ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.848.2013.3
sp. zn. 8 Tdo 848/2013-I-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2013 o dovolání obviněného Mgr. J. W., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 83/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. W. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 1 T 83/2012, uznal obviněného Mgr. J. W. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„poté, co jako pronajímatel nebytového prostoru v P. na ulici Ú. při sporu s nájemci M.H., a R. H., o zaplacení nájemného zadržel u sebe jeho movité věci, a to: štíty světelné reklamy, tři barové stolky s devíti židlemi, vitrínu na salát, šestnáct nerezových vaniček, gastronomický nerezový pracovní stůl, gastronomický pracovní stůl s dřezem, tři stroje na gyros, dva toastery, digestoř, nářezový stroj, digitální kuchyňskou váhu, dva elektrické nože, pec na pizzu, vitrínu na pizzu, dva nerezové podnosy, dvě bomby na plyn po 10 litrech, elektrický ohřívač vody, kuchyňskou linku s pracovním stolem, s policemi, dvojitým dřezem, se zásuvkami a se dvěma závěsnými skříňkami, speciální nůž na salát a další drobné kuchyňské potřeby, zejména nádobí, mrazící pult nezjištěného obsahu zakoupený v únoru 2009 za 15.000,-- Kč, které se zde nacházely a které se podle dohody o narovnání ze dne 8. 6. 2011 zavázal do 12. 6. 2011 vydat, v P. na ulici Ú. v době od 13. 6. 2011 do 11. 8. 2011 tyto věci svévolně a neoprávněně zadržoval a odepíral vydat, záměrně si je trvale ponechal pro sebe, přičemž gastronomický nerezový pracovní stůl dne 5. 8. 2011 prodal, čímž M. H. a R. H. způsobil škodu ve výši nejméně 402.000,-- Kč, a další část věcí byla obžalovanému odňata až při nařízené domovní prohlídce policejním orgánem dne 9. 4. 2013“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku a podle §219 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu současně uložil, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále obviněnému uložil, aby na náhradě škody zaplatil poškozeným M. a R. H. částku 196.000,-- Kč s tím, že v rozsahu zaplacení jednomu zaniká povinnost zaplatit druhému; se zbytkem nároku odkázal tyto poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 4 To 200/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Iva Pavlů podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel v úvodu svého podání popsal nejprve charakter závazkového vztahu mezi ním a poškozenými, kteří byli nájemci jeho nebytových prostor. Vzhledem k tomu, že řádně neplnili své povinnosti plynoucí ze smlouvy, neplatili nájemné, prováděli zásahy do konstrukčních prvků, apod., nebyl jejich vzájemný vztah dobrý. Uzavřením dohody o narovnání měly být jejich vzájemné spory vyřešeny a obviněný ji měl plnit vydáním věcí. Poškození však pokračovali v závadném chování, dokonce jej slovně i fyzicky napadli, z čehož vyvodil, že mu jejich jednáním vznikly trvalé následky na zdraví spočívající v infarktu myokardu a třech bypassech.
Obviněný zásadně nesouhlasil s kriminalizací svého jednání a v poměru k chování poškozených vnímal celé trestní stíhání jako nespravedlnost. Převedení sporu do trestněprávní roviny podle něj odporuje rozumnému posouzení důsledků právních vztahů, kdy se zjevně jedná o spor o výkon práv a povinností. Za správný považoval postup soudu prvého stupně, který svým prvním rozhodnutím ze dne 25. 4. 2012 zastavil jeho trestní stíhání podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť na věc je třeba nahlížet ze soukromoprávního pohledu a ne ji řešit prostředky trestního práva.
Dovolatel proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, příp. jej sám zprostil obžaloby. Současně se domáhal odkladu výkonu rozhodnutí ve smyslu §265 o odst. 1 tr. ř., protože případná exekuce pro výrok o náhradě škody by jej mohla výrazně poškodit tehdy, bylo-li by dovolání vyhověno.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku opakoval argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby a vyjádřenou také v jeho odvolání. Jeho námitkami se však soud druhého stupně v potřebné míře zabýval a na uplatněné výhrady srozumitelně odpověděl.
Státní zástupce dále uvedl, že podstatná část dovolatelových námitek je skutkového charakteru a s uplatněným dovolacím důvodem se míjí. Za relevantní považoval pouze námitku, že mělo dojít k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, neboť věc je svou podstatou občanskoprávní vztah. Toto dovolatelovo tvrzení však považoval za neudržitelné. Přiměřené řešení na poli občanského práva (dohoda o narovnání) bylo účastníky občanskoprávního vztahu využito, ale z viny obviněného zcela bezvýsledně, protože sjednané podmínky narovnání stejně odmítl splnit. Obviněný se nemůže domnívat, že vůči němu nelze aplikovat prostředky nabízené trestním právem jenom proto, že podstata věci spadá do oblasti mimotrestní.
Státní zástupce následně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 4 Tdo 1573/2012 a 3 Tdo 1594/2011, z jejichž odůvodnění citoval, že „… jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna …, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví …“.
Z těchto důvodů státní zástupce uzavřel, že vzhledem k hodnotě zatajeného majetku poškozených, dlouhodobosti zatajování a nerespektování vlastního závazku k narovnání právních vztahů s poškozenými je zřejmé, že jednání obviněného vykazovalo poměrně vysokou míru společenské škodlivosti a že v žádném případě nelze právem tvrdit, že by v této věci užití trestního práva bránila zásada subsidiarity trestní represe, vyjádřená principem ultima ratio. Dovolání obviněného proto považoval za neopodstatněné a z téhož důvodu považoval za nadbytečné rozhodovat i o jeho návrhu na odklad výkonu rozhodnutí. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce konstatuje, že dovolatel ve svém poměrně stručném podání namítl v podstatě jedinou relevantní dovolací výhradu, totiž že se jedná o soukromoprávní věc, která měla být řešena prostředky občanského práva, takže oba soudy nižších instancí měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud však tuto dovolatelovu námitku považoval za zjevně neopodstatněnou.
K tomu je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) nejprve uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu tedy vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu například nálezy a usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
Dále je třeba uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku (srov. jeho §13 odst. 1) takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku však také platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu tedy není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené právě v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a představuje materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy.
Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin, a ponechává tak řešení otázky potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý , nelze vyloučit, že z určitých závažných důvodů je třeba učinit závěr, že naopak jde o případ společensky škodlivý jen do té míry, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a že proto není důvodu uplatňovat trestní represi. Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky uvedené v §13 odst. 1 tr. zákoníku), je povinností soudu existenci takových závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit.
Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ musí Nejvyšší soud (opět ve shodě se státním zástupcem) konstatovat, že postup, který dovolatel vůči oběma poškozeným zvolil, již přesáhl běžné občanskoprávní jednání aprobované soukromoprávními normami. Ačkoliv zpočátku využil povoleného institutu, jenž mu umožňoval po určitou dobu a za určitých podmínek zadržovat věci poškozených, svými dalšími úkony se již dopouštěl vyloženě protiprávního jednání. Podle skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů (srov. shora skutkovou větu odsuzujícího rozsudku) obviněný nerespektoval dohodu o narovnání, kterou uzavřel s oběma poškozenými dne 8. 6. 2011, jejich (ve výroku rozsudku specifikované) věci v celkové hodnotě 402.000,- Kč svévolně a neoprávněně zadržoval a odepíral jim je vydat, tyto věci si chtěl trvale ponechat pro sebe a dokonce jednu z těchto věcí (gastronomický nerezový pracovní stůl) prodal. Vzhledem k uvedené hodnotě zatajeného majetku poškozených, dlouhodobosti zatajování a nerespektování vlastního závazku k narovnání právních vztahů s poškozenými je proto třeba uzavřít, že jednání obviněného vykazovalo poměrně vysokou míru společenské škodlivosti, což zároveň znamená, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, vyjádřené principem ultima ratio, nemá v posuzované věci místo. Na jednání obviněného nelze nahlížet pouze ze soukromoprávního pohledu, je již zapotřebí řešit jej prostředky trestního práva.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinil podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předseda senátu Krajského soudu v Brně totiž takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a