ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.697.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 697/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2014 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného Ing. M. U. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 3 To 439/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 132/2013 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 3 To 439/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1 T 132/2013, byl obviněný Ing. M. U. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 22 119 Kč. Naproti tomu byl podle §226 písm. a) tr. ř. obviněný zproštěn obžaloby pro skutek spočívající (stručně řečeno) v tom, že v přesně nezjištěné době od počátku roku 2009 do dne 1. 4. 2012 v místě společného bydliště s poškozenou L. U. v rodinném domě č. p. .... ve V. , okres F.-M. , opakovaně a se stoupající četností a intenzitou tuto verbálně, psychicky a fyzicky bezdůvodně napadal (způsoby ve výroku rozsudku popsanými), neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se měl podle skutkových zjištění obviněný dopustit tím, že dne 1. 4. 2012 kolem 8:30 hodin v místě jejich společného bydliště v rodinném domě č. p. ..... ve V. , okres F.-M. nečekaně zezadu uchopil poškozenou L. U. za vlasy, cloumal s ní, opakovaně jí udeřil hlavou do zárubní dveří a zdi a když se jí podařilo ze země postavit, uchopil ji za oděv pod krkem, zdvihl do vzduchu, čímž jí způsobil zranění v podobě zhmoždění týlní krajiny hlavy s otokem a krevní podlitinou, krevní podlitinu na dolním víčku pravého oka, zhmoždění nosu s oděrkou kůže, zhmoždění v oblasti pravého ramene a pravého zápěstí, otřes mozku doprovázený neustupujícím dvojitým viděním a šilhavostí na podkladě obrny šestého hlavového nervu, které si vyžádalo ošetření a hospitalizaci v Nemocnici Třinec v době od 1. 4. 2012 do 5. 4. 2012 a následně na psychiatrickém oddělení do 19. 4. 2012 s dobou léčení nejméně šest týdnů, po kterou byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života nutnou hospitalizací, bolestivostí v místě zranění, bolestí hlavy, nevolností a neustupujícím dvojitým viděním.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný Ing. M. U. odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 3 To 439/2013, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů obsaženého v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. napadený rozsudek v odsuzující části zrušil a trestní stíhání obviněného Ing. M. U. zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného Ing. M. U. K důvodům dovolání uvedl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 3 To 439/2013, byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly dány podmínky pro takové rozhodnutí, a současně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a právní závěry Krajského soudu v Ostravě, se kterými vyslovil nesouhlas. Odvolací soud podle něj nesprávně vyhodnotil otázku jednoty skutku, která má význam pro určení, zda jde o souběh jednočinný nebo vícečinný a v důsledku toho nesprávně zastavil trestní stíhání obviněného Ing. M. U. pro skutek, v němž byl rozsudkem nalézacího soudu spatřován zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Dle dovolatele se však jedná o dva samostatné skutky (z nichž každý naplňuje jinou právní kvalifikaci), a proto o každém z uvedených skutků bylo potřeba rozhodnout samostatně. Nebyly tak splněny podmínky pro vydání usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu překážky věci rozhodnuté.
Dovolatel dále s odkazem na judikaturu poukázal na to, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí může být spáchán pouze v době, kdy pachatel žije ve společném obydlí s poškozenou osobou, a pro tento závěr je pak rozhodující faktický stav společného bydlení pachatele a poškozené osoby. Přestože obžaloba i soud prvního stupně popsala jednání obviněného jako odehrávající se v jednom souvislém časovém období, přičemž odvolací soud tento popis skutku zcela shodně převzal, je nutno dle dovolatele vycházet z toho, že pojem skutek nelze ztotožnit s pouhým popisem skutku v obžalobě nebo rozhodnutí soudu, ale tento popis je nutno upravit tak, aby odpovídal daným skutkovým zjištěním v předmětné trestní věci, a to včetně změn týkajících se doby páchání skutku. Dle dovolatele tedy v předmětné trestní věci nejde o jednočinný souběh, ale jednání obviněného je nutno na základě výpovědi svědků i skutečností uvedených nalézacím soudem posuzovat jako dva trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu.
Vzhledem k uvedenému navrhl nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 3 To 439/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebylo Nejvyššímu soudu doručeno žádné vyjádření obhájce obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
V projednávaném případě Nejvyšší soud zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě skutečně trpí dovolatelem vytýkanou vadou.
Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že jednání, jímž měl obviněný spáchat zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, pro které byl obžaloby zproštěn, tvoří s odsuzující částí rozsudku pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku jeden skutek. Otázku jednoty skutku tedy vyřešil tak, že v posuzované trestní věci nešlo o vícečinný nestejnorodý souběh, ale o jednočinný nestejnorodý souběh, kdy pachatel jedním skutkem spáchá více trestných činů různých skutkových podstat. Pokud tedy nalézací soud rozhodl dvěma odlišnými výroky, a to jednak odsuzujícím a jednak zprošťujícím o dvou částech jediného nedělitelného skutku, šlo o rozhodnutí nesprávné, neboť o celém skutku bylo třeba rozhodnout pouze jedním rozhodnutím.
Odvolací soud uvedl, že okresní soud měl pouze vypustit jednání ze zprošťující části skutku a uznat obviněného vinným toliko v části skutku, pro který byl odsouzen. Soud druhé instance z uvedeného vyvodil závěr, že pokud odvolání proti rozsudku podal pouze obviněný, a to do odsuzující části rozsudku, pak rozsudek ve zprošťující části již nabyl právní moci, čímž současně došlo k vytvoření překážky věci rozhodnuté, a to ve vztahu k trestnímu stíhání pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným v odsuzující části rozsudku. Jiné rozhodnutí dle názoru odvolacího soudu nepřicházelo v úvahu, neboť státní zástupce odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně nepodal.
S tímto závěrem se však nelze ztotožnit, neboť jak správně upozornil nejvyšší státní zástupce, krajský soud vycházel pouze z popisu skutkových okolností v obžalobě a výroku rozsudku soudu prvního stupně, aniž by se v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí zabýval také přesností tohoto popisu skutkových zjištění, tedy zda soud prvního stupně v daném směru vyvodil odpovídající závěry z toho, co vyšlo v řízení najevo. Správně dovolatel podotýká, že pojem „skutek“ nelze zaměňovat s jeho popisem v obžalobě nebo v rozhodnutí soudu (srov. např. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Okresní soud ve výroku sice vymezil jednání, pro které obviněného zprostil obžaloby, datem 1. 4. 2012, kdy měl být současně spáchán skutek, pro který obviněného uznal vinným, podle výroku však mělo k původně žalovanému jednání docházet „v přesně nezjištěné době od počátku roku 2009 do dne 1. 4. 2012“. V odůvodnění rozsudku pak soud uvádí, že obviněný s poškozenou se v jejich rodinném domě potkali v době, kdy již nesdíleli společnou domácnost, a kdy poškozená přespala v rodinném domě, zatímco obviněný spolu se svou přítelkyní a jejím synem přespali v chatce na pozemku k domu přináležejícím. Fakt, že obviněný a poškozená nesdíleli společnou domácnost, by pochopitelně sám o sobě nevylučoval možné sdílení společného obydlí ve smyslu §199 tr. zákoníku, nicméně použitá formulace vyznívá spíše tak, že se obviněný a poškozená „potkali“, čili v danou dobu již v domě společně nebydleli. Je však zřejmé, že soud prvního stupně nevěnoval této otázce patřičnou pozornost a neuvědomoval si důležitost časového vymezení jednání obviněného ve výroku svého rozhodnutí.
Přesto však jsou z rozsudku i ze spisového materiálu patrná skutková zjištění nasvědčující spíše tomu, že závěr soudu prvního stupně spočívající ve vymezení jednání jako dvou samostatných skutků (ačkoli nepřesně popsaných) byl správný.
Poškozená, obviněný i svědci se víceméně vyjadřují v tom smyslu, že poškozená po odchodu na operaci dne 5. 3. 2012 již v rodinném domě spolu s obviněným nežila a po propuštění z nemocnice nadále přebývala u svých kamarádů. Poškozená dne 28. 11. 2012 při výslechu v přípravném řízení (č. l. 139, 141 verte) a v hlavním líčení dne 29. 7. 2013 (č. l. 279 verte) hovořila mimo jiné o tom, že od 8. 3. do 31. 3. 2012 pobývala u přátel, neboť se obviněný odmítl o ni po operaci starat a že dne 31. 3. 2012 večer se domů vrátila za svojí dcerou a za účelem uzavření dohody o vypořádání majetku. Podle domluvy obviněného s poškozenou obviněný se svou přítelkyní a synem spali v chatce na pozemku. Ve vyjádření k žalobě o výživné manželky ze dne 30. 8. 2012 (č. l. 341) obviněný dokonce uvádí, že poškozená s ním nežila ve společné domácnosti již od 19. 4. 2011, kdy odešla z jejich rodinného domu a pobývala u J. F. Reaguje tak na údajné tvrzení poškozené v žalobě, podle kterého od 8. 3. 2012 bydlela v podnájmu u pana J. Při výslechu u hlavního líčení dne 27. 3. 2013 (č. l. 278 verte) pak obviněný vypověděl, že poškozená dne 31. 3. 2012 přijela přespat do jejich rodinného domu a na základě dohody s poškozenou šel se svojí přítelkyní a jejím synem spát do chaty v blízkosti rodinného domu. Při hlavním líčení dne 9. 9. 2013 (č. l. 371) uvedl svědek V. J. , že poškozená před operací bydlela u pana J. F. a po operaci již bydlela u něj. Svědkyně D. Š. při výslechu (č. l. 373) uvedla, že poškozená v domě nebydlela, a proto byl její příjezd 31. 3. 2012 nečekaný.
Za společné obydlí ve smyslu §199 tr. zákoníku je nutno považovat faktický stav společného bydlení (srov. např. 35/2013 Sb. rozh. tr.). Jestliže společné soužití poškozené s pachatelem ve společném obydlí bylo ukončeno, nemůže poté jít o trestný čin podle §199 tr. zákoníku, ani pokud poškozená byla později vystavena útoku obviněného, který by bylo možno považovat za týrání (srov. č. 56/2009 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, časové vymezení skutku u trestného činu podle §199 tr. zákoníku nemůže přesáhnout dobu, po kterou oběť a pachatel žili ve společném obydlí. Předpoklad odvolacího soudu, že žalované jednání tvořilo jeden skutek, tak lze mít za nesprávný.
Z toho je zřejmé, že napadené usnesení je zatíženo vadou. Přestože odvolací soud nemohl přezkoumávat pravomocný zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně, měl si být vědom ne zcela jednoznačného časového vymezení údajného páchání trestné činnosti (k níž mělo docházet v rámci uvedeného časového rozmezí „v přesně nezjištěné době“), které bylo ještě dále zpochybněno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a než učinil závěr, podle kterého žalované jednání tvořilo dohromady jeden skutek, měl věnovat pozornost příslušným skutkovým zjištěním. V tomto případě totiž již nešlo o přezkum odvoláním nenapadeného zprošťujícího výroku, ale o závěr přímo se dotýkající správnosti výroku napadeného.
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud se bude věcí znovu zabývat na základě odvolání obviněného. V případě potřeby doplní dokazování a poté zhodnotí, zda původně žalované jednání tvořilo jeden nebo dva skutky. V novém řízení je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch