ECLI:CZ:NS:2014:11.TZ.17.2014.1
sp. zn. 11 Tz 17/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2014 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného I. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 67 T 3/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 2 To 67/2013, a podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 67 T 3/2013, bylo rozhodnuto, že podle §452 odst. 2 tr. ř. se uznává na území České republiky na základě Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, publikované pod č. 553/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), a čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu ze dne 18. 12. 1997, publikovaného pod č. 26/2003 Sb.m.s. (dále jen „Dodatkový protokol“) pravomocný rozsudek Zemského soudu v Korneuburgu, Rakouská republika, ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 614 Hv 9/12p, kterým byl obviněný shledán vinným zločinem loupeže podle §142 odst. 1 trestního zákoníku Rakouské republiky, zločinem výdělečné krádeže, částečně dokončené, částečně ve stádiu pokusu, podle §127, §130 1. případ a §15 odst. 1 trestního zákoníku Rakouské republiky a přečinem zatajení listin podle §229 odst. 1 trestního zákoníku Rakouské republiky a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Dále bylo vysloveno, že podle §451 odst. 3 tr. ř. bude pokračováno ve výkonu trestu odnětí svobody, jehož konec je stanoven na 14. 5. 2015, bez jeho přeměny. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 2 To 67/2013, bylo odvolání obviněného proti tomuto rozsudku zamítnuto.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného I. S.
Stěžovatelka nejprve poukázala na skutečnost, že obviněnému byla Krajským soudem v Ostravě pro řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí podle oddílu sedmého hlavy XXV. tr. ř. (pozn.: v tehdy platném znění) ustanovena obhájkyně JUDr. Hana Řeháčková, aniž by mu byla dána možnost obhájce si zvolit a aniž by mu byla určena lhůta k jeho zvolení, čímž došlo k porušení §38 odst. 1 tr. ř., resp. čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pro řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí podle oddílu sedmého hlavy XXV. tr. ř. totiž není stanovena zvláštní úprava volení a ustanovování obhájců. Důvod nutné obhajoby pro účely tohoto řízení je upraven v §36 odst. 4 písm. f) tr. ř. a na zvolení a ustanovení obhájce v tomto řízení se plně uplatní obecná úprava v §37 a násl. tr. ř. Krajský soud v Ostravě tedy ve svém postupu pochybil, přičemž Vrchní soud v Olomouci se s tímto pochybením relevantně nevypořádal a v odůvodnění svého rozhodnutí pouze paušálně konstatoval, že Krajský soud v Ostravě postupoval v souladu s trestním řádem, neboť podle §36 odst. 4 písm. f) tr. ř. ustanovil obviněnému obhájkyni, vyrozuměl ji o konání veřejného zasedání, jehož se účastnila, a doručil jí i obviněnému rozsudek. Vrchní soud v Olomouci tedy ve svých závěrech zjevně opomněl §38 odst. 1 tr. ř., resp. čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky fakt, že obviněný, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody na území jiného státu a neúčastní se proto veřejného zasedání konaného před soudem České republiky v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí, klade specifické, vyšší nároky na kvalitu jeho obhajoby, jejímž klíčovým elementem je možnost volby obhájce.
Dále pak podle stěžovatelky došlo k porušení čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu. Právním základem pro uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky byla v daném případě Úmluva a čl. 3 Dodatkového protokolu. Zmíněný čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu přitom umožňuje převzetí obviněného k výkonu trestu odnětí svobody bez jeho souhlasu, pokud odsuzující rozhodnutí nebo správní rozhodnutí vydané v jeho důsledku zahrnuje příkaz k vyhoštění, vypovězení nebo jiné opatření, v jehož důsledku obviněný nebude moci po propuštění dále setrvávat na území odsuzujícího státu. Odsuzující rozhodnutí Zemského soudu v Korneuburgu, které bylo v tomto případě předmětem rozhodování o uznání a výkonu, bylo vydáno dne 3. 10. 2012. Sankce zákazu pobytu, jež byla soudy činnými v České republice v této věci zohledněna, však byla obviněnému uložena rozhodnutím Okresního hejtmanství v Korneuburgu ze dne 22. 5. 2012, tedy ještě před samotným odsouzením. Za takových okolností lze podle stěžovatelky stěží tvrdit, že sankce zákazu pobytu byla uložena správním rozhodnutím vydaným „v důsledku odsouzení“ (v anglickém znění „an administrative decision consequential to that sentence“), jak vyžaduje čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu.
Vrchní soud v Olomouci podle ministryně spravedlnosti toto pochybení Krajského soudu v Ostravě odbyl obecným poukazem na princip vzájemné důvěry, kterým se podle něj řídí trestní spolupráce mezi státy Evropské unie a na jehož základě nemá rozumné pochybnosti o postupu správního orgánu, které by vedly k jeho bližšímu přezkoumání, přičemž o zákazu pobytu bylo rozhodnuto v souvislosti s trestnou činností obviněného, jíž byl pak následně uznán vinným uznávaným cizozemským rozhodnutím, čímž údajně byla v době rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i Vrchního soudu v Olomouci splněna podmínka čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu. S faktem, že podle čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu nestačí souvislost příkazu k vyhoštění, vypovězení nebo jiného opatření, s ohledem na které obviněný nebude moci po propuštění dále setrvávat na území odsuzujícího státu, s odsuzujícím rozhodnutím, ale že správní rozhodnutí zahrnující příkaz k vyhoštění, vypovězení nebo jiné opatření, v návaznosti na které obviněný nebude moci po propuštění dále setrvávat na území odsuzujícího státu, musí být vydáno v důsledku odsuzujícího rozhodnutí, se již Vrchní soud v Olomouci podle stěžovatelky nevypořádal. Stejně tak není z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zřejmé, proč by zásada vzájemné důvěry v systémy trestní justice a právo účinné v ostatních členských státech Evropské unie (viz rozsudek Evropského soudního dvora z 11. 2. 2003 ve spojených věcech C-187/01 a C-385/01 H. G. a K. E. , odst. 33) měla vést k nekritické akceptaci správního rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie, snížení kvality soudního přezkumu, a tím ke snížení úrovně ochrany práv osob.
Pokud podle ministryně spravedlnosti Vrchní soud v Olomouci přešel pochybení krajského soudu a odvolání obviněného zamítl, porušil též ustanovení §256 tr. ř., podle kterého odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné a dále pak ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 2 To 67/2013, a v řízení předcházejícím jeho vydání byl porušen zákon v neprospěch obviněného I. S. v ustanoveních §38 odst. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu, §256 tr. ř. a §254 odst. 1 tr. ř., a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 2 To 67/2013, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 67 T 3/2013, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §270 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti stížnosti pro porušení zákona.
Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze podle trestního řádu napadnout téměř neomezený rozsah pravomocných rozhodnutí soudů a státního zástupce. Avšak ve věcech právního styku s cizinou, ve kterých se uplatní kromě trestního řádu České republiky ještě právní závazky vyplývající z mezinárodních smluv, či ze shodné právní úpravy s členskými státy Evropské unie implantované do vnitřních právních řádů na základě rámcových rozhodnutí Rady Evropské unie, je tato možnost podle názoru Nejvyššího soudu omezena. Takové omezení je zejména ve věcech, ve kterých již byl naplněn některý z institutů mezinárodní právní pomoci, a napravením vady rozhodnutí soudů České republiky, jimiž byl realizován, by došlo k porušení závazku, který jí vůči jinému státu uskutečněním právní pomoci vyvstal. Např. právě po převzetí odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody nelze zpochybnit rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí tak, že by v řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo vysloveno, že v důsledku porušení zákona v neprospěch obviněného je nutno rozhodnutí zrušit a rozhodnout znovu tak, že se rozhodnutí cizozemského soudu neuznává. Příslušná mezinárodní smlouva (Úmluva o předávání odsouzených osob, uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) ani neobsahuje takovou možnost, že by odsouzený byl vrácen k výkonu trestu do odsuzujícího státu. Po převzetí odsouzeného má vykonávající stát povinnost zjednodušeně řečeno trest uložený odsuzujícím státem vykonat. Omezení napadat stížností pro porušení zákona pravomocná rozhodnutí soudů v řízení o právní pomoci bylo vyjádřeno již samotným zákonodárcem při přijetí dosud platného trestního řádu v roce 1961 tím, že do pravomocného rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny byl připuštěn zvláštní mimořádný opravný prostředek – žádost Ministra spravedlnosti o jeho přezkoumání Nejvyšším soudem, který nepochybně v řízení o vydání do ciziny nahrazoval institut stížnosti pro porušení zákona. Podobně nový zákon č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, jímž je nahrazena původní úprava trestního řádu (hlava 25) vedle již uvedeného zvláštního mimořádného opravného prostředku zavádí v ustanovení §128, podobný institut, který umožňuje ministru spravedlnosti podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody. Společné těmto speciálním mimořádným opravným prostředkům je to, že mohou být podány v době, než dojde k realizaci právní pomoci, to znamená před tím, než dojde k vydání osoby do cizího státu k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu a než dojde k převzetí odsouzené osoby z cizího státu k výkonu trestu do vykonávajícího státu tedy, České republiky.
V této trestní věci je stížností pro porušení zákona zpochybňována zákonnost rozhodnutí soudů České republiky právě v tom smyslu, který Nejvyšší soud považuje za nepřípustný. Pokud by totiž Nejvyšší soud dospěl po přezkoumání věci k závěru, že, názor stěžovatelky, podle kterého ke splnění podmínek postupu podle čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu nestačí souvislost příkazu k vyhoštění, vypovězení nebo jiného opatření, s ohledem na které obviněný nebude moci po propuštění dále setrvávat na území odsuzujícího státu, s odsuzujícím rozhodnutím, ale že správní rozhodnutí zahrnující příkaz k vyhoštění, vypovězení nebo jiné opatření, v návaznosti na které obviněný nebude moci po propuštění dále setrvávat na území odsuzujícího státu, musí být vydáno v důsledku odsuzujícího rozhodnutí, nebylo by zřejmě možno po novém projednání věci znovu rozhodnout tak, že se rozhodnutí cizozemského soudu uzná na území České republiky. Pokud byla orgány odsuzujícího státu rozhodujícími o předání odsouzeného k výkonu trestu považována sankce zákazu pobytu, jež byla obviněnému uložena rozhodnutím Okresního hejtmanství v Korneuburgu ze dne 22. 5. 2012, tedy ještě před samotným odsouzením, za dostatečný důvod ke splnění podmínek čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu a soudy České republiky ji v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí, jež skončilo kladným pravomocným rozhodnutím, akceptovaly, přičemž byla i uvedená forma právní pomoci realizována předáním odsouzeného do České republiky, nelze znovu na těchto orgánech odsuzujícího státu požadovat odstranění tohoto eventuálního zásadního nedostatku, např. tím že by bylo znovu rozhodnuto o zákazu pobytu.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl jako nepřípustnou, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch