ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.11.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 11/2014-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2014 stížnost obviněného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 10/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. H. z a m í t á
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 34 T 7/2012, byl obviněný J. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty a bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby jeho spoluobviněné. Podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání dvou nemovitostí.
K odvolání státního zástupce a zúčastněné osoby pak Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 10/2014, rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil v jeho odsuzující části a ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému J. H. a dále ve výroku o ochranném opatření vzhledem ke zúčastněné osobě a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, uložil obviněnému trest propadnutí náhradní hodnoty, přičemž oproti rozhodnutí soudu prvního stupně rozšířil výčet propadnutých věcí, a odvolání obviněného, poškozené a státního zástupce ve vztahu ke spoluobviněné zamítl.
Ještě před tím však 29. 4. 2014 Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením, sp. zn. 4 To 10/2014, podle §31 odst. 1 tr. ř., že z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného J. H. ve smyslu §30 odst. 1, 2, 3 tr. ř. není vyloučen soudce Mgr. Roman Raab.
Proti tomuto usnesení podal obviněný ihned při veřejném zasedání do protokolu stížnost, kterou nijak nezdůvodnil.
Z podnětu podané stížnosti Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Vzhledem k absenci odůvodnění stížnosti není zřejmé, ze kterého ustanovení trestního řádu obviněný vyvozuje pochybnosti o nepodjatosti soudce. Vrchní soud v Olomouci v této souvislosti zvažoval ustanovení §30 odst. 1, 2, 3 tr. ř., přičemž blíže se zabýval pouze prvním odstavcem, v případě dalších dvou konstatoval, že nešlo o žádný ze zákonem předpokládaných případů a jmenovaný soudce nekonal jako soudce Krajského soudu v Ostravě úkony ve věci obviněného H. Tento závěr je zřejmý. V původní námitce podjatosti obviněný pokazoval na skutečnost, že Mgr. Roman Raab jako soudce Krajského soudu v Ostravě působí jako předseda senátu v trestní věci I. B., která v projednávané trestní věci vystupuje jako svědkyně a poškozená, a trestná činnost, pro niž je stíhána, s trestnou činností obviněného souvisí. Tato argumentace odkazuje v podstatě k ustanovení §30 odst. 1 tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí vysvětlil souvislost trestné činnosti, pro niž je stíhána poškozená I. B., se skutkem, jehož se měl dopustit obviněný, nicméně neshledal důvody, pro které by mělo být vedeno ve věci společné řízení, resp. které by měly vést k pochybnostem o nepodjatosti Mgr. Raaba. Velmi stručně řečeno se měl obviněný trestného činu podvodu dopustit tak, že z poškozené vylákal finanční prostředky, které ovšem nepatřily jí, ale poškozená měla část z nich pod záminkou výhodné investice vylákat z dalších poškozených. Ti nebyli informováni o tom, že peníze jsou dále poskytovány obviněnému. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že jednání obviněného i poškozené mělo být vedeno na sobě nezávisle. Jejich trestní stíhání rovněž probíhá samostatně. Neshledal tak žádný poměr Mgr. Raaba k projednávané věci. Ten by musel být osobního charakteru a mít konkrétní podobu. V dané věci se však jedná o poměr čistě formální vyplývající z úřední činnosti soudce. Mgr. Raab obviněného v trestní věci poškozené pouze vyslechl jako svědka (ten navíc odmítl vypovídat), v rámci dané trestní věci si nečinil předběžný úsudek o vině obviněného, byť i jen na úrovni důvodného podezření.
Se závěry Vrchního soudu v Olomouci nelze než souhlasit. Mimo jiné z nich také vyplývá, že u Mgr. Raaba nelze shledat ani žádný poměr k obviněnému nebo jiným osobám uvedeným v §30 odst. 1 tr. ř. Pokud měl obviněný za to, že podjatost soudce měla spočívat v tom, že o projednávané trestné činnosti mohl mít poznatky z důkazů provedených v jiné trestní věci, lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tvo 40/2012, v němž Nejvyšší soud uvedl, že: „obviněný se zřejmě mylně domnívá, že nestrannost soudce by měla spočívat v tom, že si názor na projednávanou věc utvoří až těsně před samotným rozhodnutím, poté, co se seznámí se všemi skutečnostmi a důkazy. To samozřejmě není možné, neboť utváření názoru se u soudce, stejně jako u každého jiného člověka, děje postupně. Podstatná je pak schopnost utvářející se názor pod vlivem nových podnětů korigovat a přehodnocovat.“
Poměr k projednávané věci může podle ustálené soudní judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998).
Z naznačeného výkladu je patrné, že musí jít o daleko bezprostřednější vztah, než na jaký poukazoval obviněný ve své původní námitce směřované Vrchnímu soudu v Olomouci. Protože Nejvyšší soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by vedly k závěru o možném vyloučení soudce Mgr. Romana Raaba z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného J. H., ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Olomouci. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch