ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1280.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1280/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2014 dovolání podané obviněným J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 14 To 152/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 209/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 3 T 209/2013, byl J. K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který a za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 3. 2013, č. j. 3 T 44/2013-32, doručeným mu dne 13. 9. 2013, a za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 10. 2013, č. j. 3 T 187/2013-95, byl podle §206 odst. 3 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit škodu a byly zrušeny příslušné výroky o trestech z výše citovaných rozhodnutí.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 19. 8. 2012 v Ú. n. O. , okr. Ú. n. O. , prodal společnosti Orange Consult, s. r. o., osobní vozidlo zn. Alfa Romeo, přestože vlastnické právo k tomuto vozidlu převedl na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, jež byla součástí úvěrové smlouvy č. .......... ze dne 10. 4. 2012, na společnost poskytující úvěr, a způsobil tak společnosti Home Credit, a. s., se sídlem Brno, Moravské náměstí 249/8, škodu ve výši 90 000 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 14 To 152/2014, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Keřta dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V textu dovolání obviněný uvedl, že vozidlo přenechal jednateli svého bývalého zaměstnavatele, panu P. , jako záruku za poskytnutou půjčku 30 000 Kč. Žádného přečinu se přitom nedopustil a uložený trest se mu jeví jako nepřiměřený a příliš vysoký. Nejednal v úmyslu přímém, neboť jeho vůle nebyla vedena snahou porušit zájmy chráněné trestním zákoníkem, uzavřenou smlouvu si přečetl pouze zběžně a nevšiml si ustanovení o zajišťovacím převodu vlastnického práva.
Obviněný se dále domnívá, že popis skutkových okolností v odsuzujícím výroku je nedostatečný a neumožňuje řádně a náležitě dovodit, čím byly naplněny zákonné znaky přečinu zpronevěry. Poukazuje přitom na to, že zde není uvedeno číslo smlouvy o prodeji vozu, které je až v odůvodnění, vozidlo je označeno pouze registrační značkou, nikoli WIN, chybí i odkaz na jeho technický průkaz. Obviněný je přesvědčen o tom, že v popisu skutku by mělo být jednoznačně popsáno, jak a z čeho je dovozeno, že daná věc je pro něj věcí cizí. Dále pak má za to, že „naletěl“ panu P. a neuvědomil si důsledky svého jednání. To je podle něj umocněno tím, že klíče od vozidla má stále on sám. Podotýká, že již také uhradil způsobenou škodu.
Dále také obviněný považuje výměru trestu za nepřiměřeně vysokou a stanovenou „v rozporu se zákonnými ustanoveními, byť v jejich rámci“, a nechápe, proč mu nebyl uložen trest při dolní hranici trestní sazby. Soudy přitom nepřihlédly k důsledkům, které má stanovený trest pro jeho budoucí život a také pro život jeho těžce nemocné matky.
Obviněný uzavírá, že soudy porušily §2 odst. 6 tr. ř., provedené hodnocení důkazů neodpovídá tomuto ustanovení a jejich závěry nejsou vyjádřeny způsobem odpovídajícím §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud podle obviněného také „jaksi zčásti opomněl“ jeho obhajobu.
V závěru pak obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, sp. zn. 14 To 152/2014, ze dne 18. 6. 2014, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, které by mělo znít tak, že se obžaloby zprošťuje.
K dovolání obviněného se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu podaného dovolání k tomuto uvedla, že znění skutkové věty výroku o vině nenechává na pochybách, že dotčené osobní motorové vozidlo zn. Alfa Romeo uvedené registrační značky se na podkladě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která se stala součástí označené úvěrové smlouvy, stalo dnem podpisu uvedeného smluvního ujednání se společností Home Credit, a. s., předmětem vlastnického práva této úvěrové obchodní společnosti, a tudíž se ve vztahu k dovolateli nacházelo v právním režimu věci cizí , se kterou navzdory takovému právnímu stavu nakládal jako s věcí vlastní, pokud vlastnické právo k ní převedl ke škodě svého úvěrového věřitele na obchodní společnost Orange Consult, s. r. o. Pokud jde o postrádané náležitosti odsuzujícího výroku ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., podle kterého musí být popis skutku ve skutkové větě výroku uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl dovolatel uznán vinným, pak výše poukazovaný skutkový podklad naplnění znaku věci cizí dostatečným způsobem vyplývá z uskutečněného právního zajištění úvěrového vztahu, kterým byl dovolatel vázán co do právní možnosti nakládat s předmětným vozidlem jakožto s vlastním. Výše namítaný záznam vlastnického vztahu ve velkém technickém průkazu vozidla, který ve smyslu poukazované právní úpravy slouží pouze k deklaraci takového právního stavu z hlediska vyvození odpovědnosti za technickou způsobilost provozu vozidla na pozemních komunikacích /§2 písm. e) vyhl. Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů/ tak při vyjádření znaku věci cizí zcela postrádá na své právní relevanci.
V tomto konkrétním případě tedy zůstává podle státní zástupkyně podstatným, že okolnosti dovolatelova jednání jsou dostatečně transparentně vyjádřeny ve výroku o jeho vině a v podrobnostech jsou pak blíže specifikovány v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, přičemž popis skutku odpovídá příslušným znakům skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. V posuzovaném směru dále není pochyb o totožnosti dotčeného motorového vozidla jakožto věci cizí, která se stala předmětem všech rozhodných smluvních ujednání a tím předmětem dovolatelova protiprávního nakládání ve smyslu skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Za správný lze podle státní zástupkyně považovat i ten shodný právní závěr obou soudů, že dovolatel jednal v úmyslu přímém za podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který přijaly poté, co odmítly jeho obhajobu, že si uzavřenou smlouvu přečetl pouze zběžně a nepovšimnul si ustanovení o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Ačkoliv takové smluvní ujednání stvrdil svým podpisem a přijal tak na sebe závazek zákazu nakládat s předmětným vozidlem bez předchozího písemného souhlasu společnosti Home Credit jakožto jeho vlastníka, přesto jednal cíleně v rozporu s takovým zákazem, ponechávaje si pro zamýšlenou dispozici s vozidlem velký technický průkaz, o kterém jeho vlastníkovi v rozporu se skutečností tvrdil, že mu nebyl doručen, když současně společnost Orange Consult, s. r. o., písemně zmocnil k dalšímu prodeji vozidla. Přitom takto postupoval ještě s vědomím, že jeho neoprávněným zpeněžením bude ke škodě svého úvěrového věřitele a v rozporu s výší dohodnutého úvěru na částku 126 393 Kč inkasovat pouze zlomkovou část jeho skutečné hodnoty.
Námitky ohledně přiměřenosti dovolatelova trestního postihu a tím i otázky spojené s aplikací hledisek rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (§38 – 39 tr. zákoníku) nelze podle státní zástupkyně považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotný výrok o trestu je totiž po stránce hmotněprávní napadnutelný toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je důvodem speciálním, dopadajícím na situace nepřípustnosti uloženého druhu trestu nebo trestu uloženého ve výměře mimo trestní sazbu, dovolatel však takto ani neargumentuje.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Konkrétně v tomto směru uvádí, že u něj nebyl dán úmysl, to však zdůvodňuje tím, že si nepřečetl ustanovení smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, a tedy nevěděl, že s předmětným vozidlem nemohl jako vlastník disponovat. To bylo ovšem provedeným dokazováním přesvědčivě vyvráceno (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají ani další námitky směřující do popisu skutkových okolností ve výroku o vině. Obviněný totiž skutkovou větu de facto napadá pouze z hlediska §120 odst. 3 tr. ř., automobil je zde podle něj nedostatečně označen, netvrdí však, že šlo ve skutečnosti o jiný automobil. Není zde podle něj uveden údaj, ze kterého by bylo patrné, že automobil byl vůči němu věcí cizí, zároveň však netvrdí, že automobil byl jeho vlastnictvím (což by ovšem muselo vyplývat i z provedeného dokazování), a proto daný znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nebyl naplněn. Obviněný tedy ve skutečnosti neargumentuje nesprávným právním posouzením. Pokud by přitom skutečně byl některý ze znaků ve skutkové větě nedostatečně popsán, avšak z odůvodnění rozsudku by bylo patrné, že byl správně zjištěn, o nesprávné právní posouzení by se jednat nemohlo. V takovém případě by šlo o porušení §120 odst. 3 tr. ř. V posuzované věci však nad rámec dovolacího řízení ani takové pochybení Nejvyšší soud neshledává. Citované ustanovení nestanoví, jakými přesně údaji mají být jednotlivé znaky skutkové podstaty vyjádřeny, podstatné je, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutkových okolností přitom nenechává na pochybách, o který automobil se jednalo, ani že se jednalo vůči obviněnému o věc cizí.
K námitkám směřujícím do výroku o trestu pak lze dodat pouze tolik, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V závěru pak obviněný uvádí, že hodnotící závěry soudů nejsou v rozhodnutích vyjádřeny způsobem odpovídajícím §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. a odvolací soud zčásti opomněl jeho obhajobu. Na taková tvrzení bez jakékoli konkretizace však ani nad rámec dovolacího řízení nelze reagovat jinak, než že jsou pouze formální a účelová.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný neodkázal na konkrétní alternativu citovaného dovolacího důvodu, resp. citoval obě. Lze proto konstatovat, že situace předpokládaná první z nich v projednávané věci vůbec nenastala. Druhá alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže být naplněna, pakliže obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou zakotveny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch