ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.15.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 15/2014-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2014 stížnost, kterou podal obviněný V. T. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 12 To 68/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 6 T 2/2013, byl obviněný uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, zčásti ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu u 11 spoluobviněných. Proti tomuto rozsudku podali obvinění odvolání, která byla předložena Vrchnímu soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze dále usnesením ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 12 To 68/2014, rozhodl podle §69 odst. 5 tr. ř. o vzetí obviněného do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost s tím, že Vrchní soud v Praze nezohlednil konkrétní okolnosti daného případu, jeho postavení v probíhajícím trestním řízení a jeho pomoc při odhalování stíhané trestné činnosti. Soud se nijak nezabýval důvody jeho pobytu v zahraničí, přičemž nedošlo k prokázání úmyslu mařit trestní stíhání pobytem v cizině. Stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že se podrobně nezabýval tím, zda se skutečně nezdržoval na adrese, kterou označil jako své bydliště, a postupem orgánů činných v trestním řízení při zjišťování jeho pobytu v místě bydliště. Obviněný dále zdůrazňuje, že ve své první výpovědi v předmětné trestní věci učinil plné doznání, a to i ke skutečnostem, které by jinak nemohly být prokázány. Nelze proto dospět k závěru o jeho snaze mařit trestní stíhání. Stěžovatel se domnívá, že vrchní soud nesprávně opřel své rozhodnutí o vazbě také na opodstatněnosti jeho trestního stíhání na základě nepravomocného odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť mu toto nelze dávat k tíži za situace, kdy se od počátku trestního řízení doznává ke své trestné činnosti. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k tomuto závěru.
Vrchní soud v Praze přesvědčivě rozebral důvodnost vzetí obviněného do vazby, náležitě shrnul skutečnosti zakládající u obviněného vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. a jeho závěrům tak nelze nic vytknout. Upozornil na skutečnost, že obviněný byl pro orgány činné v trestním řízení po předání usnesení o zahájení trestního stíhání v předmětné věci dne 13. 4. 2012 a po provedení výslechu v postavení obviněného dne 14. 4. 2012 zcela nekontaktní, což vyústilo až k vydání příkazu k zatčení Krajským soudem v Hradci Králové dne 25. 6. 2013 a následnému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2013, že bude proti obviněnému konáno řízení proti uprchlému. Teprve na základě zjištění policejního orgánu při pátrání po obviněném, že byl v souvislosti s jiným trestným jednáním zadržen ve Spolkové republice Německo, došlo k vydání evropského zatýkacího rozkazu a poté byl obviněný k předmětnému trestnímu stíhání předán do České republiky. Přitom vrchní soud správně konstatoval, že kromě toho, že obviněný mařil trestní stíhání svým pobytem v cizině, čímž nepochybně založil důvodnost tzv. útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř., je existence zmíněného vazebního důvodu zesílena také opodstatněným trestním stíháním vůči jeho osobě, což potvrzuje i nepravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 6 T 2/2013, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen již citelný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 4 let. K tomu srov. přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I.ÚS 185/14. Dalším faktorem k důvodnosti obavy před uprchnutím nebo skrýváním se obviněného s cílem vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu je skutečnost, že obviněný jako cizí státní příslušník bez jakýchkoliv vazeb na Českou republiku, by se případným vycestováním do domovského státu stal pro orgány činné v trestním řízení prakticky nedostupným. Za této situace se lze zcela ztotožnit se závěrem vrchního soudu o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. a nutnosti vzetí obviněného do vazby.
Pokud obviněný namítá, že se vrchní soud nezabýval důvodem jeho pobytu v zahraničí a postupem orgánů činných v trestním řízení při zjišťování jeho výskytu na jím sdělené adrese, je nutno uvést, že ve vazebním řízení soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudu o konání řízení proti uprchlému. Pokud se obviněný domnívá, že řízení proti uprchlému bylo v jeho případě konáno neoprávněné, může uplatnit takovou námitku v rámci odvolacího řízení, ve kterém je odvolací soud příslušný k jejímu přezkumu. Obviněný sice zdůrazňuje, že pobytem v cizině neměl v úmyslu mařit své trestní stíhání, avšak příslušným orgánům činným v trestním řízení vůbec neoznámil, že hodlá vycestovat do zahraničí, byl zcela nekontaktní a za celou dobu neprojevil jakoukoliv aktivitu k tomu, aby umožnil orgánům činným v trestním řízení styk s jeho osobou, ačkoliv si byl vědom probíhajícího trestního stíhání. Informování orgánů činných v trestním řízení o jeho pobytu a ukončení pobytu v cizině nebylo přitom uskutečněno dobrovolným jednáním obviněného, nýbrž realizací evropského zatýkacího rozkazu a jeho předáním do České republiky příslušnými orgány Spolkové republiky Německo. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, že nemařil své trestní stíhání.
Tvrzení, že vrchní soud nesprávně založil důvodnost vazby také na odůvodněnosti jeho trestního stíhání, přestože se od počátku trestního řízení k trestné činnosti doznával, a proto mu nelze tuto skutečnost dávat k tíži, Nejvyšší soud shledává za irelevantní. Samotné doznání obviněného ke stíhané trestné činnosti nijak nevylučuje možnost jeho následného uprchnutí nebo skrývání za účelem vyhýbaní se trestnímu stíhání nebo trestu, k čemuž v daném případě také došlo. Zákon ve vazebním řízení ukládá soudu povinnost obecně zhodnotit opodstatněnost trestního stíhání, neboť ustanovení §67 tr. ř. vyžaduje, aby vedle existence vazebního důvodu, bylo důvodně konstatováno, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Soud proto nemůže pouze na základě doznání obviněného upustit od této zákonem vymezené povinnosti, neboť je i za této situace povinen přezkoumat důvodnost trestního stíhání vůči osobě obviněného.
Protože se Nejvyšší soud věcně ztotožnil s rozhodnutím vrchního soudu, nemohla se stížnost obviněného setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík