ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.873.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 873/2013-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2013 k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného T. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 613/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 99/2012, takto:
Podle §265 l odst. 2 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby v rozsudku ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 613/2012, doplnil chybějící výrok, kterým stanoví přiměřený náhradní trest odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 7 T 99/2012, uznal obviněného T. K. (dále jen „obviněný“) vinným, že:
„dne 19. července 2012 kolem 22.25 hodin v Ch., okres týž, řídil po A. ulici ve směru na F. L. osobní motorové vozidlo zn. BMW 320i, a uvedené vozidlo řídil přesto, že mu rozhodnutím Magistrátu města D., odbor správních činností, ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. OSC/Rp-587/23582/2012 a č. j. OSC/51216/2012/Bedn., které nabylo právní moci dne 10. 7. 2012, byl mj. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 měsíce, počínaje právní mocí rozhodnutí, tedy na dobu od 10. 7. 2012 do 10. 8. 2012“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §337 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále obviněnému uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Proti citovanému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 613/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře dvaceti denních sazeb, přičemž denní sazba činí 500 Kč. Dále vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
S rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), který proti němu podal v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí obsahuje neúplný výrok o uložení peněžitého trestu.
Dovolatel s odkazem na zákonnou citaci ustanovení §67 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ustanovení §69 odst. 1 tr. zákoníku konstatoval, že v předmětné trestní věci zákon sice připouští, aby obviněnému byl za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen peněžitý trest, Krajský soud v Plzni však pochybil, pokud při ukládání peněžitého trestu nerozhodl zároveň o náhradním trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak dále dovolatel připomněl, v případě uložení peněžitého trestu je výrok o náhradním trestu odnětí svobody výrokem obligatorním s výjimkou situace, kdy je peněžitý trest ukládán vedle trestu odnětí svobody, který již byl uložen na horní hranici zákonné trestní sazby. K této situaci nedošlo, neboť Okresním soudem v Chebu byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, přičemž horní hranice zákonné trestní sazby za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku činí tři roky. Skutečnost, že náhradní trest nebyl uložen, by mohla vést k obtížné vymahatelnosti peněžitého trestu v případě, že by se obviněný v budoucnu dopustil jednání směřujícího ke zmaření výkonu tohoto trestu.
Podle dovolatele je tudíž zřejmé, že výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 613/2012 o uložení peněžitého trestu je neúplný a předmětný rozsudek je zatížen vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K nápravě vady přitom není nutné celé rozhodnutí odvolacího soudu nebo některý jeho výrok rušit ve smyslu §265k tr. ř., neboť postačuje doplnění předmětného výroku.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by napadené rozhodnutí zrušil, podle §265 l odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby neúplný výrok o uložení peněžitého trestu z rozsudku tohoto soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 613/2012, doplnil tak, že obviněnému stanoví přiměřený náhradní trest odnětí svobody ve smyslu §69 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je ve věci nutno rozhodnout jiným způsobem, státní zástupce vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy , jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách: buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný.
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatněny relevantně, neboť dovolatel namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje pouze výrok o uložení peněžitého trestu, přičemž v něm absentuje výrok o uložení náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku.
K uvedené problematice je zapotřebí uvést, že podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.
Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bez podmínek odstavce 1 může soud uložit peněžitý trest v případě, že ho ukládá za přečin a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele nepodmíněný trest odnětí svobody, současně neukládá.
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že soudem prvního stupně byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání jednoho roku, přičemž horní hranice zákonné trestní sazby u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil, činí tři roky. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v předmětné věci zákon připouští, aby obviněnému byl za jeho trestnou činnost uložen peněžitý trest.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku ukládá-li soud peněžitý trest, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na čtyři léta. Náhradní trest nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby.
Ve stručnosti lze připomenout, že jestliže soud uloží pachateli peněžitý trest, je povinen mu zároveň stanovit pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody. Jde o obligatorní výrok. Vzhledem k tomu, že trest odnětí svobody nesmí činit víc než 20 let (§55 odst. 1 tr. zákoníku), nelze uložit náhradní trest odnětí svobody za trest peněžitý vedle trestu odnětí svobody vyměřeného v této maximální výměře. Náhradní trest odnětí svobody není možné stanovit ani v případě, když se peněžitý trest ukládá vedle trestu odnětí svobody vyměřeného na horní hranici příslušné trestní sazby stanovené za spáchaný trestný čin. I v těchto případech ovšem lze peněžitý trest uložit (srov. například rozhodnutí č. 28/1972 a rozhodnutí č. 36/1996 Sb. rozh. trest.), byť bez náhradního trestu. Náhradní trest odnětí svobody se nestanoví ani tehdy, jestliže je peněžitý trest opětovně ukládán v rámci souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku poté, co již byl peněžitý trest uložený dřívějším rozsudkem, jehož výrok o trestu byl zrušen, zcela vykonán ( rozhodnutí č. 22/2001 Sb. rozh. trest). Náhradní trest odnětí svobody má určenou jen horní hranici, která činí nejvýše 4 roky, nebo, je-li horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovené za příslušný trestný čin ve zvláštní části trestního zákoníku nižší než 4 roky, nesmí náhradní trest přesahovat tuto horní hranici. Konkrétní výměru náhradního trestu v takto stanovené sazbě určí soud podle obecných zásad platných pro ukládání trestu (§39 tr. zákoníku), a to přímo ve výroku rozsudku, jímž ukládá peněžitý trest. Z povahy náhradního trestu odnětí svobody vyplývá, že soud při určování jeho výměry přihlédne zejména k celkové výši peněžitého trestu tak, aby náhradní trest pobízel pachatele k zaplacení peněžitého trestu, resp. byl jeho dostatečnou alternativou.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ nutno konstatovat, že bylo povinností Krajského soudu v Plzni, aby za situace, kdy zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 7 T 99/2012, ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře dvaceti denních sazeb, přičemž denní sazba činí 500 Kč, současně rozhodl o náhradním trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto ve shodě s nejvyšším státním zástupcem uzavřel, že pokud takto odvolací soud nepostupoval, znamená to, že jím vyhlášený rozsudek je ve výroku o uložení peněžitého trestu neúplný, neboť v něm chybí výrok o uložení náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku. Napadený rozsudek je tudíž zatížen vadou ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle §265 l odst. 2 tr. ř. záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a podle §265 l odst. 2 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby v rozsudku ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 613/2012, doplnil chybějící výrok, kterým rozhodne o uložení náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal