ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.763.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 763/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 dovolání podané obviněným V. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 7 To 138/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 127/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. F.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 24 T 127/2008 , byl V. F. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.) za který byl podle §238 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 90 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále byla obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost umožnit L. B. nerušené užívání bytu za podmínek stanovených v nájemní smlouvě.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že (zkráceně)
1. v blíže neurčené době dne 24. 3. 2006 až 25. 3. 2006 v domě č. .... v ulici K. J. v R. n. L. nechal jako jednatel společnosti VENENUM, s. r. o., která uvedený dům vlastní, odstranit stavební firmou uzavřené vstupní dveře v bytě ve druhém nadzemním podlaží a následně do 28. 12. 2007 nechal provádět rekonstrukční práce bez souhlasu nájemce bytu L. B. , jejichž následkem byl byt uveden do stavu bránícímu řádnému užívání, u vchodových dveří domu nechal vyměnit zámek a dále nechal na společně užívanou chodbu domu nejpozději dne 14. 4. 2006 zabudovat uzamykatelnou mříž, přičemž L. B. nepředal klíč ani od domu, ani od mříže, čímž mu znemožnil přístup do bytu.
2. v době od 24. 3. 2006 od 8.00 hod. do 25. 3. 2006 do 9.40 hod. a opětovně v následujícím období, nejpozději však 24. 4. 2006, v témže domě a v témže postavení nechal odstranit stavební firmou uzamčené vstupní dveře do bytu ve 3. nadzemním podlaží a následně do 28. 12. 2007 nechal provádět rekonstrukční práce bez souhlasu nájemce bytu I. V. , jejichž následkem byl byt uveden do stavu bránícímu řádnému užívání, a dopouštěl se dalšího jednání obdobného, jako bylo výše popsáno pod bodem 1.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Ústní nad Labem rozsudkem ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 7 To 138/2012 , podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §238 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále pak obviněnému uložil peněžitý trest ve výši 90 000 Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Viléma Peřiny dovolání , kterým ho napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu svého dovolání obviněný nejprve uvádí, že procesními postupy soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dovolatel zpochybňuje kvalitu provedeného dokazování a tvrdí, že nebylo spolehlivě prokázáno, že to byl on, kdo spáchal popsaný trestný čin. Dále uvádí, že neexistuje z hlediska trestního zákona a trestního řádu žádný přímý důkaz o jeho vině a vede obsáhlou polemiku s hodnocením důkazů soudy, kdy odmítá téměř veškerá skutková zjištění uvedená ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a vytýká, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Dovolatel dále zdůrazňuje, že stíhaný trestný čin je činem úmyslným, který nelze spáchat z nedbalosti a ani tím, že jiný subjekt překročil pověření pro určitou činnost objednavatele. Podle dovolatele není prokázána subjektivní stránka ani kauzální nexus mezi jednáním a následky, a to zejména vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů neodpověděly na otázku, jaký charakter má byt či jiný prostor v konkrétním domě podléhající ochraně domovní svobody ve smyslu ústavního pořádku a trestního zákona, „pokud po písemném a doručeném oznámení, po vydání stanoviska stavebního úřadu osobami tam pobývajícími byly prostory zpřístupněny k provedení prací“. O tom, že celá věc je právně pochybná, dle obviněného svědčí i to, že odvolací soud rozhodl na základě stejných skutkových zjištění o uložení mírnějšího trestu. Obviněný také poukazuje na skutečnost, že poškození B. a V. nepodali na vlastníka domu občanskoprávní „žalobu na ochranu nájemníka, nájemního vztahu“ a uvádí, že neexistuje ani řetěz nepřímých důkazů usvědčujících jej ze skutků popsaných v rozsudcích obou soudů.
V závěru svého dovolání pak obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Litoměřicích k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul předchozí průběh řízení a obsah podaného dovolání a uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Z obsahu dovolání obviněného však vyplývá, že neobsahuje námitky, které by vytýkaly nesoulad skutkových zjištění uvedených ve skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování a na základě této polemiky odmítá prakticky všechna skutková zjištění, ze kterých soudy při rozhodování vycházely. Za určitý náznak hmotněprávní argumentace je dle nejvyššího státního zástupce možno považovat část námitek, které hovoří o neprokázání subjektivní stránky trestného činu a příčinné souvislosti, avšak i tyto námitky obviněný vzápětí spojuje s vlastními skutkovými tvrzeními, podle kterých byly byty za účelem provedení prací zpřístupněny osobami v nich bydlícími. Dovolatel tedy formálně vytýká nesprávné právní posouzení skutku, fakticky však jeho námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Nejvyšší státní zástupce dále uvádí, že argumentace dovolatele týkající se zmírnění trestu odvolacím soudem je bezpředmětná až zmatečná, vzhledem k tomu, že odvolací soud zmírnil trest z důvodu časového odstupu od spáchání činu. Námitku, dle které se poškození nedomáhali svých práv v řízení občanskoprávním, pak považuje za bezpředmětnou, neboť dovolatel neuplatnil žádné kvalifikované námitky týkající se zásady subsidiarity použití trestního práva. Dovolatel tedy uplatňuje výlučně takové námitky, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. V závěru vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupce uvádí, že z hlediska zákonných znaků trestného činu porušování domovní svobody je podstatná úvodní část skutkových vět, dle kterých obviněný nechal odstranit uzamčené resp. uzavřené dveře předmětných bytů a nechal v těchto bytech provádět rekonstrukční práce. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu současně vyplývá, že poškození B. a V. byli oprávněnými uživateli – nájemci předmětných bytů, že odvolatel o existenci nájemních vztahů věděl, a že nikdy nedostal od poškozených souhlas ke vstupu do bytů. Skutková zjištění vymezená ve skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí tedy beze zbytku odpovídají všem objektivním i subjektivním znakům trestného činu podle §238 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v nalézacím řízení, proti rozsahu a hodnocení provedeného dokazování.
Námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu a příčinné souvislosti a nutnost zodpovězení otázky, jaký charakter má byt či jiný prostor v konkrétním domě podléhající ochraně domovní svobody ve smyslu ústavního pořádku a trestního zákona vychází z tvrzení obviněného o tom, že opravované prostory byly po vydání stanoviska stavebního úřadu a doručeném písemném oznámení zpřístupněny osobami tam pobývajícími. Nalézací soud nicméně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tyto prostory osobami v nich pobývajícími zpřístupněny nebyly. Námitka obviněného tedy vychází pouze z jeho vlastních skutkových tvrzení, nikoli skutkových zjištění, ke kterým dospěl nalézací soud a je tak zcela bezpředmětná.
Obviněný tedy žádné konkrétní vady v právním posouzení skutku neuvádí. K jeho námitkám proti hodnocení provedených důkazů tak lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obhajoba obviněného byla již v předchozím řízení vyvrácena a lze tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Zejména soud prvního stupně v odůvodnění podrobně popsal úvahy, které vedl při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. F. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch