ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.879.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 879/2013-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání obviněného P.N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 6 To 124/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 35/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 27 T 35/2012, byl obviněný P. N. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to nože zn. Mikov s černou rukojetí a elektrického paralyzéru (N95). Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. T. a Č.p. z.p. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil tím, že dne 25. 11. 2011 v O. kolem 19:30 hod. na ulici H., v místě mezi kostelem a hernou, po předchozí rozepři, napadl bojovým nožem dlouhým 25 cm švihnutím tam a zpátky do oblasti nosu a krku P. T., čímž mu způsobil zranění – příčně orientovanou řeznou ránu na hřbetu nosu a dále hlubokou řeznou ránu přibližné délky 20 cm zraňující měkké tkáně krku včetně kůže, podkoží, krční svaloviny nad jazylkou, svalů kořene jazyka, pravostrannou obličejovou tepnu i žílu a pravostrannou podbradovou tepnu i větve jazykové tepny se známkami otoku struktur hrtanu a rozvojem akutního dechového selhávání, což je možno považovat za poškození důležitého orgánu.
Označený rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 6 To 124/2013, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že učinily nesprávný právní závěr, podle něhož měl popsaným skutkem naplnit zákonné znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Měl za to, že ve vztahu k existenci subjektivní stránky tohoto zločinu ve formě nepřímého úmyslu nestačilo pouze odkazovat na okolnosti, které předcházely jeho setkání s poškozeným, na použití nože a zasažení hlavy a krku poškozeného tímto nožem. Mělo být vzato v úvahu, že prvotní snaha o napadení vyšla ze strany poškozeného, který jej značně převyšoval svými fyzickými dispozicemi, bylo třeba přihlédnout k celkově vyhrocené a napjaté atmosféře těsně před konfliktem i jeho značné opilosti. Znovu opakoval, že ránu nožem cíleně nesměřoval na konkrétní část těla poškozeného, tudíž neměl v úmyslu způsobit mu vážnější zranění. Domníval se, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, popřípadě jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 6 To 124/2013, a rovněž tak rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 27 T 35/2012, zrušil a aby Okresnímu soudu v Opavě věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, poněvadž obviněný nesouhlasil s právním posouzením skutku, měl za to, že nevykazuje znaky žádného trestného činu, popřípadě nelze vyvozovat úmyslné zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným, byly naplněny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jak uzavřely soudy, či zda byly splněny podmínky pro použití ustanovení o nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, popř. pro posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak namítal obviněný.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a námitky obviněného nemohou obstát.
Nutná obrana jako okolnost vylučující protiprávnost činu je definována v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 329 a násl.). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 329).
Soudy obou stupňů se námitkou obviněného, že měly na jeho jednání nahlížet jako na nutnou obranu, v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a vyloučily-li možnost posoudit jeho čin jako jednání v nutné obraně, přiléhavě a logicky své závěry odůvodnily (viz rozsudek nalézacího soudu strana 10, usnesení odvolacího soudu strany 5, 6).
Ze skutkových zjištění soudů rozhodně nevyplývá, že by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost byla v posuzovaném případě naplněna. Byl to totiž právě obviněný, kdo schůzku s poškozeným P. T. svými provokujícími SMS vyvolal, kdo se na ni navzdory důvodnému předpokladu, že poškozený P. T. bude v důsledku předmětných SMS rozčilen, dobrovolně, vyzbrojen elektrickým paralyzérem a nožem, dostavil. Nosí-li obviněný z důvodu ochrany paralyzér u sebe běžně, tak za situace, že by si s poškozeným chtěl na zmíněné schůzce skutečně jen „věci z očí do očí vyříkat“, jistě by si s sebou nebral navíc i nůž o délce čepele 25 cm, který ukrýval v levém rukávu bundy.
Všechny uvedené aspekty pak v neprospěch obviněného dokreslují samotný průběh schůzky, a tedy i konflikt mezi obviněným a poškozeným, kdy poté, co poškozený směrem k obviněnému v úmyslu chytnout jej pod krkem pouze vztáhl ruku a dotknul se jeho bundy, obviněný okamžitě zareagoval použitím paralyzéru, který však nefungoval, a tak obviněný proti poškozenému zaútočil již zmíněným nožem, útok směřoval do oblasti hlavy a krku a poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví.
K tomu Nejvyšší soud podotýká, že jestliže ten, kdo útok záměrně vyvolal, tak učinil proto, aby mohl „útočníkovi“ pod záminkou obrany způsobit újmu, a unikl tak potrestání za vlastní útok („obranné jednání“), je-li tedy vyvolání „útoku“ součástí plánovaného útoku vlastního, pak nejde o nutnou obranu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 332).
Pokud však obviněný útok vůči poškozenému neplánoval, byť to byl právě on, kdo schůzku s poškozeným vyvolal způsobem, o němž musel vědět, že poškozeného rozčílí, jak přiléhavě konstatoval odvolací soud, a skutečně pouze bezprostředně reagoval na jednání poškozeného, který vůči němu v úmyslu chytit jej pod krkem vztáhl ruku, pak skutková zjištění soudů vypovídají o tom, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, a tudíž jednání obviněného nemůže být kvalifikováno jako jednání v nutné obraně, neboť jedna ze zákonných podmínek nutné obrany není splněna. V daném případě totiž očividně existuje mimořádně hrubý nepoměr mezi vztáhnutím ruky směrem k obviněnému a útokem obviněného paralyzérem a nožem do oblasti hlavy a krku poškozeného, přičemž tento nepoměr by mohl být posouzen nejvýše jako tzv. intenzivní exces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007).
Obviněný dále namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a nikoliv podle §145 tr. zákoníku. Dotčené skutkové podstaty trestných činů se od sebe vzájemně odlišují formou zavinění, kterou je následek – těžká újma na zdraví – způsoben. V případě §145 odst. 1 tr. zákoníku je těžká újma na zdraví způsobena úmyslně, v případě §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku pak nedbalostně. Touto svou námitkou obviněný tedy nebrojí proti právním závěrům soudů o tom, že svým jednáním poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, nýbrž poukazuje na to, že takový následek nezpůsobil úmyslně. Ani zde ale nelze argumentaci obviněného přijmout.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je třeba úmyslného zavinění (§13 odst. 2 tr. zák.).
Trestný čin je podle §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.
Na úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví lze usuzovat z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z provedení útoku, zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz zejména rozhodnutí publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003, aj.). Konkrétní způsob provedení činu, založený na tom, že obviněný po předchozí rozepři napadl bojovým nožem dlouhým 25 cm švihnutím tam a zpátky do oblasti nosu a krku poškozeného P. T., nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že následek (účinek) spočívající v těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byl způsoben nejméně v úmyslu eventuálním a že nutno vyloučit zavinění ve formě nedbalostní, jak již konstatovaly i soudy nižších stupňů (viz rozsudek soudu prvního stupně strana 10, usnesení odvolacího soudu strana 4, 5).
Odvolací soud, obdobně jako již nalézací soud, přiléhavě upozornil, že obviněný si musel být vědom, že za konkrétních okolností a při konkrétním způsobu vedení útoku může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Správně vyvodil, že na takové srozumění je třeba usuzovat z povahy použité zbraně, jíž byl masivní nůž s délkou čepele 25 cm, místa na těle poškozeného, které bylo útokem obviněného zasaženo, tj. oblast obličeje a krku (mohly být zasaženy tepny, nervy v obličeji, oko apod.), přičemž nešlo o náhodné zasažení těla bodnořezným nástrojem, což lze vyvodit podle soudu z průběhu celého konfliktu.
Nejvyšší soud závěrem podotýká, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení, s níž se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i proč považují jeho obhajobu za vyvrácenou.
Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková