněž předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 1 T 11/2013, a to ve výroku o trestu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal některému z těchto dvou uvedených soudů nižšího stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na to, že obviněný vytýkal nesprávné posouzení přitěžující okolnosti podle §42 písm. p) tr. zákoníku, a připomenul rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a dovodil, že důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být ani nesprávné vyhodnocení recidivy, jakožto přitěžující okolnosti. Pro úplnost doplnil, že dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1069/2006, se na předmětnou věc nevztahuje, neboť se týká jiných postupů, než které byly v nyní posuzované věci uplatněny. Ze všech těchto důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že trest odnětí svobody v trvání pěti let byl obviněnému uložen za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s rozmezím trestní sazby od dvou do deseti let, tudíž ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na zločin, jímž byl uznán vinným. Neshledal proto naplněným důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a v důsledku toho konstatoval, že se nemůže jednat ani o důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Pouze na okraj státní zástupce s odkazem na rozhodnutí č. 6/1975 a č. 40/1981 Sb. rozh. tr. poznamenal, že není vyloučeno přihlédnout k tomu, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin, má-li tato skutečnost materiální význam. Jde ovšem o odlišnou okolnost, která není totožná s recidivou, má jiný význam po obsahové i věcné stránce při úvaze o druhu a výměře trestu. Pokud se dovolatel domáhal podmíněného odkladu trestu, označil státní zástupce citaci rozhodnutí č. 57/1990 Sb. rozh. tr. za nepřiléhavou, neboť v judikované věci se jednalo o drobné krádeže, a nikoliv o loupež, která je předmětem této věci. Ke zmínce dovolatele o amnestii státní zástupce konstatoval, že podle odůvodnění rozsudku nalézací soud při úvaze o druhu a výměře trestu k amnestovaným odsouzením nepřihlížel a amnestovaná odsouzení byla vyhodnocena jen v rámci posuzování osoby obviněného, nikoliv jako přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku. Jelikož důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného, které podle jeho obsahu směřuje pouze proti výroku o trestu, je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože napadá takovou část rozhodnutí, kterou přezkoumával a byl povinen přezkoumat i odvolací soud, a to k odvolání obviněného podanému proti výroku o trestu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 3, roč. 2004, č. T 666). Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při naplnění těchto formálních požadavků Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolatelem označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný v dovolání vytýkal, že trest, který mu soudy uložily, je trestem nepřípustným a nepřiměřeným s ohledem na to, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho trestní minulost. K této výtce Nejvyšší soud podotýká, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným, je druhem trestu, který zákon nepřipouští, některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, anebo v případě kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Za druh trestu, který zákon nepřipouští, není možné považovat výměru trestu, který byl uložen v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, avšak podle obviněného soud nesprávně vyhodnotil přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku, např. proto, že nesprávně vyhodnotil otázky zahlazení či nezahlazení předchozích odsouzení, a to ani s ohledem na to, zda bylo správně aplikováno rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii (agraciace). Tyto otázky nespočívají v hlediscích nepřípustnosti trestu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale jedná se o pochybení v nesprávném posouzení skutečností rozhodných pro určení konkrétní výměry trestu na podkladě kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu. S ohledem na toto vymezení se nejedná o námitky, které by byly podřaditelné pod uvedený dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch druhů trestu (trestních opatření), které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem ve smyslu §110 tr. zákoníku. Pokud jde o trest odnětí svobody, ten má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde. U zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný v projednávané trestní věci uznán vinným, byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, a to v rámci zákonem stanovené trestní sazbě trestu odnětí svobody od dvou let do deseti let. Je tak zřejmé, že trest odnětí svobody, k němuž byl obviněný v projednávané věci odsouzen, je druhem trestu, který zákon připouští, a navíc mu byl uložen i v mezích uvedeného rozpětí zákonné trestní sazby. V daném případě se tedy nejedná o nepřípustný trest podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak se obviněný domáhal.
Jen pro úplnost lze i přesto, že jde o důvody stojící mimo důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zmínit, že Nejvyšší soud neshledal výhrady obviněného jakkoli důvodnými, protože soudy vysvětlily, z jakých důvodů a k jakým odsouzením obviněného přihlížely. Odvolací soud se identickými námitkami obviněného uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zabýval a vypořádal se s nimi, a postupy aplikované soudem prvního stupně při ukládání trestu a hodnocení osoby pachatele, jež shledal zcela správnými a bezvadnými, náležitě a v souladu se zákonem vysvětlil (viz strany 4 až 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 3 usnesení odvolacího soudu).
Jestliže obviněný v dovolání označil ve vztahu k výroku o trestu i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést, že za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný, jak bylo již výše uvedeno, žádné takové námitky nevznesl, ale brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hledisek přitěžujících okolností, nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za této situace, když obviněným podané dovolání bylo ve vztahu k důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. podáno mimo zákonem vymezené podmínky, lze k důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., o nějž obviněný rovněž dovolání opřel, že z jeho podnětu lze napadená rozhodnutí přezkoumat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání, jakož i na to, že odvolací soud výrok o trestu ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Tyto však naplněny nebyly, a proto nemohl být řádně uplatněn a věcně dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová