ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.10.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 10/2014-8
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2014 stížnost obviněného D. Z. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 6 To 41/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného D. Z. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 T 17/2013, byl obviněný D. Z. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, za který mu byl podle §146 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo předloženo Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 6 To 41/2014, bylo podle §72 odst. 1, odst. 3 věta druhá, odst. 4 tr. ř. rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost. V odůvodnění stížnosti obviněný uvedl, že není nijak podložena obava, že nemá stálé bydliště. Poukazuje na to, že soudu dostatečně a logicky vysvětlil, proč má trvalý pobyt veden na Městském úřadě ve Šternberku, když toto je výhradně z důvodů jeho dluhů, aby za jeho platební morálku nebyli sankcionováni jeho rodiče. Dále uvedl, že v současné době je rozhodnut udělat vše proto, aby dostál svým závazkům, že má výraznou podporu ze strany své rodiny a má tedy zajištěné řádné a trvalé rodinné zázemí. Upozornil rovněž na skutečnost, že jej rodiče ve vazbě pravidelně navštěvují a zabezpečují jej i po stránce materiální. Jako další argument pro neponechání ve vazbě uvádí skutečnost, že je povoláním zahradník, krajinář, a že v současné době přichází pro něj velmi příznivé období sezónních prací, které může a chce vykonávat a je tedy připraven bezodkladně nastoupit do zaměstnání. V případě propuštění z vazby by se zdržoval na adrese svých rodičů D. , v jejich rodinném domě, kde by si rovněž přebíral poštu. Závěrem obviněný uvedl, že argumentem pro ponechání ve vazbě nemůže být ani to, že trestní stíhání nebylo možno z objektivních důvodů skončit v rámci zákonné lhůty meritorním rozhodnutím, a to s ohledem na nutnost rozhodnutí v odvolacím řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a propustil jej na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. V daném stadiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů nasvědčujících tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že čin spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání zvlášť závažného zločinu.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle §72 odst. 1, odst. 3 věta druhá, odst. 4 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. Poukázal při tom na skutečnost, že obviněný je dlouhodobě bez stálého zdroje příjmů, není tudíž trvale vázán k žádnému výkonu práce, rovněž není dlouhodobě vázán na žádné trvalé ani přechodné bydliště. K důvodu vazby podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. pak vrchní soud uvedl, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest v určité výměře může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem a hrozba útěku je v takovém případě značně zesílena. V této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, který za skutečnost odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku považoval nepravomocně uložený trest odnětí svobody ve výši šesti let. Odkázal rovněž na stávající judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Závěrem Vrchní soud v Olomouci uvedl, že odsouzení soudem první instance k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, byť nepravomocné, představuje zásadní změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby, když riziko útěku či skrývání je za nastalé situace podstatně zvýšeno. Pro ospravedlnění délky vazby se v takovém případě značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
Tomuto závěru přitom nelze nic vytknout. Vrchní soud v Olomouci správně odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu a své závěry dostatečně odůvodnil. Trestní řízení proti obviněnému vzhledem k náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby obviněného, která nepřekročila zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ uvedenou v §72a odst. 1 písm. c) tr. ř.
Pokud jde o námitky obviněného ohledně zajištění řádného a trvalého rodinného zázemí, materiálního zabezpečení a jeho připravenosti bezodkladně nastoupit řádně do zaměstnání, nelze tyto shledat natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Olomouci o nutnosti ponechání obviněného ve vazbě, resp. aby opodstatňovaly propuštění obviněného na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrýváním, daným, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, zejména nepravomocným odsouzením k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a výše uvedenými osobními poměry obviněného, neposkytují dostatečnou záruku, že obviněný neuprchne nebo se nebude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. neeliminují.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík