ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1189.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1189/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. P. , zastoupeného JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí č. 3290, proti žalované Ústavní lékárně s. r. o. se sídlem v Havlíčkově Brodě, Rozkošská č. 2330, IČO 28812603, zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 112/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2013, č. j. 62 Co 363/2013-105, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Knitla, advokáta se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2013, č. j. 62 Co 363/2013-105, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005]; není proto důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2739/2008, ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 373/2012, ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2013/2012, a ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 440/2008, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soudy v jím zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje) než v projednávané věci.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 5. 2012 daná žalovaným žalobci podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce je platným právním úkonem, a polemizuje-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu