ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.36.2013.1
sp. zn. 11 Tvo 36/2013-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2014 stížnost obviněného L. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 2 To 115/2013, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného L. Š.
z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 52 T 3/2011, byl zamítnut návrh obviněného L. Š. ze dne 3. 5. 2013 na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 1 T 10/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 To 89/2007.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, ve které současně namítl vyloučení všech členů senátu Vrchního soudu v Olomouci, kteří dříve rozhodovali o odvolání podaném státním zástupcem v jeho neprospěch, z rozhodování o jeho stížnosti.
Dne 23. 10. 2013 rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením, sp. zn. 2 To 115/2013, ve výroku I tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř., nejsou předseda senátu JUDr. Jaroslav Zbožínek a členka senátu JUDr. Martina Kouřilová, Ph. D., z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci proti odsouzenému L. Š. vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2011. Ve výroku II tohoto usnesení vrchní soud zamítl stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proti výroku I citovaného usnesení podal obviněný stížnost, ve které uvedl, že soudci označení ve výroku nemohou nezaujatě posuzovat správnost a zákonnost svého předchozího postupu. Pokud by obviněnému dali za pravdu, mohlo by to být vnímáno jako přiznání vlastního chybného postupu. Dále obviněný poukazuje na to, že stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně velmi podrobně odůvodnil, přičemž Vrchní soud v Olomouci se jeho argumentací nezabýval a pouze všeobecně uvedl, že není ničím novým a nebyla shledána důvodnou.
Z podnětu podané stížnosti Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Pokud jde o námitky obviněného, nelze jim přisvědčit. O návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, rozhodují podle trestního řádu v prvním i ve druhém stupni soudy, které rozhodovaly v původním řízení, jehož obnova je navrhována (§281 odst. 2 tr. ř.). Je to dáno podmínkami, za nichž je možné obnovu řízení povolit. Podle §278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem jako v případě obviněného, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Důvodem pro povolení obnovy řízení nejsou možná pochybení procesního charakteru, ke kterým v původním řízení eventuelně došlo. Právě takovou námitku však obviněný jako důvod pro povolení obnovy řízení uplatnil, konkrétně poukázal na to, že odvolání v jeho trestní věci nepodepsal státní zástupce vlastní rukou, namísto toho byl uplatněn podobný postup jako při vyhotovování opisů rozhodnutí, tedy odvolání bylo podepsáno pracovnicí kanceláře. Nicméně, jak již bylo vysvětleno, v řízení o povolení obnovy řízení soudy proto nepřezkoumávají svůj předchozí postup a obviněným naznačená situace nepřichází v úvahu.
Další argumentace obviněného pak vyvozuje možnou podjatost členů senátu z kvality odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ustálená judikatura ovšem setrvává na jiném stanovisku. Poměr k projednávané věci může podle ní spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998). Z naznačeného výkladu je patrné, že obviněným namítané skutečnosti nemohou být důvodem vyloučení orgánu činného v trestním řízení z projednávání věci, je totiž zřejmé, že judikatura se kloní k závěru, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, případně z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen.
Protože Nejvyšší soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by vedly k závěru o možném vyloučení JUDr. Jaroslava Zbožínka a JUDr. Martiny Kouřilové, Ph. D., z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného L. Š., ztotožnil se se závěrem Vrchního soudu v Olomouci. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch