ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1376.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1376/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2014 dovolání podaná obviněnými J. Z. , a G. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 To 243/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 241/2013 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Z. a G. Z. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 3 T 241/2013 , byli obvinění J. Z. a G. Z. uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byli podle §209 odst. 3 tr. zákoníku shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvacet čtyři měsíců. Poškozený Ing. P. P. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 30. 10. 2011 v P. na H. n. docílili uzavření smlouvy o půjčce a na jejím základě dne 2. 12. 2011 poskytnutí finanční hotovosti ve výši 50 000 Kč od Ing. P. P. , díky tomu, že při sjednávání smlouvy jmenovanému záměrně zamlčeli, že mají vícero závazků než ty, které uvedli v seznamu závazků ze dne 30. 10. 2011, a že některé z nich již v době uzavření smlouvy řádně nespláceli, a věděli tak, že nebudou schopni poskytnutou půjčku v dohodnutých šedesáti měsíčních splátkách po 1 949 Kč ani jinak řádně a včas splatit, čímž způsobili Ing. P. P. , škodu ve výši nejméně 50 000 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 To 243/2014 , podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění společné dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Petra Konečného. Ohledně dovolacího důvodu odkázali na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že důvody dovolání jsou dány v řízení předcházejícím napadenému usnesení a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu dovolání obvinění uvedli, že nebylo spolehlivě prokázáno, že byly z jejich strany skutečně naplněny veškeré znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně a odvolací soud se podle nich nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci. Především nebylo spolehlivě prokázáno, že skutečně zamlčeli, kolik mají závazků, v tomto směru jde o tvrzení proti tvrzení. Dále pak obvinění poukazují na skutečnost, že roční úroková sazba předmětné půjčky byla 40 % a RPSN dokonce 58,14 % p. a. Jednalo se o pro ně značně nevýhodnou půjčku. S takto vysokou výnosností by měla být pro poškozeného spojena i určitá rizikovost, měla by být proto zvážena aplikace institutu svolení poškozeného. Takto sjednaná půjčka by mohla za určitých okolností vykazovat až některé znaky lichvy. Obvinění proto dávají ke zvážení i aplikaci principu ultima ratio. Poukazují na situaci na trhu těchto nebankovních půjček, které jsou poskytovány osobám, jež by půjčku od banky nedostaly, a aniž by byla skutečně zkoumána jejich majetková situace. Ve většině případů jde o lidi finančně negramotné a tato situace může být subjekty poskytujícími půjčky zneužívána. Nebylo dostatečně prokázáno, že obvinění již v době převzetí půjčky věděli nebo museli vědět, že ji nebudou schopni vrátit. Žádný nepoctivý záměr ani počáteční úmysl u nich dán nebyl, půjčku spláceli a teprve po určité době, kdy proti nim byla zahájena exekuční řízení, navíc u obviněné došlo k prodloužení nemocenské, splácet přestali, nicméně věc nyní řeší pomocí oddlužení, tedy zákonným způsobem, a plní splátkový kalendář, čímž je opět poškozenému plněno.
Závěrem svého dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 To 243/2014, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na napadené rozhodnutí obsahově navazující, zejména vydaná ve vykonávacím řízení a o nákladech řízení.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnými podaného dovolání uvedl, že část námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, kterými podatelé zpochybňují skutkové zjištění o tom, že před poškozeným zamlčeli rozsah svých závazků, a v této souvislosti provádějí vlastní hodnocení důkazů. Za relevantně uplatněnou nelze považovat ani paušálně vznesenou námitku, podle které „nebylo prokázáno naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu“. Nehledě na to, že je tato námitka formulována jako námitka primárně skutková („nebylo prokázáno“) je podle státního zástupce nutno uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným. Není povinností dovolacího soudu, aby sám z vlastní iniciativy ze všech možných hledisek zkoumal soulad skutkových zjištění a formálních znaků stíhaného trestného činu. Je povinností samotného dovolatele, aby konkretizoval, na základě čeho namítanou absenci zákonných znaků trestného činu dovozuje.
Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, tj. od počátku existujícího podvodného úmyslu na straně obviněných, pak ze skutkových zjištění ve skutkové větě a z jejich rozvedení v odůvodnění soudních rozhodnutí podle státního zástupce vyplývá, že již v době uzavření smlouvy o půjčce s poškozeným P. byli obvinění hluboce zadluženi a některé své závazky již řádně nespláceli. Celkový měsíční příjem obviněných činil v té době 28.000 Kč – 29.000 Kč, z čehož měli na již poskytnuté úvěry a půjčky splácet 21.000 Kč; od 3. 10. 2011 při tom již byli v prodlení se splácením pohledávky T&C DOMOV, s. r. o., a od 30. 9. 2011 se splácením pohledávky Profi Credit Czech, a. s., přičemž šlo o pohledávky řádově desetitisícové, resp. v případě pohledávky Profi Credit Czech, a. s., dokonce pohledávku statisícovou (viz str. 3, 8 rozhodnutí nalézacího soudu). Jestliže si obvinění půjčovali další finanční prostředky za situace, kdy více než dvě třetiny jejich příjmů sloužily ke splácení již existujících dluhů a kdy některé závazky již nebyli schopni plnit, pak podle názoru státního zástupce museli být přinejmenším srozuměni s možností, že ani poškozenému P. nebudou v budoucnu schopni půjčku řádně splácet, a jednali tudíž minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Skutečnost, že několik prvních splátek obvinění uhradili, má význam pouze pro posouzení, zda byl na jejich straně dán úmysl přímý nebo pouze nepřímý. V trestním řízení řeší soud všechny otázky viny samostatně a není tudíž rozhodující, jak posuzoval jednání obviněných jiný soud v insolvenčním řízení.
Bezpředmětná je podle státního zástupce též námitka týkající se svolení poškozeného. Poškozený P. poskytnutím půjčky na vysoký úrok nepochybně sledoval dosažení zisku; z této okolnosti ovšem samozřejmě nelze dovozovat, že by dobrovolně, vážně, srozumitelně a určitě souhlasil s tím, že mu nebude vrácena ani jistina, tj. půjčená částka 50.000 Kč.
Neobstojí podle něj konečně ani námitka týkající se principu ultima ratio, resp. subsidiarity trestní represe. Obecně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem.
V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý.
Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace.
Jestliže došlo ke spáchání trestného činu v rámci smlouvy o půjčce a jednání pachatele – dlužníka vykazovalo všechny znaky tohoto trestného činu, pak skutečnost, že půjčka byla poskytnuta na vysoký úrok, není podle názoru státního zástupce skutečností natolik výjimečnou, aby odůvodňovala neuplatnění trestní represe; nelze ani vyloučit, že projevená ochota pachatele platit vysoký úrok může být součástí klamavého jednání vůči poškozenému. Podmínky půjčky nepochybně byly pro obviněné nevýhodné, nelze však hovořit o tom, že jednání poškozeného P. by mělo charakter trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že motivem jednání obviněných byla v podstatě snaha udržet si vyšší životní standard, nikoli akutní nedostatek finančních prostředků na uspokojování základních životních potřeb, který by bylo možno hodnotit jako stav tísně ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z tohoto výkladu je patrné, že část argumentace obviněných uvedenému dovolacímu důvodu zjevně neodpovídá, neboť se týká právě skutkových zjištění, což je i případ námitek vztahujících se k subjektivní stránce. Obvinění je totiž zakládají na odlišných skutkových zjištěních, než vyšla v předchozím řízení najevo, konkrétně že nezamlčeli část svých závazků před poškozeným záměrně a že v době uzavření smlouvy o půjčce nevěděli, že ji nebudou schopni splácet. Poukazují přitom na skutečnost, že nějakou dobu půjčku spláceli, což ovšem za situace, kdy už v době uzavření smlouvy nebyli schopni některé své závazky splácet, jak správně podotýká státní zástupce, má význam pro posouzení jejich subjektivní stránky jako úmyslu nepřímého, nikoli přímého.
Soudy nedaly obviněným za pravdu ani ohledně jimi tvrzeného stavu tísně. Ze skutkových zjištění, konkrétně z výpovědí samotných obviněných, naopak vyplynulo, že ač již v době uzavření smlouvy některé závazky nespláceli a část finančních prostředků získaných od poškozeného použili na úhradu předchozí půjčky, ze zbylých peněz financovali nákup zbytečně drahé pračky a také zřejmě vánočních svátků. Soudy tak dospěly k závěru, že obvinění si chtěli udržet jistý životní standard, na který byli zvyklí. Aniž by tedy bylo třeba se v této souvislosti zabývat otázkou, zda půjčka vykazovala znaky lichvy či nikoli, je zřejmé, že obvinění se subjektivně ve stavu tísně nenacházeli.
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, podle které by mohlo být dáno svolení poškozeného. Obvinění to vyvozují z jisté zvýšené rizikovosti jeho podnikání, která je vyvážena vysokým úrokem, resp. RPSN. Taková námitka však nemůže obstát. Ze skutečnosti, že se poškozený mohl chovat do jisté míry riskantním způsobem, nelze v žádném případě vyvozovat, že ve smyslu §30 odst. 2 tr. zákoníku dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně souhlasil s podvodným jednáním obviněných.
Na místě pak není ani aplikace principu ultima ratio. Jak již bylo zmíněno, obvinění se nenacházeli ve stavu tísně a jejich jednání ani jiným způsobem nevybočuje z rámce běžně se vyskytujících případů trestného činu podvodu. Většina společenských vztahů, které spadají do rámce upraveného trestním právem, je různým způsobem regulována také právními předpisy jiných právních odvětví. Samotná existence jiné právní normy nemůže proto trestní postih vyloučit. V posuzovaném případě nejde o situaci, kdy by trestní represe byla zneužívána jednou stranou namísto odpovídajícího postupu v civilním řízení. Naopak jednání obviněných vzhledem ke svému charakteru vyžaduje, aby na něj bylo reagováno prostředky trestního práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obvinění odkázali na druhou alternativu uplatněného dovolacího důvodu. Již z výše naznačeného výkladu je zřejmé, že ta naplněna být nemohla, neboť nedošlo k porušení zákona ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněných J. Z. a G. Z. proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch