ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1055.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1055/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně I. K. , zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní č. 600/21, proti žalované SIPADAN, a.s. se sídlem v Praze 10, Počernická č. 272/96, IČO 260 53 501, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. 95/97, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 11/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 15 Co 136/2012-96, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. 95/97.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012 č. j. 15 Co 136/2012-96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soud ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16.12.2011 č.j. 11 C 11/2011-76 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Ustálená soudní praxe v otázce zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vychází z názoru, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění umožňuje, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2850/2006).
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, jímž sjednotil dosavadní rozdílnou soudní praxi v otázce předpokladů pro postup soudu podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky jsou takové výjimečné skutečnosti, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).
V posuzované věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - přihlédnutím k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění žalobkyně (ve shodě se soudem prvního stupně) důvodně neshledal projednávaný případ jako zvlášť výjimečný hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odůvodňující přiměřené zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Po zvážení skutečností poskytujících náležitý podklad pro posouzení rozsahu požadovaného odškodnění (zejména porovnáním „úrovně pracovního, rodinného, společenského uplatnění žalobkyně před úrazem a po něm“, přihlédl k charakteru následků pracovního úrazu a rozsahu, v jakém byly (nebyly) omezeny či ztraceny možnosti žalobkyně uplatnit se v životě a ve společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenských, kulturních, rodinných, sportovních a jiných aktivit. Jestliže pak odvolací soud dovodil, že za daných okolností se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, jak má na mysli ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a že „již samo základní odškodnění za ztížení společenského uplatnění“ dostatečným způsobem zohlednilo „nepříznivé důsledky pro životní úkony žalobkyně a pro uspokojení i plnění jejích životních společenských a dalších potřeb“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolací soud neshledává žádné důvody cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované, advokát Mgr. Zbyšek Jaroš, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu