ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.377.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 377/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 dovolání podané obviněným J. T . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 2 To 114/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 4/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 30 T 4/2013, byl J. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1tr. zákoníku, za které byl podle §173 odst. 2 za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 2. 1. 2013 v době kolem 20.00 hodin ve F., v prostoru autobusového nádraží, v úmyslu i za použití násilí zmocnit se osobních věcí poškozené H. S., uložených v kabelce, kterou tato měla zavěšenou za ucha přes pravé rameno, přiběhl zezadu k jmenované, která slyšíc za sebou dusot nohou předmětnou kabelku pevněji přitiskla překřížením obou rukou ke svému hrudníku, tuto kabelku uchopil zezadu za její ucha a intenzivně nejméně jedenkrát s těmito prudce trhl, díky čemuž došlo k přetržení uch a následnému potencovanému pádu poškozené na zem, v rámci kterého tato uvolnila držení předmětné kabelky, čehož tento využil k jejímu zmocnění a z místa činu utekl; poškozená H. S. upadla na pravý bok a způsobila si zhmoždění v oblasti pravého lokte s kožní oděrkou a zlomeninu pravé stehenní kosti v oblasti krčku, kterážto zranění si vyžádala chirurgický zákrok včetně následného ošetření a hospitalizace ve zdravotnickém zařízení v délce sedmi dnů, jakož i následné další léčení v délce osmi týdnů a rehabilitace, jež trvá dosud; obviněný se takto zmocnil předmětné kabelky obsahující osobní doklady poškozené, dvě krabičky cigaret a peněženku s finanční hotovostí ve výši 40 Kč, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 972 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 2 To 114/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §173 odst. 2 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného vrchní soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Pavlíka dovolání, kterým napadl všechny jeho výroky. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle obviněného jeho jednání nemělo být posouzeno jako zločin loupeže, ale jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že bylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, podle něj je zde nedostatek subjektivní stránky – úmyslného zavinění. Úmyslným zaviněním není podle obviněného pokryto celé faktické jednání, neboť se neprokázalo, že toto se vztahuje na všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže. Obviněný tvrdí, že jeho úmyslem bylo odcizit věc, a proto se rozběhl za poškozenou, kabelku chytil a jedenkrát škubnul. Chtěl tedy užít jen takové násilí, které by mu umožnilo získat kabelku vytržením a které nelze považovat za násilí ve smyslu §173 tr. zákoníku. Obviněný dodává, že i při krádeži věci při sobě je nutné užít násilí, jinak by se pachatel věci nezmocnil, avšak vedené pouze proti věci, nikoli proti poškozené. K závěru, že je násilí vedeno proti věci, je podle obviněného třeba dojít i v případě, že je věc kryta nebo držena rukou (k tomu odkázal na rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr.). Obviněný dále uvádí, že v případě projednávaného útoku však bohužel došlo k tomu, že se účinky přenesly i na poškozenou, což však neměl v úmyslu, neboť ji chtěl překvapit a tím znemožnit obranu, aby ji nemusel překonávat. Přitom vycházel z objektivních okolností, že bude nutné užít násilí jen proti věci, a to ve formě stržení tašky z ramene. Skutečnost, že si poškozená přitiskla kabelku k hrudníku, na tom podle obviněného ničeho nemění, neboť v průběhu útoku si žádné změny v držení kabelky nevšiml a ani nemohl.
V závěru svého dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 2 To 114/2013, podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265l tr. ř. věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul předchozí průběh řízení a obsah podaného dovolání a uvedl, že soudní praxe mimo jiné dovodila, že neočekávané vytrhnutí věci z ruky ještě není násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku a přisvojení si cizí věci tímto způsobem je trestným činem krádeže podle §205 tr. zákoníku. Za násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku by však bylo třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel překonává odpor napadeného, například tím, že věcí cloumá (srov. č. 19/1972 Sb. rozh. tr., na které odkazoval i obviněný, obdobně i č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). S ohledem na průběh skutkového děje se však státní zástupce domnívá, že naznačené závěry soudní praxe byly plně respektovány. Pokud je totiž dámská kabelka zavěšena přes rameno, je zřejmé, že mechanismus spočívající ve vytržení nelze v podstatě použít, na rozdíl od případu, kdy je kabelka např. nesena v ruce (držena pouze prsty). Musí být tedy k jejímu odebrání užito jiného působení síly. Navíc pokud se obviněný ve večerních hodinách rozběhl za poškozenou, zejména tak, že byl slyšet dusot jeho nohou, je zcela očekávatelnou a přirozenou reakcí, že poškozená sevře svoji kabelku jako cíl možného útoku, s čímž obviněný, u kterého nebyl zjištěn žádný zásadní intelektuální deficit, musel být srozuměn. Proto zcela v logické souvislosti na to došlo k situaci, že obviněný si přisvojoval kabelku poškozené, která však pochopitelně nešla pouze vytrhnout (z držení) ani pouze strhnout (ve smyslu prudce sundat) z ramene poškozené, ale obviněný musel vyvinout již intenzivnější tah (násilí), aby strhl kabelku z ramene a současně ji vytrhl z držení poškozenou, popř. aby přetrhl ucha kabelky (tedy musel působit větší sílou, než vyvíjela poškozená, která se předpokládatelným způsobem pokusila svůj majetek bránit, což nutně vedlo k jejímu stržení na zem). Mezi poškozenou a obviněným tedy došlo k vzájemnému silovému působení ve smyslu §173 tr. zákoníku a nikoli k pouhému neočekávanému vytržení, na které by poškozená nebyla schopna reagovat (jednostrannému silovému působení na věc ve smyslu §205 tr. zákoníku), a to způsobem, s nímž musel být obviněný srozuměn. Silové působení bylo sice poměrně krátké, avšak pouze v důsledku vyšší intenzity síly, kterou užil obviněný. Obviněný tedy podle státního zástupce jednal zcela ve smyslu skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť překonával aktivní odpor poškozené za účelem zmocnění se její věci. Tvrzení obviněného o tom, že se údajně domníval, že snad kabelku poškozené pouze bez odporu sundá z ramene
a jakékoli násilí nebude nutné, je třeba odmítnout. Pokud by tomu tak bylo, obviněný by nutně užil násilí nižší intenzity a kabelky by se mu zmocnit nepodařilo. Aplikovaná razance, která vedla k přetržení uch kabelky a povalení poškozené, však byla zjevným odrazem záměru obviněného, který počítal s potřebou překonání odporu poškozené.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce konstatoval, že právní hodnocení bylo ve věci učiněno správně a bez vad a argumentaci obviněného nelze v žádné její části přisvědčit. Dovolání shledává zjevně neopodstatněným a navrhuje je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž se domáhá kvalifikace svého jednání jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zák., tento požadavek však staví na odlišných skutkových zjištěních tvořících podklad právního závěru o subjektivní stránce. Lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, str. 5 dole až str. 6 (soud prvního stupně ovšem své závěry v tomto směru také velmi podrobně zdůvodnil). Zde odvolací soud podrobně rozebírá průběh skutkového děje a dospívá k závěru, že obviněný před útokem vnímal povahu kabelky a způsob jejího držení (šlo o koženkovou kabelku, kterou měla poškozená na rameni a přidržovala si ji u těla). Obviněný musel být podle odvolacího soudu nejméně srozuměn s tím, že bude třeba použít značnou sílu, která povede k přetržení uch a současně bude působit i proti tělu poškozené, která tak může upadnout nebo utrpět v důsledku použití síly zranění. Podle odvolacího soudu nebylo možno očekávat, že půjde o pouhé vytržení kabelky z ruky. Tomuto závěru nelze nic vytknout, neboť z objektivních okolností skutečně muselo být obviněnému zřejmé, že násilí nebude moci směřovat pouze proti věci (kabelce), kterou by tímto způsobem nezískal. Jednalo se o kabelku s poměrně krátkými uchy, která měla poškozená navlečena na rameni a přidržovala si je (navíc oba svědkové, kamarádi obviněného, si všimli pevnějšího uchopení kabelky poškozenou v důsledku toho, že za sebou slyšela dusot kroků), tedy nikoli o případ, kdy by poškozená držela kabelku pouze v ruce nebo by měla na rameni pouze zavěšenou kabelku s dlouhým popruhem, která by jí visela pod pasem apod. Z povahy kabelky a jejího uchopení tak muselo být na první pohled zjevné, že nebude možné násilí směrovat pouze vůči ní, ale také vůči tělu poškozené. Jestliže obviněný tvrdí něco jiného, napadá tím ve skutečnosti skutkový závěr, tedy jeho námitka zvolenému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Nad rámec dovolacího řízení lze nicméně říct, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Pakliže obviněný odkazuje na rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr., je třeba říci, že šlo o skutkově odlišnou situaci, kde poškozená držela v podpaží pokladničku, kterou jí pachatel ranou vedenou vůči této věci z uchopení vyrazil a posléze se jí zmocnil. V posuzovaném případě poškozená měla poměrně krátká ucha kabelky navlečena na rameni, tedy i v případě, že by kabelku aktivně nedržela, si lze sotva představit násilí vedené pouze vůči takové kabelce, aniž by jí současně pachatel minimálně škubl rukou, když se jí snažil kabelku sundat. Obviněný navíc vyvinul zjevně velkou sílu, která vedla ke sražení poškozené k zemi, což svědčí o tom, že se připravoval na překonání jejího očekávaného odporu.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. T. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch