ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1054.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1054/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce CORSAIR (Luxembourg) N o 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti žalovaným 1) J. H. a 2) A. H. , o 259.963,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 12 C 126/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2012, č. j. 27 Co 278/2011-128, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2012, č. j. 27 Co 278/2011-128, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 4. 2011, č. j. 12 C 126/2008-107, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení úroku ve výši 9,4 % p.a. z částky 259.963,90 Kč od 1. 3. 2003 do 17. 9. 2009 a úroku ve výši 9,4 % z částky 235.768,02 Kč od 18. 9. 2009 do 6. 4. 2010 s tím, že žalobce se může domáhat uspokojení své pohledávky vůči žalovanému 1) pouze z výtěžku prodeje id. ½ nemovitostí: pozemek p.č. 1619/1, zastavěná plocha a nádvoří, budova č.p., objekt bydlení, na pozemku p.č. 1619/1, v části obce D., to vše zapsané na LV č. 1191 pro k. ú. D., obec D., okres H., vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín, a vůči žalované 2) pouze z výtěžku prodeje id. ½ nemovitostí: pozemek p.č. 1619/1, zastavěná plocha a nádvoří, budova č.p., objekt bydlení, na pozemku p.č. 1619/1, v části obce D., to vše zapsané na LV č. 1191 pro k. ú. D., obec D., okres H., vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín, a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), který je třeba při projednání tohoto dovolání a při rozhodnutí o něm použít i v současné době, když napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), protože ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou (konstantní) judikaturou soudů (k otázce realizace nároku zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy srov. právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1669/2010 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3466/2011), a nemá tedy po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Námitky žalobce o tom, že „soud mohl zasáhnout do petitu žaloby, měl-li za to, že tento má správně znít jako návrh na nařízení soudního prodeje zástavy“ či „poučit žalobce o nutnosti upravit petit“, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž se při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.) [poučení o hmotném právu (o tom, že žalobní petit, který je jinak přesný, určitý a srozumitelný, neodpovídá hmotnému právu a že mu proto nelze vyhovět), kterého se žalobce domáhal, je v občanském soudním řízení po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. nepřípustné (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 2 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 5, roč. 1996, nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, uveřejněný pod č. 82 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 8, roč. 1997, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98, který byl uveřejněno pod č. 87 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000)].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu