ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.453.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 453/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 dovolání podané obviněným Z. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 5 To 410/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 121/2013 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se k dovolání obviněného Z. L.
z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 5 To 410/2013 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 6 T 121/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 6 T 121/2013, byl obviněný Z. L. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 3. 10. 2012 v době kolem 20.00 hod. v K. , v domě č. p. .., v úmyslu působit na L. K. , který byl jako spolujezdec R. L. , řidiče vozidla zn. Ford C Max, vnuka obviněného, účastníkem dopravní nehody, k níž došlo dne 29. 9. 2012 v 00.45 hod. v obci K. , při níž L. K. utrpěl zranění spočívající v otřesu mozku a pohmoždění krční páteře s dobou léčení delší sedmi dnů, za přítomnosti rodičů L. K. , O. a S. K. , nabízel zaplacení částky 5 000 Kč na místě s žádostí, aby L. K. okamžitě ukončil své léčení, a poté, co byl jeho návrh O. K. odmítnut, uvedl, že přidá další částku 5 000 Kč, pokud mu do pátku bude předložen papír o tom, že L. K. ukončil svou léčbu, a po dalším odmítnutí jeho požadavku vyhrožoval, že pokud na místě nedojde k dohodě, tak v tom bude L. K. také namočený tak, že bude spoluviníkem autonehody.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením dne 19. 12. 2013, sp. zn. 5 To 410/2013, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Fojtíka. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí i předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný zrekapituloval předchozí průběh řízení, v rámci kterého soud prvního stupně věc nejprve postoupil Městskému úřadu v Kopřivnici k posouzení, zda se nejedná o přestupek, a až po zrušení tohoto rozhodnutí soudem druhého stupně byl následně Okresním soudem ve Frýdku-Místku shledán vinným. Nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů, které za věrohodné pokládaly výpovědi svědků obžaloby, tj. rodiny K. , ačkoli se jejich výpovědi během podání vysvětlení na policii a během hlavního líčení částečně rozcházely, zatímco výpověď jeho a jeho vnučky se shodovaly a během trestního řízení nijak neměnily. Soud prvního stupně nevzal v úvahu jiný možný motiv podání trestního oznámení na obviněného, a to pomstychtivost. K. peníze obviněný nabídl jako kompenzaci nákladů spojených s pobytem v nemocnici, zničeného oblečení a jako možné mimosoudní vyrovnání. Částku 10 000 Kč však považovali K. za nízkou, podle názoru obviněného jim jejich právní zástupce navodil vidinu možné kompenzace v závratné výši.
Obviněný považuje za správné první rozhodnutí okresního soudu, v rámci kterého byla věc postoupena Městskému úřadu v Kopřivnici s odůvodněním nedostatečné společenské škodlivosti činu. Jedna věta pronesená v emocionálním vypětí nemůže podle něj s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe překročit trestně právní rámec. Obviněný zdůraznil, že do domu K. byl pozván, bylo mu nabídnuto pohoštění, a pokud akceptuje teorii, že pronesl výhrůžku na adresu jejich syna, pak tuto nijak nestupňoval ani nenaplnil, dům s vnučkou v klidu opustili, aniž by se dopustil jakéhokoli náznaku nestandardního chování. Jeho jednání bylo vedeno snahou stůj co stůj pomoci svému vnukovi, tento motiv je zcela pochopitelný a lidský.
Pokud by obviněný připustil, že jednal tak, jak tvrdí K. , a toto jednání by bylo způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty nějakého trestného činu, pak by se mělo podle obviněného jednat o přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by jakkoliv působil na L. K. jako potenciálního svědka, tedy že by ho nutil, jak má vypovídat, nebo že nemá vůbec vypovídat.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 5 To 410/2013, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedla, že výrok, jímž byl obviněný uznán vinným, není v žádné kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti, způsobu provedení i situace, v níž k němu došlo, překročilo rámec porušení zásad občanského soužití, na které by bylo možné reagovat posouzením jeho jednání jako přestupku podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Takového přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním, újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Z popisu skutku je však zřejmé, že obviněný vyhrožoval nepravdivým obviněním z trestného činu, případně jiným ovlivněním trestního stíhání svého vnuka tak, aby se toto obrátilo i proti L. K. , který byl pouhým spolujezdcem vnuka obviněného R. L. , který řídil vozidlo pod vlivem alkoholu a způsobil tak dopravní nehodu, při které L. K. , který byl také pod vlivem alkoholu, utrpěl zranění. Obviněný požadoval na poškozeném, aby ukončil své léčení a vytvořil tak nepravdivý obraz o svém zranění, tedy o následku, k němuž došlo při předmětné dopravní nehodě, ve snaze vyloučit trestněprávní následky pro svého vnuka spojené s dopravní nehodou. Obviněný se snažil nabídkou finanční částky motivovat L. K. a jeho rodiče k ukončení léčení zranění utrpěného při dopravní nehodě, kterou způsobil jeho vnuk, a když tyto ani pod příslibem poskytnutí určité finanční částky nepřiměl k požadovanému jednání, sáhl k výhrůžkám, neboť uvedl, že pokud nedojde k dohodě o ukončení léčení, tak v tom bude L. K. také namočený, a to tak, že bude spoluviníkem autonehody. Uvedené jednání obviněného rodina L. K. nesla velmi těžce, přičemž výhrůžky obviněného vyhodnotila jako reálné, a proto věc ještě téhož dne oznámila na Policii ČR a kontaktovala se s advokátem. Intenzitu a míru jednání obviněného nelze zpětně bagatelizovat tím, že ve skutečnosti nic v neprospěch L. K. neučinil, neboť je skutečností, že existují určité situace, při kterých je možné vyvodit trestní odpovědnost spolujezdce za jízdu pod vlivem alkoholických nápojů nebo jiných omamných a psychotropních látek i v situaci, pokud sám nebyl řidičem. V uvedené souvislosti případně odvolací soud zmínil, že jako spolujezdec by se L. K. mohl stát účastníkem na dokonaném trestném činu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pokud by řidiči určil trasu jízdy a utvrzoval ho v rozhodnutí spáchat přečin, případně také tehdy, pokud by podal alkohol osobě s vědomím, že tato bude řídit motorové vozidlo, případně tehdy, pokud by předal řízení vozu opilému řidiči. Výhrůžka způsobením trestního stíhání se tedy nepohybovala v hypotetické, ale reálné rovině.
Namístě bylo podle státní zástupkyně rovněž posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty, neboť za svědka v materiálním smyslu podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku lze pokládat osobu, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Vyděračské jednání obviněného bylo jednoznačně vedeno úmyslem odradit L. K. od řádného plnění jeho povinností svědka, vyplývajících z ustanovení §97 a násl. tr. ř. Pokud by byl L. K. vyslýchán k následkům, které utrpěl při dopravní nehodě, a v důsledku výhrůžek obviněného by svědčil nepravdivě o následcích na svém zdraví, šlo by nepochybně o úmyslnou manipulaci se svědkem, v důsledku níž by podal nepravdivou výpověď. Soudy obou stupňů proto postupovaly správně, pokud skutek posoudily jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku.
Pokud jde o skutková zjištění, která obviněný zpochybnil ve svém dovolání, konstatovala státní zástupkyně, že přípustnost zásahu do skutkových zjištění je odůvodněna pouze výjimečnými situacemi, pro které je charakteristický extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu potřebný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. V posuzované trestní věci však není možné zaznamenat žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť skutková zjištění soudů mají jednoznačnou obsahovou spojitost s důkazy, přičemž skutek, tak jak je definován ve výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, je důsledkem logicky odpovídajícího způsobu hodnocení důkazů. Soudy v žádném případě nepochybily, pokud za podklad svých skutkových zjištění vzaly výpovědi příslušníků rodiny K. , a to proto, že soubor okolností, které skutek rámovaly, jednoznačně svědčí o pravdivosti těchto výpovědí. Zejména následné jednání rodiny K. , která celou záležitost bezodkladně ohlásila na policii a pro svůj postup se kontaktovala s advokátem, jednoznačně svědčí o tom, že byla vystavena vyděračskému jednání obviněného, které vybočilo ze zásad občanského soužití tak zásadním způsobem, že na ně bylo třeba reagovat trestněprávními prostředky.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena.
Zvolenému dovolacímu důvodu odpovídá námitka zdůvodněná zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), v rámci které má obviněný za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek. Obviněný namítá, že jeho jednání není natolik společensky škodlivé, aby bylo třeba je postihovat prostředky trestního práva, přičemž by postačoval postih na základě zákona o přestupcích (jak také původně věc posoudil soud prvního stupně). Tato námitka je oprávněná, neboť podle názoru Nejvyššího soudu se v popisu skutku v takzvané skutkové větě především neuvádí žádná skutečnost, ze které by bylo možno dovodit pohrůžku těžké újmy ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku. Pohrůžka, že bude L. K. do případu namočen jako spoluviník autonehody, aniž se zároveň uvádí, že by byl zraněn někdo další kromě něho samotného, a neuvádí se ani nějaká jiná okolnost, která by činila podíl tohoto svědka na nehodě z trestně právního hlediska významný, např. opilost řidiče, nelze bez dalšího považovat za natolik závažnou, aby mohla být sama o sobě hodnocena jako pohrůžka těžkou újmou. Nedostatek závažnosti a škodlivosti činu, jež chybí v charakteristice činu ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, je dokonce tak výrazný, že způsobuje i nedostatek naplnění formálních znaků trestného činu. Soud prvního stupně sice v odůvodnění uvádí po popsané pohrůžce, že hrozba zahájení trestního stíhání je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu považována za pohrůžku těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku, ale taková hrozba ve skutkové větě výroku rozsudku uvedena není. Navíc není ani v odůvodnění popsáno, pro jaký trestný čin měla spoluvina na dopravní nehodě vyústit a z jakého důvodu, ani že by obviněný něco takového přímo uváděl nebo alespoň naznačoval.
Uvedený nedostatek skutkového výroku rozsudku soudu prvního stupně, a tedy jeho rozpornost s právním posouzením, nenapravil v odvolacím řízení ani soud druhého stupně a odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné, přestože ten rozsudek napadal z obdobných důvodů, které uvedl v dovolání. Odvolací soud sice rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že existují určité situace, při kterých je možné vyvodit trestní odpovědnost spolujezdce za jízdu pod vlivem alkoholických nápojů i v situaci, pokud sám nebyl řidičem, přičemž poukázal na to, že jako spolujezdec by se L. K. mohl stát účastníkem na dokonaném trestném činu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pokud by řidiči určil trasu jízdy a utvrzoval ho v rozhodnutí spáchat přečin, případně také tehdy, pokud by podal alkohol osobě s vědomím, že tato bude řídit motorové vozidlo, případně tehdy, pokud by předal řízení vozu opilému řidiči. Ve smyslu těchto úvah se však nepokusil vadu výroku napadeného rozsudku napravit.
Již z tohoto důvodu bylo nutno obě napadená rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit a soudu prvního stupně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázat, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude nezbytné, aby soud prvního stupně znovu zvážil závažnost pronesené výhrůžky a zda ji lze hodnotit ve smyslu soudní praxe i nauky za pohrůžku těžkou újmou ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto konkrétním případě půjde o posouzení, zda jde pronesenou výhrůžku chápat jako pohrůžku trestním stíháním. Podle dosavadních skutkových závěrů hovořil obviněný pouze o spoluvině na dopravní nehodě, jejíž prokázání může mít především i jiné důsledky, než trestní stíhání. Zejména může jít o morální odpovědnost poškozeného a jeho podíl na vlastním zranění, který se může projevit i v otázce náhrady škody apod. Dosavadní úvahy soudu druhého stupně jsou podle názoru Nejvyššího soudu zatím pouze spekulace, v jaké důsledky mohla iniciativa obviněného, jíž vyhrožoval, vyústit a co si vlastně o právním dopadu svého případného jednání představoval, resp. jak mohli neurčitě vyslovenou pohrůžku napadení vnímat. Zde je možno připomenout rozhodnutí č. 10/1979-II Sb. rozh. tr., podle kterého se pohrůžka jako těžká újma musí objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí objektivně pociťovat. Při posuzování charakteru jednání obviněného, jeho závažnosti i motivace je nutné mít na zřeteli i skutečnost, že při nehodě zřejmě utrpěl vnuk obviněného závažné zranění a zdravotní poškození L. K. se mohlo jevit obviněnému v době, kdy se měl inkriminovaného činu dopustit, jako podstatně méně závažný důsledek jejich společné dopravní nehody. Hodnotit je třeba i adekvátnost reakce členů rodiny K. na čin obviněného a jejich celkovou motivaci.
Podobné pochybnosti má Nejvyšší soud o existenci kvalifikačního znaku podle §175 odst. 2 písm. e) tr. ř. Výhrůžka směřovala k tomu, aby L. K. ukončil svou léčbu. Další úvahy soudů o tom, že by později jako svědek musel vypovídat v rozporu se skutečností, jsou opět i přes svou logiku pouze skutkovou i právní konstrukcí, která nemá základ přímo v pronesené výhrůžce, resp. požadavku obviněného na jednání L. K. spočívajícím v ukončení léčení.
Soud prvního stupně tedy zváží ze skutkových i právních hledisek dosud provedené důkazy, popř. bude-li to považovat za nutné, doplní dokazování. Dojde-li k odlišným názorům, než které předběžně vyjádřil Nejvyšší soud, bude muset výrok rozsudku doplnit tak, aby skutečnosti v něm uvedené odpovídaly použité právní kvalifikaci. Takový postup by ovšem musel být opřen o jednoznačné zjištěný skutkový stav, o němž nejsou žádné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch