ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1010.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1010/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce CF FLOP s. r. o. se sídlem v Brně - Sever - Lesné, Nejedlého č. 383/11, IČO 64608565, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná č. 1493/8, proti žalovaným 1) JUDr. M. U. , 2) J. K. a 3) V. R. , zastoupenému JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Nákladní č. 41, o 1.639.680,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 52/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2012, č. j. 11 Co 292/2012-793, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2012 č. j. 11 Co 292/2012-793, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2012 č. j. 35 C 52/2001-765 „ve znění doplňujícího usnesení“ ze dne 19. 3. 2012 č. j. 35 C 52/2001-787 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o 183.100,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež okresní soud rozvedl, ve výrocích, jimiž byla žalobci uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 3.028,- Kč a žalovanému 3) 3.028,- Kč, a ve výrocích, jimiž bylo uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení „České republice na účet Okresního soudu v Ostravě“ žalobci 747,50 Kč a každému ze žalovaných 81,30 Kč, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2012 č. j. 35 C 52/2001-765 „ve znění doplňujícího usnesení“ ze dne 19. 3. 2012 č. j. 35 C 52/2001-787 změněn ve výroku o soudním poplatku tak, že žalobce je povinen doplatit „České republice na účet Okresního soudu v Ostravě“ na soudním poplatku 42.240,- Kč“, a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně o částce 183.100,- Kč s úroky z prodlení, která byla předmětem řízení v době uvedených rozhodnutí soudů, vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Smyslem odpůrčí žaloby podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění (srov. §42a odst. 4 část věty za středníkem obč. zák.). Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je - jak uvádí ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. - věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku. Z hlediska ustanovení §42a obč. zák. není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí; významné je, že vznikl závazkový právní vztah, z něhož má pohledávka v budoucnu vzniknout. Ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem a je také pojmově vyloučeno, aby dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit „svého věřitele“ (tj. zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky). Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je proto jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V posuzovaném případě je odporovaným právním úkonem kupní smlouva uzavřená dne 14. 11. 1997 mezi dlužnicí L. K. a žalovanými, kterou L. K. převedla svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech (pozemku parc. č. 1446, provozním objektu č. p. 895 postaveném na tomto pozemku a pozemku parc. č. 1447 zahrada v katastrálním území O. – P.) na žalované za kupní cenu ve výši 50.000,- Kč (s právními účinky vkladu ke dni 2. 12. 1997). Vymahatelnou pohledávkou žalobce, která měla být touto kupní smlouvou zkrácena, byla – jak žalobce uvedl v žalobě o určení, že kupní smlouva je vůči němu právně neúčinná, podané u Okresního soudu v Opavě dne 7. 11. 2000 (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2001 č. j. 3 Nc 32/2001-16 byla věc podle §12 odst. 2 o. s. ř. přikázána Okresnímu soudu v Ostravě) – pohledávka T. V. vůči L. K. z dlužného nájemného podle smlouvy o nájmu nemovitostí ze dne 9. 2. 1994 ve výši 445.000,- Kč, která byla žalobci postoupena smlouvou ze dne 7. 10. 1998 a která mu byla (ve výši 429.500,- Kč s úroky z prodlení a s náhradou nákladů řízení ve výši 17.180,- Kč) přiznána rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2000 č. j. 22 C 210/99-97.
Pohledávka ve výši 183.100,- Kč, které se žalobce po žalovaných domáhá (poté, co se souhlasem soudu prvního stupně změnil žalobu o určení neúčinnosti kupní smlouvy na žalobu o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, neboť žalovaní v průběhu řízení pozbyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě dražby v rámci exekuce, a poté, co částečným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2009 č. j. 35 C 52/2001-511 bylo jeho změněné žalobě co do 446.680,- Kč s úroky z prodlení vyhověno a co do 881.000,- Kč s úroky z prodlení byla žaloba zamítnuta), představuje peněžitou náhradu za část smluvní pokuty za prodlení nájemce s placením nájemného v době od 24. 9. 2002 do 31. 12. 2002 (9.800,- Kč), od 1. 10. 2006 do 28. 2. 2009 (88.200,- Kč) a od 1. 3. 2009 do 30. 6. 2011 (85.100,- Kč), která byla sjednána ve smlouvě o nájmu nemovitostí uzavřené mezi T. V. jako pronajímatelkou a L. K. jako nájemkyní dne 9. 2. 1994. Protože pohledávku z této smluvní pokuty právní předchůdkyně žalobce T. V. za dlužnicí neměla (nemohla mít) v době, kdy byla uzavřena (kdy se stala účinnou) odporovaná kupní smlouva ze dne 14. 11. 1997 (jejíž právní účinky nastaly dne 2. 12. 1997), neboť právo na smluvní pokutu vzniklo až v době od 24. 9. 2002 do 30. 6. 2011, a protože nešlo ani o pohledávku, o které by bylo (mohlo být) ve smlouvě o nájmu nemovitostí ze dne 9. 2. 1994 dohodnuto, že vznikne až v budoucnu (vznik práva pronajímatelky na smluvní pokutu byl spojen s porušením povinnosti nájemkyně platit včas nájemné a v době uzavření nájemní smlouvy nemohlo být známo, zda k tomuto porušení povinnosti v budoucnu dojde), nemohla být odporovaná kupní smlouva dlužnicí L. K. uzavřena v úmyslu zkrátit tuto pohledávku žalobce ze smluvní pokuty, a žalobce se proto nemůže po žalovaných domáhat peněžité náhrady za tuto pohledávku podle ustanovení §42a odst. 4 část věty za středníkem obč. zák. Okolnost, že část uvedené smluvní pokuty (9.800,- Kč a 88.200,- Kč) byla – jak soudy zjistily – žalobci přiznána vykonatelnými rozsudky Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 5. 2009 č. j. 12 C 113/2006-95 a ze dne 20. 10. 2010 č. j. 17 C 49/2009-68, stejně jako okolnost, zda se žalobce přiznání zbývající části smluvní pokuty (85.100,- Kč) v době rozhodování soudů o odpůrčí žalobě domáhal v jiném řízení, tu nejsou významné, neboť rozhodující je, že pohledávka ze smluvní pokuty ve výši 183.100,- Kč vznikla až po uzavření odporované kupní smlouvy, aniž by přitom šlo o budoucí pohledávku ze smlouvy o nájmu nemovitostí ze dne 9. 2. 1994 (pohledávku, o níž by bylo v této smlouvě ujednáno, že vznikne až v budoucnu).
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu