ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1234.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1234/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. N., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, proti žalované DEMOAUTOPLAST, s.r.o., se sídlem v Čelákovicích, Staňkovského č. 40/675, IČO 265 10 987, zastoupené Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 10, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 110/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2012 č.j. 23 Co 108/2012-75, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2012, č. j. 23 Co 108/2012 - 75, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 10. 2011, č. j. 19 C 110/2011-52, tak, že žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28.2.2012 se zamítá, a jímž bylo rozhodnuto, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, k čemu přihlédnout při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně při aplikace normy §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně (nyní porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) může soud přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně (nyní k porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci), k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením musí vzít na zřetel, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. V daném případě vzal soud za prokázané, že žalobce, který byl jako finanční ředitel žalované společnosti zodpovědný za výsledné zpracování účetnictví firmy, prováděl při zpracování měsíčních výsledků nepřípustnou manipulaci a zkreslování účetnictví firmy, a že se jedná o skutek způsobilý odůvodnit okamžité zrušení pracovního poměru.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z tohoto právního názoru, který je i v současné době soudní praxí jako správný přijímán, důsledně vycházel. Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že žalobce svým svévolným nadhodnocením skladových položek v účetní výsledovce porušil pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a naplnil tak důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a z níž i nadále vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčených důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce je platné. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy v této části dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Dovolatel označuje rozsudek odvolacího soudu za „nepředvídatelný“, neboť jím došlo k porušení „zásady předvídatelnosti soudního rozhodování“. Hovoří-li dovolatel o „nepředvídatelnosti“ rozsudku odvolacího soudu, pomíjí přitom též to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka „nepředvídatelné“ jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009).
Dovolatel v neposlední řadě namítá, že odvolací soud neprovedl důkazy provedené soudem prvního stupně, ačkoliv z nich vyvodil odlišná skutková zjištění. Názor, na který dovolatel v této souvislosti poukazuje, že, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, musí důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat, má ovšem místo v pouze případě, že toto zjištění vyplývá z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§122 odst. 1 o.s.ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 62, ročník 1968). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť odvolací soud dospěl k opačnému skutkovému zjištění na základě hodnocení pouze listinných důkazů (e-mailové komunikace mezi žalobcem a nadřízeným). U těchto důkazních prostředků – listin (§129 o.s.ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010].
S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud správně vymezil hypotézu relativně neurčité právní normy §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněného pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000), a i další žalobcovy námitky neobstojí, je dovolání žalobce zjevně bezdůvodné; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst.1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu