ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1021.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1021/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Šaldova č. 466/34, proti žalovanému BUSSMARK, s. r. o. se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Zámecké č. 1518/9, IČO 26711583, o 156.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 EC 237/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 21 Co 407/2012-136, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012 č. j. 21 Co 407/2012-136, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2012 č. j. 21 EC 237/2010-82, jímž byla zamítnuta žaloba o 156.000,- Kč se „zákonným úrokem z prodlení“ od 17. 12. 2009 do zaplacení a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť závěry odvolacího soudu, že na žalobce jako vydražitele přešlo vlastnictví k předmětům veřejných dobrovolných dražeb (vydraženým obrazům) na základě právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora, a nikoli na základě kupní smlouvy uzavřené se žalovaným jako dražebníkem, a že dražebník nenese odpovědnost za vady předmětu dražby podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku, které žalobce v dovolání podrobuje kritice, jsou v souladu s ustálenou judikaturou soudů [k otázce přechodu vlastnictví nebo jiného práva k předmětu veřejné dobrovolné dražby provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 32/2005, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005, publikovaný pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, a k otázce odpovědnosti za vady předmětu dražby srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 21 Cdo 534/2009, jenž byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, a v němž byl vysloven právní názor, že za vady, které se vyskytnou na předmětu dražby, který nabyl při veřejné dobrovolné dražbě vydražitel do vlastnictví, odpovídá navrhovatel dražby vydražiteli, jde-li o vady, které mu byly či měly být známy při podání návrhu na provedení dražby, a neupozornil-li na ně dražebníka ve smlouvě o provedení dražby, a že dražebník odpovídá za škodu způsobenou tím, že v rozporu se zákonem č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vady předmětu dražby, na které jej navrhovatel dražby řádně upozornil, náležitě nepromítl do popisu stavu předmětu dražby v dražební vyhlášce nebo v jejích dodatcích], a rozhodnutí odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Ostatní námitky žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) – nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel v nich zpochybňuje skutkové zjištění, že vlastníkem dražených obrazů byl J. A., který k návrhu na jejich dražbu zmocnil společnost BUSSMARK EXCENTRUM, s. r. o., z něhož rozsudek odvolacího soudu vychází, předestírá jiné skutkové závěry (že vlastnictví J. A. „nebylo řádně doloženo“ a že žalovaný věděl o tom, že dražené obrazy jsou „falzifikáty“), než ke kterým dospěl odvolací soud, a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem nejsou způsobilé zpochybnit ani namítané vady řízení, které dovolatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně neprovedl „jím navržené důkazy k dostatečnému prokázání skutkového stavu věci“, že v rozporu s ustanovením §118b o. s. ř. přihlédl ke skutečnostem a důkazům, které žalovaný uplatnil poté, co „nastala koncentrace řízení“, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný a že odvolací soud se nevypořádal s „některými odvolacími důvody“. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani žalobcem namítaná zmatečnostní vada řízení, která podle něj spočívá v tom, že neměl možnost „seznámit se“ s listinnými důkazy předloženými žalovaným soudu prvního stupně (poté, co „nastala koncentrace řízení“) „až na poslední chvíli“, neboť zmatečnosti (včetně zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., kterou dovolatel svou námitkou vystihuje) nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem; dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu