ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.14.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 14/2014-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2014 stížnost obviněného M. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 4 To 18/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného M. H. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 68 T 14/2013, byl obviněný M. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu deseti let a trest propadnutí věci (finanční hotovosti). Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání.
Dne 28. 4. 2014 rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením, sp. zn. 4 To 18/2014, podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř., že se obviněný ponechává nadále ve vazbě, neboť u něj trvá důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř., podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. se nepřijímají záruky za další chování obviněného nabídnuté J. N., Českomoravským klubem chovatelů barvářů, SK Tučapy, Mysliveckým sdružením Stupava a společností VARTUM, SE, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. pak vrchní soud nepřijal písemný slib obviněného a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nepřijal nabídku peněžité záruky.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, ve které uvedl, že skutek vydírání nespáchal a tedy ani neporušil písemný slib učiněný u Okresního soudu ve Zlíně. Nalézací soud vycházel z výpovědi svědka Ko., který uvedl, že mu obviněný osobně nevyhrožoval, dělo se tak přes Ku., který svědkovi Ko. říkal, co má dělat, jinak by se mu mohlo něco stát. Svědek si pouze představoval, že by ho mohl někdo zbít, zapálit mu auto, ohrozit na životě jeho dceru, ženu, členy rodiny. V rámci výpovědi u hlavního líčení pak uvedl, že se rozhodl podat trestní oznámení až v reakci na výslech provedený dne 17. 7. 2013 v jiné trestní věci, kde mu obhájkyně kladla dotazy ke způsobu jeho podnikání v době, kdy utrpěl vážnou dopravní nehodu, což ho urazilo. Podle obviněného šlo ze strany svědka o určitou odvetu nebo pomstu. Výpověď svědka Ko. přitom nepotvrdil svědek Ku. Obviněný pak ještě dále rozebral provedené dokazování a uzavřel, že se nedopustil vydírání, tady ani neporušil písemný slib. Trestní řád navíc nevylučuje možnost slib opakovat. Obviněný proto nesouhlasí s tím, že soud nyní jeho nabízený slib nepřijal, stejně tak nesouhlasí s nepřijetím záruk za jeho další chování a nepřijetím nabídky peněžité záruky. Žádný z uvedených svědků nemá podle obviněného vztah k trestné činnosti krácení daně. Je nemožné, aby opakoval trestnou činnost nebo v ní pokračoval, neboť šlo o složitou organizovanou trestnou činnost, ve které hrál úlohu bílého koně.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Obviněný byl v době rozhodování vrchního soudu nepravomocně uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Zločin vydírání přitom měl směřovat proti poškozenému R. Ko., který byl současně svědkem v trestním řízení vedeném ohledně prvního jmenovaného trestného činu, a to právě v souvislosti s výkonem jeho povinnosti svědka. Vrchní soud napadené usnesení zdůvodnil především poukazem na to, že ve věci byl již dříve podán návrh na vzetí obviněného do vazby, avšak Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 0 Nt 159/2012, přijal písemný slib obviněného, že se nebude dopouštět další trestné činnosti, kterým jeho vazbu nahradil. Slib však obviněný nedodržel, neboť se měl 13. nebo 14. 6. 2013 dopustit další popsané trestné činnosti. Argumentace obviněného pak spočívá ve zpochybnění skutkových zjištění učiněných Krajským soudem v Brně – pobočka ve Zlíně ohledně jeho odsouzení za tento trestný čin.
Nejvyšší soud je však toho názoru, že v daném stádiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčují tomu, že byl spáchán jak skutek naplňující znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, tak i skutek kvalifikovaný krajským soudem jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, oba tyto skutky mají všechny znaky trestného činu a jsou dostatečně zřejmé důvody k podezření, že je spáchal obviněný. K otázce spáchání zločinu vydírání přitom krajský soud provedl obsáhlé dokazování spočívající ve výpovědích svědků R. Ko., R. Ku. a několika dalších osob, přičemž z těchto plyne skutkový děj tak, jak je popsán ve výroku rozsudku. Pokud jde např. o tvrzení obviněného, že svědek Ku. nepotvrdil výpověď svědka Ko., pak je třeba říci, že z odůvodnění rozsudku vyplývá pravý opak, veškeré výpovědi jsou ve vzájemném souladu a je tedy možno konstatovat, že je zde takový stupeň podezření, který pro účely rozhodování o vazbě (v rámci kterého pochopitelně nejde o přezkum meritorního rozhodnutí jako v odvolacím řízení) znamená nutnost vycházet z předpokladu, že obviněný již jednou porušil režim opatření nahrazujícího vazbu, a tedy není na místě mu znovu dát v tomto směru důvěru, naopak je třeba dát přednost ochraně zájmu společnosti před pácháním další trestné činnosti a v tomto případě i zájmu spočívajícím v ochraně probíhajícího trestního řízení před jeho možným ovlivněním.
Pokud jde o trvání důvodů vazby předstižné, je třeba dále vyvrátit názor obviněného, že v rámci páchání trestné činnosti naplňující znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku měl hrát úlohu tzv. bílého koně. Naopak z popisu skutkových okolností v rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, je patrná aktivní role obviněného při páchání sofistikované organizované trestné činnosti. Jak však vyplývá z rozhodnutí o vazbě učiněných ve věci (usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 7. 2013, 0 Nt 126/2013, č. l. 1444, usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 6 To 282/2013, č. l. 1662, usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 9. 2013, č. j. 68 T 14/2013-1810, a ze dne 16. 12. 2013, č. j. 68 T 14/2013-1919) u naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. se nejedná pouze o možné opakování trestné činnosti spočívající ve zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ale především zločinu vydírání, od jehož spáchání obviněného (podle dosavadních poznatků v daném stádiu řízení) neodradil ani písemný slib, který dříve ve věci učinil. K tomu je třeba také podotknout, že vydírání se nemělo týkat pouze působení na svědka ohledně jeho výpovědi (kterou v daném stádiu řízení již učinil i před soudem), ale obviněný po něm měl také požadovat nemalou finanční částku.
Trestní řízení proti obviněnému trvá dobu, která je přiměřená náročnosti projednávané věci, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny.
Protože se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci i s jeho odůvodněním ztotožňuje, nemohla se stížnost obviněného M. H. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch