ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.626.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 626/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2014 dovolání podané obviněným V. Ň., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 4 To 81/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 17/2013 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ň.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 61 T 17/2013, byl obviněný V. Ň. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §140 odst. 1 a §58 odst. 1, 3 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě a podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu poškozeným VZP ČR a Monza CZ Slušovice.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 29. 4. 2013 v přesně nezjištěnou dobu kolem 23.00 hodin v O. na ulici N., okres Z., Zlínský kraj, na verandě rodinného domku č. p. … majitelky E. L.-Ň., který v tu dobu užíval, v podnapilém stavu, kdy jeho krev obsahovala 1,73 g/kg alkoholu a pod vlivem návykové látky amphetamin, po předchozím verbálním konfliktu se svým bratrem J. Ň., který byl v tu dobu u něj na návštěvě, v úmyslu tohoto usmrtit pak opakovaně v rychlém sledu 9x značnou silou bodnul kuchyňským dranžírovacím nožem s délkou čepele 21 cm a šířkou čepele 4 cm, když první útok směřoval do oblasti krku a tento útok poškozený vykryl rukama, čímž mu způsobil mnohočetné bodně-řezné rány, a to dvě bodné rány na zevní straně levého stehna s větším žilním krvácením, řeznou ránu asi 7 cm na zadní straně stehna vlevo, řeznou ránu délky 3 cm v oblasti levého kolena, dvě bodné rány asi 3 cm dlouhé nad vnitřní stranou stehna vpravo, jednu bodnou ránu nad přední stranou stehna vpravo, řeznou ránu cca 15 cm dlouhou na levém předloktí, řeznou ránu 3 cm dlouhou na pravém předloktí a úrazový šok z velké ztráty krve, což mělo za následek urgentní operační zákrok v KNTB, a. s., ve Z., s následnou hospitalizací poškozeného do 6. 5. 2013 a s pracovní neschopností do 16. 6. 2013, kdy nezávisle na vůli obviněného, a to jen shodou šťastných náhod a příznivých okolností, nedošlo ke smrti poškozeného J. Ň.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Z jejich podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 4 To 81/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek částečně ve výrocích o trestu, ochranném léčení a o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil ochranné protialkoholní a protitoxikomanické léčení v ústavní formě a podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě škody shodně jako soud prvního stupně, pouze poškozené ve výroku přesněji označil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Krejčího, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný předně namítá, že ve věci naprosto absentuje subjektivní stránka. Z dosavadního průběhu řízení podle něj vyplývá, že si dějový sled nepamatuje, nicméně opakovaně uvádí, že svého bratra zabít nechtěl. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, dochází k hypotetickým závěrům, co by se stalo, kdyby byl útok veden pod jiným úhlem, resp. v jiném postavení útočníka a poškozeného. To je podle názoru obviněného zkreslující. Poškozený na následky jeho jednání nezemřel, rány, které proti němu vedl, nemohly vést k jeho smrti. K tomu obviněný poukazuje na závěry soudu prvního stupně, podle nichž neútočil cíleně, ale bodal bez rozmyslu, lhostejně bez toho, zda budou rány směřovat proti životně důležitým orgánům těla poškozeného. Nesouhlasí však již se závěrem soudu, že šlo o tzv. nepravou lhostejnost. Obviněný je vzděláním, intelektem i pamětí spíše podprůměrný a nemohl tak vědět, na jaké partie těla útočit, aby způsobil smrt. Útočil nahodile, na periferie těla a pouhou náhodou byla jedna rána vedena v blízkosti tepny, jejíž přerušení by patrně znamenalo smrt poškozeného. Soudy se tak podle obviněného nedostatečně vypořádaly s otázkou jeho vnitřního vztahu k zamýšlenému následku. Ze znaleckých posudků nevyplývá, že by byl poškozený bezprostředně ohrožen na životě a obviněný mu navíc poskytl první pomoc.
Obviněný shledává v napadeném rozhodnutí nedostatek i po stránce objektivní. Ustanovení §140 tr. zákoníku stanoví, že kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let. Oproti tomu ustanovení §145 tr. zákoníku stanoví, že kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let. Z toho je podle něj patrné, že pro rozlišení obou skutkových podstat je třeba sledovat konečný stav poškozeného, tj. zda útok přežil s těžkým zraněním nebo útoku podlehl.
Neexistuje jediný přímý důkaz, že obviněný chtěl poškozeného usmrtit, kdyby tomu tak bylo, mohl využít situace, kdy poškozený již byl bez možnosti obrany.
V další části svého podání obviněný konstatuje, že soudy se nikterak nezabývaly možností aplikace §141 tr. zákoníku. K osobě poškozeného z provedeného dokazování vyplynulo, že užívá nadměrně pervitin, a v době činu byl pod jeho vlivem či vlivem jiné návykové látky. Bezprostředně před útokem obviněného slovně i fyzicky napadl. Dokazování je tak v tomto ohledu zcela nedostatečné, ale je nepochybné, že stav poškozeného a jeho případné jednání, které nebylo u soudu objasněno, bylo sto vyvolat u obviněného pocit rozrušení ze strachu či úleku. On sám před incidentem, a to ještě značnou dobu před ním, vypil pouze tři piva a amfetaminu bylo u něj zjištěno pouze stopové množství.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 4 To 81/2013, a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že obviněný v rámci své argumentace především napadá posouzení svého zavinění. Jak vyplynulo z učiněných skutkových zjištění (mezi která nelze řadit vnitřně rozporné tvrzení obviněného, že poškozeného zabít nechtěl, ač si jinak na průběh útoku a bezprostředně předcházející momenty vůbec nepamatuje), obviněný zaútočil na poškozeného nožem o délce čepele 21 cm, devíti ranami, vedenými značnou silou na krk a poté na nohy. Přitom poškozenému způsobil mnohačetné zranění, které by bez ošetření pravděpodobně vedlo k jeho smrti, současně k usmrcení poškozeného mohlo dojít i v případě zasažení krku (tuto ránu poškozený odrazil) či tepny nebo žíly na stehně, k čemuž pouze shodou okolností nedošlo. Rovněž bylo konstatováno, že v krvi obviněného se nacházelo 1,73 g/kg alkoholu a byl pozitivně zjištěn i amfetamin, což mělo vliv na koordinaci jeho pohybů.
Státní zástupce se domnívá, že na základě popsaných skutečností je nutné závěry soudů činných dříve ve věci, podle nichž obviněný spáchal útok nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [jak dovodil soud prvního stupně, Vrchní soud v Olomouci konstatoval úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], akceptovat. Obviněný realizoval útok, jehož zcela evidentním a předpokládaným následkem mohla být smrt poškozeného. Tento útok se přitom vyznačoval silnou a opakovanou agresí, tedy nejednalo se o např. jednu ránu, ani o nedůrazné (méně intenzivní) napadání. Ač obviněný tvrdí o sobě spíše podprůměrný intelekt, i takové osobě je zcela jistě známo, že intenzivní zásah do krku či tepny nožem o délce čepele 21 cm může napadenému přivodit smrt. Na základě takto vymezených skutkových okolností (státní zástupce odkázal na rozhodnutí publikovaná pod č. 7/1954 a 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.) je tak třeba jednání obviněného posuzovat jako spáchané nejméně ve formě nepřímého úmyslu, neboť obviněný vzhledem k charakteru útoku věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (zájem na ochraně života) a pro případ, že ho způsobí, byl s tím srozuměn (namístě může být i shledání cílenosti v jednání obviněného, což je však jistým rozporem mezi rozhodnutími soudů obou stupňů).
Předmětnou aktivní a intenzivní agresi obviněného podle státního zástupce nelze vyhodnotit jako jeho lhostejnost k následku, a to ani jako lhostejnost nepravou. Již vůbec je potom vyloučena lhostejnost pravá, kterou je jen obtížně možné dovodit za situace, kdy pachatel (jak bylo řečeno, aktivně) jedná způsobem, ve vztahu k němuž je smrt naprosto pravidelným a předpokládatelným následkem (srov. č. 41/1976). Pokud soud prvního stupně při hodnocení jednání obviněného uvedl, že obviněný „bodal poškozeného bez rozmyslu do celého těla a v rámci tohoto útoku mu bylo zjevně lhostejné, jakou část těla poškozeného zasáhne“, domnívá se státní zástupce, že z toho není možné dovozovat jakýkoli závěr stran lhostejnosti obviněného k následku. Soud zde totiž zjevně pouze konstatoval, že obviněný si jako užší cíl svého útoku nevybral jedno konkrétní místo těla poškozeného, ale bez promyšlené strategie bodal do více míst, např. do krku či do stehna, což je ovšem zřetelně odlišná úvaha než se snaží tvrdit obviněný.
Ke způsobu útoku státní zástupce doplňuje, že obviněný byl v podnapilém stavu (nelze přehlédnout, že zjištěné množství alkoholu v krvi 1,73 g/kg neodpovídá jeho tvrzení o požití tří piv delší dobu před útokem), což podle vyjádření znalce snížilo schopnost jeho koordinace, aniž by to však samozřejmě mělo dopady na jeho příčetnost.
Jestliže potom obviněný k otázce zavinění poukazoval na skutečnost, že poškozený přežil, dodává státní zástupce, že taková skutečnost byla zohledněna v posouzení útoku jako pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný ovšem jinak útočil výše naznačeným způsobem, tedy způsobem obecně vzato způsobujícím smrt, aniž by mohl spoléhat na jakoukoli okolnost tento následek odvracející. Smrt tedy nenastala pouze shodou okolností a náhod, již nezávislých na obviněném, který vykonal útok v rozsahu pro aplikaci §140 tr. zákoníku dostatečném. Na tom ničeho nemění ani následné přivolání zdravotnické pomoci, ani schopnost současné lékařské vědy napomoci poškozenému v rychlém zotavení, ani prvotní a nezavazující vyslovená právní kvalifikace ve smyslu §145 tr. zákoníku. Právní posouzení subjektivní stránky tak bylo podle státního zástupce provedeno správně a bez vad.
K poslední námitce obviněného, že měla být zvažována kvalifikace činu i jako zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku, státní zástupce uvádí, že takovou možností se soudy činné dříve ve věci skutečně příliš nezaobíraly, avšak zcela důvodně, protože k tomu nebyl dán důvod. Strach, úlek nebo zmatek pachatele ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran (srov. č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Mezi obviněným a poškozeným, jeho bratrem, ovšem došlo k nevýznamné potyčce, na což obviněný reagoval tím, že si, neatakován a bez jiných obtíží, odešel do jiné místnosti pro nůž, a tím potom napadl poškozeného. Aplikace §141 tr. zákoníku je tak zcela vyloučená.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z tohoto výkladu je patrné, že většina námitek uplatněných obviněným uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění, v tomto případě skutková zjištění tvořící podklad právního závěru o subjektivní stránce. De facto pouze opakuje svoje tvrzení, že bratra zabít nechtěl, ačkoli si na průběh skutkového děje nepamatuje. V tom mu soudy neuvěřily a z objektivních okolností, zejména způsobu provedení útoku dovodily závěr o jeho úmyslném jednání. Obviněný přitom argumentuje odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se v této části odvolací soud neztotožnil. Je třeba připomenout, že dovolání je opravný prostředek směřující proti rozhodnutí soudu ve druhém stupni. Odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém, což je podle jeho názoru vyjádřeno i ve výroku rozsudku soudu prvního stupně slovy „v úmyslu tohoto usmrtit“, čemuž pak neodpovídá odůvodnění tohoto rozhodnutí. S tím se Nejvyšší soud neztotožňuje, soud prvního stupně zde ne zcela správně použil ve skutkové větě právní termín v „úmyslu“, který zahrnuje obě varianty, tedy jak úmysl přímý, tak i nepřímý. Jestliže tedy odvolací soud uvádí, že nepřímý úmysl by musel soud prvního stupně vyjádřit jako vědomost předvídaného následku a srozumění s ním, stejně tak by bylo možné říct, že přímý úmysl měl být vyjádřen např. slovy „se záměrem tohoto usmrtit“ apod. Závěr odvolacího soudu ohledně přímého úmyslu však Nejvyšší soud považuje za správný. Lze na něj usoudit již minimálně z vedení útoku směrem na krk poškozeného. Při bodnutí nožem do krku totiž může pachatel počítat prakticky s jistotou usmrcení poškozeného, čili z takového provedení činu je možné závěr o chtění následku smrti dovodit.
S jistou dávkou tolerance lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitku, kterou se obviněný domáhá kvalifikace svého jednání podle §145 tr. zákoníku, tedy jako těžkého ublížení na zdraví. Přitom argumentuje způsobeným následkem a zcela pomíjí, že se jednání dopustil ve stádiu pokusu. Taková námitka se jeví jako nesmyslná a naznačovala by elementární neznalost a nepochopení právní úpravy. Je však současně možné, že touto námitkou obviněný pouze navazuje na své předchozí tvrzení ohledně subjektivní stránky a pak platí, co bylo řečeno výše.
Pokud pak jde o námitku, kterou se obviněný domáhá kvalifikace svého jednání jako zločinu zabití, lze se zcela ztotožnit s tím, co uvádí státní zástupce. Jde opět o skutkovou námitku, neboť z provedeného dokazování vyplynul průběh skutkového děje, který nijak nenaznačoval možné omluvitelné hnutí mysli nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Navíc lze poukázat na to, že poškozený obviněnému odpustil a v hlavním líčení odmítl vypovídat, tedy byla čtena jeho výpověď z přípravného řízení. Byla-li by situace taková, že by se poškozený skutečně dopustil vůči obviněnému nějakého významného zavrženíhodného jednání nebo by zde byla ještě jiná významná okolnost, pak není důvod, proč by to u soudu neuvedl, jestliže by tím svému bratrovi pomohl.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného V. Ň. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch