ECLI:CZ:NS:2014:11.TCU.14.2014.1
sp. zn. 11 Tcu 14/2014-8
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 20. května 2014 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů , a rozhodl takto:
Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky J. H. , rozsudkem Obvodového soudu Tuttlingen, Spolková republika Německo, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 1 Ls 11 Js 6121/08, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Obvodového soudu Tuttlingen byl J. H. uznán vinným trestným činem podvodu v šesti případech a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
Shora uvedené trestné činnosti se odsouzený dopustil podle zjištění Obvodového soudu Tuttlingen tím, že poté, co pod tlakem nemocenského zubolékařského sdružení vrátil k 1. 8. 2005 svoji registraci pro pokladnu, uzavřel svoji zubolékařskou praxi v T. a rozhodl se, že se přestěhuje do Česka a zřídí si v blízkosti hranic s Německem zubolékařskou praxi, která by měla léčit na pokladnu soukromé pacienty z Německa. Aby zajistil pro svou manželku a dítě obživu po dobu do otevření zubolékařské praxe, rozhodl se požádat a pobírat od Sociálního úřadu při Okresním úřadu v Tuttlingenu podporu v nezaměstnanosti. Nejpozději od října 2005 žil se svou rodinou v Česku na neznámém místě. Tam si otevřel v prosinci roku 2007 zubolékařskou praxi. Adresu nájemního bytu v T. používal v právním styku v Německu, aniž by tam, kromě občasných návštěv, ještě měl stále bydliště. Přitom
1. dne 26. 10. 2005 požádal pro sebe, svoji manželku Z. H. a dítě B. o základní zajištění pro uchazeče o zaměstnání a prohlásil vědomě nepravdivě, že tyto osoby měly trvalé bydliště v T. Přitom věděl, že jeho žena a dítě tam nikdy nepobývaly, a on tam pobýval jen sporadicky, a to jen v délce dnů, za účelem úředního jednání a nákupů materiálu nebo pro jiné úkony, že jinak ovšem bydleli v Čechách. Věděl, že při udávání správného místa pobytu mimo okres T. , zejména v zahraničí, neměl nárok na platby sociálních dávek od okresu T. V důvěře v přesnost údajů mu Úřad zemského rady Tuttlingen vyplatil za dobu od října 2005 do dubna 2006 včetně dávek nemocenského pojištění 9.321,76 EUR.
2. Dne 11. 4. 2006 podal u Úřadu zemského rady Tuttlingen další žádost, ve které ujistil, že jeho údaje v první žádosti zůstaly nezměněné. V důvěře ve správnost údajů mu Úřad zemského rady vyplatil základní zajištění, včetně dávek nemocenského pojištění za období květen až říjen 2006 částku 12.179,92 EUR.
3. Stejně znějící žádost z 24. 10. 2006 vedla v období od listopadu 2006 do dubna 2007 k neoprávněným platbám ve výši 7.666,63 EUR,
4. stejně znějící žádost z 15. 4. 2007, vedla za období květen 2007 až říjen 2007 k neoprávněným platbám ve výši 6.681,90 EUR,
5. stejně znějící žádost ze dne 25. 10. 2007 vedla v období listopad 2007 až leden 2008 k neoprávněným platbám ve výši 2.327,39 EUR.
6. Odsouzený se před více lety seznámil s P. F. , který pocházel jako on z dřívějšího Československa. V dalších letech se kontakt přerušil. V roce 2006 se mu P. F. telefonicky ozval. Odsouzený mu řekl, že naléhavě potřebuje finanční prostředky pro další výstavbu a vybavení ordinačních prostor. P. F. , který byl jako dospělý adoptován H. F. , bývalým členem představenstva společnosti Siemens, souhlasil, že se zeptá svého, tehdy více jak 90 let starého, adoptivního otce, zda by odsouzenému neposkytl půjčku. Odsouzený odjel do B. a vyložil H. F. , že potřebuje půjčku k dokončení ordinačních prostor. Splácet by mohl z výnosu praxe okamžitě po jejich dokončení. Protože má v Česku nemovitosti, neexistuje žádné riziko. Při druhém setkání v B. dne 2. 10. 2006 uzavřel s H. F. smlouvu o půjčce přes 10.000,- EUR, splatnou do 30. 9. 2007 s úrokem 2,7%. H. F. vyzvedl peněžní částku v důvěře v prohlášení odsouzeného, tomu však záleželo na tom, aby si částku zabezpečil pro sebe trvale. Částku nesplatil ani 30. 9. 2007, ani v pozdějším termínu.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci návrh Nejvyššímu soudu na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodne, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky, a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený J. H. je občanem České republiky, který byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž se odsouzení týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona.
V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený se dopustil úmyslné trestné činnosti směřující proti zájmu společnosti na ochraně cizího majetku. Jednal přitom v takovém rozsahu (zejména se dopustil trestné činnosti opakovaně), že již lze tuto trestnou činnost označit za závažnou ve smyslu §4a odst. 3 zákona. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen citelný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch